Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 207/15 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství,... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
rodičovská zodpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.207.15.1
Datum podání21.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2009 Sb., § 908

99/1963 Sb., § 164


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 207/15 ze dne 16. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem, se sídlem Belgická 276/20, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 17 Co 284/2014-427 ze dne 13. 10. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 1. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 30 P 585/2014 se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-východ č. j. 30 Nc 383/2012-315 ze dne 9. 4. 2014 (kterým bylo k návrhu stěžovatele na úpravu poměrů nezletilých V. a A. rozhodnuto o svěření nezletilých do střídavé péče rodičů, o výživném na nezletilé a o styku rodičů s nezletilými) tak, že nezletilí byli svěřeni do střídavé péče rodičů s tím, že do péče stěžovatele byli svěřeni od každého čtvrtého čtvrtku v roce od 17:00 hodin do každé páté neděle do 18:30 hodin, a do péče matky byli svěřeni od každé páté neděle 18:30 hodin do každého čtvrtého čtvrtku v roce do 17:00 hodin (výrok I.). Samostatně bylo rozhodnuto o svěření nezletilých do péče rodičů v období prázdnin a svátků s tím, že tato úprava má přednost před běžnou úpravou střídavé péče (výrok II.), dále byl rozsudek změněn v části ohledně určení výživného a stanovení dlužného výživného (výroky III., IV. a V.), výrok o realizaci styku rodičů s nezletilými byl vypuštěn (výrok VI.) a dalšími výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud na podkladě skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně a doplněných v odvolacím řízení dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že je namístě svěřit nezletilé do střídavé péče rodičů, konstatoval však, že úprava péče rodičů o nezletilé by měla být stanovena v jiném rozsahu, tak, aby především zohledňovala zájmy nezletilého V. a jeho specifické potřeby. Střídavou péči proto upravil v podstatě tak, že po dobu 1/3 ze čtyř týdnů budou děti v péči stěžovatele a po zbylou dobu 2/3 ze čtyř týdnů v péči matky. V období prázdnin a svátků však střídavou výchovu upravil tak, aby se oba rodiče mohli na péči o děti podílet stejnou měrou.

Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že odvolací soud vydal nejednoznačné a vnitřně rozporné rozhodnutí, čímž nastolil nejistotu v otázce úpravy poměrů k nezletilým. Uvádí, že v rámci vyhlášení rozsudku zazněl výrok, který neodpovídal záměru soudu upravit rozsah střídavé péče tak, aby děti byly v péči matky po delší dobu než v péči stěžovatele. Vzorec pro určení způsobu střídavé péče soud blíže neobjasnil ani v odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že jasný a srozumitelný výrok o střídavé výchově "týden/týden" by založil stabilní výchovné prostředí a nemohl by způsobovat pochybnosti o tom, kdy budou děti v péči stěžovatele a kdy v péči matky. Poukazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014, z nich vyvozuje, že na péči o děti mají zásadně stejné právo oba rodiče, přičemž toto právo je naplněno tehdy, pokud každý rodič má možnost o dítě pečovat po stejnou dobu jako rodič druhý. Odvolací soud však svým rozhodnutím zasáhl nejen do zájmu nezletilých na péči obou rodičů, ale i do rovnosti obou rodičů v péči o ně. Připomíná kritéria, která musí soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte vzít v potaz, vytyčená v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, a uvádí, že odvolací soud sice shledal plnou způsobilost stěžovatele k péči o děti i stejný citový vztah dětí k oběma rodičům, přesto však rozhodnutí soudu prvního stupně zásadním způsobem změnil. Ztotožňuje se se závěrem soudu prvního stupně, že problémy při výchově a výuce syna nejsou takového rázu, že by znemožňovaly nařízení střídavé výchovy, a naopak nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že speciální potřeby nezletilého jsou důvodem pro jinou úpravu střídavé péče, neboť takové závěry dle stěžovatele nemají oporu v provedeném dokazování.

Ústavní soud v prvé řadě posoudil splnění podmínek řízení stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Byť se stěžovatel ústavní stížností domáhá zrušení celého rozsudku odvolacího soudu, jeho argumentace směřuje výhradně proti jeho výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o střídavé péči rodičů. Vzhledem k tomu, že vůči ostatním výrokům stěžovatel žádné výhrady nevznáší, Ústavní soud přezkoumal pouze ty výroky napadeného rozsudku, proti nimž brojí uplatněnými námitkami. V tomto rozsahu ústavní stížnost splňuje podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadeného rozsudku i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému obecného soudnictví a není ani soudem nadřízeným obecným soudům (srov. čl. 90 až 92 Ústavy). Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyslovil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda jsou ústavně konformní nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah porušující některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [srov. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), nález ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 (N 163/24 SbNU 197)].

Zásah do práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává v prvé řadě, shledán nebyl. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud se věcí řádně zabýval. Vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a dokazování dále sám doplnil. Pokud se po jeho zhodnocení i v kontextu s důkazy provedenými před soudem prvního stupně sice ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o splnění podmínek pro nařízení střídavé péče, avšak nesouhlasil s jejím rozsahem, jak jej upravil soud prvního stupně, své rozhodnutí logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, byť je stěžovatel považuje za nejednoznačné a vnitřně rozporné.

Na výtku stěžovatele, že v rámci vyhlášení rozsudku zazněl výrok, který neodpovídal záměru soudu upravit rozsah střídavé péče tak, aby děti byly v péči matky po delší dobu než v péči stěžovatele, reagoval sám odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, v němž uznal, že při vyhlášení rozsudku došlo ke zjevné nesprávnosti ve specifikaci rozsahu střídavé výchovy, přičemž tuto nesprávnost postupem dle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v písemném vyhotovení rozsudku opravil. Z příslušného výroku písemně vypracovaného rozsudku o úpravě střídavé péče v období školní docházky dětí ve spojení s odůvodněním rozsudku je tak dostatečně zřejmé, že po dobu l/3 ze čtyř týdnů, vždy od každého čtvrtého čtvrtka v roce (od čtvrtka každého čtvrtého kalendářního týdne z 52 kalendářních týdnů v roce) až do páté neděle následující po tomto čtvrtém čtvrtku budou děti v péči stěžovatele a po zbylou dobu 2/3 ze čtyř týdnů až do následujícího čtvrtého čtvrtku v roce budou v nepřetržité péči matky.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jsou také dostatečně zřejmé úvahy, které vedly soud k uvedené úpravě střídavé výchovy. I dle názoru Ústavního soudu je touto úpravou lépe zajištěna ochrana zájmů nezletilého V., který trpí specifickou poruchou učení a chování a má speciální vzdělávací potřeby, neboť z dokazování vyplynulo, že na rozdíl od přístupu matky nebyla ze strany stěžovatele doposud tomuto zvláštnímu režimu nezletilého věnována dostatečná pozornost a dostatečný časový prostor. Nezanedbatelný je i postoj samotného nezletilého, který od počátku preferuje péči matky, byť má oba rodiče stejně rád. V této souvislosti je třeba upozornit i na závěry znaleckého posudku znalkyně PhDr. Niny Matulové, ze kterého oba soudy vycházely, pokud střídavou péči upravily, ale z něhož současně vyplývá, že nezbytným předpokladem pro takovou úpravu je změna přístupu otce k problémům nezletilého V. Sám odvolací soud konstatoval, že se změnou přístupu stěžovatele k péči o nezletilého ve vztahu k jeho handicapu není vyloučena případná změna a rozšíření možnosti péče o děti tak, aby její rozsah byl ze strany matky a stěžovatele stejný. Pokud odvolací soud vyslovil názor, že zvolený způsob střídavé výchovy bude i ve prospěch nezletilé A., která je více fixovaná na matku, i tento jeho závěr je podpořen důkazy obsaženými ve spise.

Mezi kritéria, která musí vzít soudy v potaz, a na něž upozorňuje i stěžovatel, patří vedle existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče a míry zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, schopnost této osoby zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby, a rovněž přání dítěte (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, body 18 a 19). Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby soudy postoj dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (tamtéž, body 26 a 27).

Uvedeným hlediskům napadený rozsudek plně odpovídá. Pokud odvolací soud po pečlivém a komplexním posouzení všech skutečností a zejména zájmů a přání obou nezletilých dětí dospěl k závěru, že střídavá výchova je sice v daném případě vhodným opatřením, ale je třeba ji upravit v jiném rozsahu, než učinil soud prvního stupně, jeho závěry mají oporu v provedeném dokazování a nelze je označit za výraz svévole, jak naznačuje stěžovatel.

Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s poukazovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 2482/13 a judikaturou na něj navazující, vycházející z předpokladu, že pokud u všech osob, které o svěření dítěte do péče jeví upřímný zájem, jsou naplněna stejnou měrou relevantní kritéria (uváděná shora), je žádoucí dítě svěřit do společné či střídavé výchovy těchto osob či přijmout opatření, která takový postup v budoucnu umožní. V projednávaném případě odvolací soud všechna důležitá hlediska zvažoval. Pokud upravil střídavou péči nikoli "klasickým" způsobem, dostatečně vysvětlil důvody, které ho k takovému rozhodnutí vedly. Nelze proto dospět k závěru, který shledává stěžovatel, že jestliže soud neupravil střídavou péči tak, aby každý z rodičů o děti pečoval po stejnou dobu, porušil jeho právo (i právo nezletilých) na respektování rodinného života, právo pečovat a vychovávat děti a právo dětí na rodičovskou výchovu a péči.

Za těchto okolností Ústavní soud neshledal porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru