Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2070/09 #1Usnesení ÚS ze dne 03.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Tábor
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - NS
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
In dubio pro reo
svědek/výpověď
orgán činný v trestním řízení
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.2070.09.1
Datum podání05.08.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125 odst.1, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2070/09 ze dne 3. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. G., zastoupeného JUDr. Martinem Skalickým, advokátem se sídlem Příbram, Dlouhá 138, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 1. 10. 2008 ve věci sp. zn. 13 T 183/2007, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 17. 12. 2008 ve věci sp. zn. 14 To 260/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 6. 2009 ve věci sp. zn. 3 Tdo 490/2009, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být porušena jeho práva garantovaná ustanoveními čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 1, 2 a 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a nepřímo i ustanovením čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Rubrikovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře uznal stěžovatele vinným spácháním trestného činu loupeže dle ustanovení § 234 odst. 1 trestního zákona a trestného činu porušování domovní svobody dle ustanovení § 238 odst. 1 a 2 trestního zákona; za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatelovo odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře shora identifikovaným usnesením zamítl a Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jeho dovolání dle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Spáchání uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že společně s J. P. v chatové osadě Soukeník vykopli v chatce č. 7 dveře do pokoje obývaného J. M. a M. B., kde fyzicky napadli J. M. a odcizili mu ze zadní kapsy kalhot z peněženky finanční hotovost ve výši 2.200,- Kč.

Porušení svých ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že soudy první i druhé instance důsledně nectily zásadu presumpce neviny, pročež dle jeho názoru při hodnocení důkazů extrémně vybočily z mezí své volné úvahy (přehlížely rozpory ve svědecké výpovědi poškozeného a současně zcela bezdůvodně označily za nevěrohodné výpovědi obou obžalovaných i svědkyně D.), v důsledku čehož jsou jejich skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Vedle naznačeného extrémního nesouladu namítá stěžovatel ve své věci i existenci tzv. opomenutých důkazů, přičemž poukazuje jak na neprovedení důkazu svědeckou výpovědí MUDr. Š., tak na neprovedení opětovného výslechu poškozeného J. M., přestože jeho výpověď obsahuje dle mínění stěžovatele celou řadu zásadních rozporů, na něž v ústavní stížnosti detailně poukazuje; v této souvislosti namítá stěžovatel rovněž porušení zásady bezprostřednosti, neboť tak odvolací soud nemohl reálně posoudit věrohodnost tohoto klíčového svědka.

Stěžovatel připomíná, že vyjma výpovědi poškozeného svědčí proti němu pouze výpovědi svědků B. a M., tedy svědků vypovídajících o inkriminované věci na základě vyprávění poškozeného; stěžovatel je přitom přesvědčen, že poškozený, jemuž mohl peněženku odcizit prakticky kdokoli ("...bylo to tam jako průchoďák"), obvinil právě stěžovatele a spoluobžalovaného mj. i proto, že znal jejich trestní minulost a spoléhal proto, že jim soud neuvěří. Současně stěžovatel zdůrazňuje, že ačkoliv kromě poškozeného a obou obžalovaných byla očitým svědkem údajné trestné činnosti obžalovaných již pouze svědkyně D. (jež vypověděla, že se stěžovatel oloupení poškozeného nedopustil), označily obecné soudy tuto svědkyni za nevěrohodnou, což odůvodnily pouze jejím vztahem ke stěžovateli a osobním profilem, tedy okolnostmi, které dle názoru stěžovatele nemají přímou souvislost s projednávanou věcí.

V ústavní stížnosti stěžovatel dále poukazuje na pochybení policejního orgánu v přípravném řízení, respektive na chyby orgánů činných v trestním řízení při opatřování důkazů. Stěžovatel tak zdůrazňuje, že ve věci nebyla zajištěna odcizená peněženka, nebyly odebrány vzorky krve, jež se měla v pokoji nacházet, nebyl proveden důkaz ke zjištění, kdy došlo ke vzniku zranění poškozeného a nebyl proveden ani důkaz ke zjištění, zda došlo v místnosti u poškozeného k vykopnutí dveří. Tyto důkazy jsou přitom dle stěžovatele klíčové a bez zajištění otisků prstů na peněžence, bez analýzy nalezené krevní stopy a bez zjištění, zda ke zranění poškozeného došlo skutečně v den údajného napadení (v lékařské zprávě popsaná zranění mohla být staršího data), nemají skutková zjištění obecných soudů dle názoru stěžovatele oporu v provedeném dokazování. Za popsané důkazní situace je tak dle stěžovatele zřejmé, že mu vina bez důvodných pochybností prokázána nebyla, a proto měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo zproštěn obžaloby.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Protože není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů a to ani tehdy, jestliže se se závěry obecných soudů neztotožňuje. Jestliže proto ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.

Projednávaná ústavní stížnost představuje nejen pokračování stěžovatelovy polemiky se skutkovými závěry nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, nýbrž je rovněž obsahovou obdobou stěžovatelova dovolání, a to včetně v něm obsažené citace nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04, což je významné přinejmenším potud, že stěžovatel v ústavní stížnosti (náležitě) nereflektuje výsledek dovolacího řízení. Stěžovatel sice petitem ústavní stížnosti směřuje taktéž proti usnesení Nejvyššího soudu, v ústavní stížnosti však nejde nad rámec argumentace vznesené v dovolání a vůči postupu dovolacího soudu nic konkrétního nenamítá.

Předmětem konkrétní kritiky se tak nestala ani následující část odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu: "Z napadeného usnesení i z rozsudku soudu prvního stupně je přitom zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, a na kterých následně založily závěr o jeho vině a právní posouzení stíhaného skutku. Tyto závěry soudy ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložily a odůvodnily. V důvodech svého rozhodnutí se odvolací soud a zejména soud prvního stupně podrobně zabýval výpověďmi poškozeného a dalších svědků, uvedl, proč považuje výpověď dovolatele za nevěrohodnou. Rozhodnutí netrpí vnitřními rozpory, argumenty jsou logicky provázané. Možno poznamenat, že věrohodnost výpovědi poškozeného je významně podpořena neměnností této výpovědi v podstatných bodech a naopak významnými rozpory ve výpovědích obviněného a jeho spolupachatele, jak ostatně na to poukázaly již oba soudy."

Citovaná pasáž odůvodnění dovolacího soudu je přitom stěžejní pro posouzení důvodnosti projednávané ústavní stížnosti.

Jelikož totiž z hlediska možných relevantních důvodů ústavněprávního přezkumu (viz výše) posuzovaná ústavní stížnost argumentačně "stojí a padá" s tvrzením, že daná věc vykazuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, je Ústavnímu soudu - při faktické obsahové totožnosti dovolání a ústavní stížnosti - předkládána k posouzení právní otázka, se kterou se, postupoval-li ústavně konformním způsobem, musel v napadeném usnesení vypořádat již Nejvyšší soud. Dospěl-li proto Nejvyšší soud v napadeném usnesení k závěru, že rozhodnutí soudů první a druhé instance naznačeným extrémním nesouladem netrpí, je zřejmé, že kasační zásah Ústavního soudu připadá logicky do úvahy pouze za předpokladu, že k tomuto závěru dospěl dovolací soud svévolně, tedy bez náležitého odůvodnění, respektive při zjevném rozporu s obsahem soudního spisu.

Ústavní soud se z uvedených důvodů omezí na konstatování, že napadené usnesení Nejvyššího soudu naznačené prvky svévole (libovůle) neobsahuje, přičemž je na něj - v pasážích reagujících na tvrzený extrémní nesoulad provedených důkazů a na nich založených skutkových zjištění - možno bezezbytku odkázat.

Ústavní stížnost je tak ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná; z výše uvedených důvodů je potom závěr o zjevné neopodstatněnosti třeba vztáhnout rovněž k ústavní stížností napadeným rozhodnutím nalézacího i odvolacího soudu.

Pouze pro úplnost je ve vztahu k jednotlivým stěžovatelovým námitkám možno poznamenat následující. Z vyžádaného soudního spisu nevyplývá, že by předmětné řízení vykazovalo existenci tzv. opomenutých důkazů. Není možno vytýkat odvolacímu soudu neprovedení opětovného výslechu (svědecké výpovědi) poškozeného pro posouzení jeho věrohodnosti, neměl-li odvolací soud (viz str. 4 usnesení odvolacího soud) o jeho věrohodnosti důvodné pochybnosti. Obdobné je možno vztáhnout i k neprovedení důkazu svědeckou výpovědí MUDr. Š., jež měla upřesnit dobu vzniku zranění poškozeného, neboť takový údaj se jeví při vyvrácení tvrzení obžalovaného (viz str. 6 rozsudku nalézacího soudu a fotodokumentace na č.l. 80 spisu) taktéž nadbytečným. Pokud jde o rozpory ve výpovědích poškozeného M., je namístě uvést, že vzhledem k časovému odstupu od popisovaného incidentu a rovněž s ohledem na jeho (stěžovatelem akcentovanou) osobnostní stránku není ústavně nekonformní závěr obecných soudů, že je třeba jeho výpovědi v celkovém kontextu hodnotit jako konzistentní. Namítá-li stěžovatel neprovedení analýzy krve, postačí konstatovat, že z obsahu ústavní stížnosti (ani z obsahu trestního spisu) není zřejmé, jak by výsledek takové analýzy mohl ovlivnit obecnými soudy provedená skutková zjištění. Vytýká-li potom stěžovatel obecným soudům, že nedůvodně označily svědkyni D. za nevěrohodnou pouze z důvodu jejího (tehdejšího) partnerského vztahu ke stěžovateli, je nutné odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů první i druhé instance (viz str. 5 rozsudku nalézacího soudu a str. 2 - 4 usnesení soudu odvolacího), z nichž jasně vyplývá, že závěr o její nevěrohodnosti byl založen (převážně) i jinými důvody; vzaly-li obecné soudy přitom taktéž do úvahy celkový osobnostní profil svědkyně, je tento postup při určení její věrohodnosti zcela namístě. Obstát nemůže ani stěžovatelovo tvrzení, že nebylo spolehlivě zjištěno, zda došlo k vykopnutí předmětných dveří (viz svědecká výpověď M. B. na č.l. 276). Přisvědčit tak lze stěžovateli snad toliko potud, že policejní orgán mohl zajistit otisky prstů na peněžence poškozeného, ani bez tohoto důkazu však nelze mít učiněná skutková zjištění za neúplná, resp. za skutková zjištění, jež by měla bez dalšího vést orgány činné v trestním řízení při respektování zásady in dubio pro reo ke zproštění stěžovatele ve smyslu ustanovení § 226 trestního řádu.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích učinily Okresní soud v Táboře, Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Nejvyšší soud, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2012

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru