Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2064/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Znojmo
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na veřejné projednání věci
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobo... více
Věcný rejstříktrest/výkon
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2064.11.1
Datum podání14.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 61

141/1961 Sb., § 134 odst.2, § 331 odst.1

40/2009 Sb., § 88 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2064/11 ze dne 19. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného JUDr. Martinem Klimou, advokátem se sídlem Jakubská 1, Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. 7 To 202/2011, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 12. 2010 č.j. 18 Pp 50/2010-159, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst.1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR.

V záhlaví citovaným usnesením Okresní soud ve Znojmě ve veřejném zasedání zamítl podle § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za použití § 331 odst. 1 tr. řádu stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, který mu byl jako trest souhrnný uložen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2010 č.j. 31 T 57/2009-313 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 2009 č.j. 16 T 10/2001-14048. Zároveň mu byl uložen trest zákazu podnikatelské činnosti, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech po dobu 5 let. V rámci hodnocení splnění podmínek podmíněného propuštění okresní soud konstatoval, že sice shromážděné podklady osvědčují vykonání poloviny trestu i to, že ve výkonu trestu svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení, nicméně "o splnění třetí podmínky předvídané § 88 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tedy předpokladu, že stěžovatel povede v budoucnu řádný život má pochybnosti." (str. 7 usnesení). Tyto pochybnosti při hodnocení předpokladu, že stěžovatel v budoucnu povede řádný život, dle okresního soudu spočívají v několika skutečnostech. Jednak v charakteru trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel v minulosti stíhán a odsouzen (zkrácení daně, poplatku a podobné dávky dle § 148 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., dvojnásobný trestný čin podvodu dle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a trestný čin pohrdání soudem dle § 169b linea 3 tr. zák.), přičemž v žádném případě nehodnotil společenskou nebezpečnost těchto činů, pouze charakter jednání stěžovatele, kterým příslušné skutkové podstaty naplnil (klamavé jednání vůči ostatním účastníkům obchodně-právních vztahů, fiktivní účetnictví a údaje, maření jednání soudu závažným způsobem). Přehlédnout nelze ani skutečnost, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání ve Slovenské republice pro zločin podvodu dle § 221 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., kdy zejména v kontextu trestné činnosti, za kterou byl již trestán, i hodnocení jeho postoje k trestnímu řízení, má soud za to, že "ani v nejmenším nelze bez pochybností učinit závěr, že se (stěžovatel) podrobí probíhajícímu trestnímu řízení tak, jak deklaroval u veřejného zasedání." (str. 8 usnesení). Zásadní pochybnosti pak dle okresního soudu vzbuzuje skutečnost, že ze spisu Okresního státního zastupitelství ve Znojmě sp. zn. 1 Zn 2889/2010 se podává, že proti stěžovateli bylo A. D. vzneseno trestní oznámení, a "byť se v současné fázi trestního řízení jedná toliko o prověřování podezření ze spáchání trestného činu, nelze přehlédnout, že jeho podstatou mělo být jednání (stěžovatele) jako jednatele, resp. majitele obchodní společnosti TAB Consulting, s.r.o. (...), uzavírá za tuto společnost závazkové vztahy (...). Je naprosto zřejmé, že (stěžovatel) nikterak nereflektuje trest zákazu činnosti, který mu byl uložen shora citovanými rozhodnutími, dál vede jednání za společnost TAB Consulting, s.r.o., ať už obcházeje tento trest prohlášením se za majitele, či přímo jako jednatel této společnosti (...). (Stěžovatel) nerespektuje uložený trest zákazu činnosti ani ve výkonu trestu odnětí svobody." (str. 8 - 9 usnesení).

Toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, kterou Krajský soud v Brně podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu v záhlaví citovaným usnesením zamítl, neboť se ztotožnil se závěry okresního soudu, na jehož argumenty ve svém odůvodnění plně odkázal.

Stěžovatel v ústavní stížnosti s výše rekapitulovanou argumentací obecných soudů nesouhlasil a opětovně polemizoval s konkrétními okolnostmi, které obecné soudy vzaly do úvahy při hodnocení předpokladu, že stěžovatel v budoucnu povede řádný život. Stěžovatel zejména namítal, že obecné soudy při posouzení jeho chování dostatečně nepřihlédly ke skutečnosti, že se ve výkonu trestu choval řádně i k jeho budoucímu sociálnímu a rodinnému zázemí, tedy prostředí, které rovněž přispěje k vedení řádného života. Soudy se naopak plně soustředily na jeho trestní minulost, což dle jeho názoru nemůže být samo o sobě důvodem pro zamítnutí jeho žádosti. Nadto stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv v rozhodování krajského soudu, spočívajícím zejména v tom, že proběhlo formou neveřejného zasedání. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesenou polemikou s odůvodněním napadených usnesení ohledně naplnění podmínek pro jeho podmíněné propuštění ve smyslu ust. § 88 odst. 1 tr. zákoníku staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud se v minulosti ve své judikatuře otázce aplikace ustanovení § 88 tr. zákoníku (resp. v podstatě shodného ust. § 61 tr. zákona (č. 140/1961 Sb.)), o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění mnohokráte věnoval (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323), nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 či nález sp. zn. I. ÚS 380/11 ze dne 17. 5. 2011, a celá řada usnesení např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863), sp. zn. II. ÚS 1884/10, sp. zn. III. ÚS 2315/10, sp. zn. II. ÚS 2322/10, sp. zn. IV. ÚS 2660/10, sp. zn. IV. ÚS 3579/10 či sp. zn. IV. ÚS 1489/11, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve svých rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu je otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušných obecných soudů, v jejichž výlučné pravomoci je, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu dle § 88 tr. zákoníku (dříve § 61 tr. zákona) jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily (srov. cit. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by tak v případech rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí soudu svědčilo o možné libovůli v jeho rozhodování, např. kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což by v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci.

Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že k takovému pochybení v projednávané věci zjevně nedošlo a postup obecných soudů nelze označit za svévolný. Jak okresní soud, tak krajský soud věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Svá rozhodnutí, učiněná na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, řádně odůvodnily. Zejména výše předestřené závěry okresního soudu při hodnocení naplnění podmínek podmíněného propuštění, Ústavní soud považuje za jasně a srozumitelně vyložené, založené na logických úvahách a vycházející z celé řady skutkových zjištění. To v konečném důsledku přimělo okresní soud k zamítnutí stěžovatelem podané žádosti o podmíněné propuštění, a to z důvodu existence závažných pochybností nad naplněním jednoho z předpokladů, tj. že stěžovatel povede v budoucnu řádný život. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že obecné soudy rozhodovaly pouze na základě samotného zjištění existence dřívějších odsouzení pro uvedené trestné činy, neboť obecné soudy k předchozím trestům přihlížely v rámci zhodnocení osoby stěžovatele, jeho dosavadního životního stylu i charakteru jednání, což pro závěr o pravděpodobnosti další recidivy bezesporu význam má. Obecným soudům proto nelze vytýkat, jestliže v odůvodnění svých závěrů o pravděpodobnosti vedení řádného života u stěžovatele přihlédly k tomu, že stěžovatel se trestné činnosti dopustil opakovaně a kdy ve svém jednání nikterak nereflektoval skutečnost, že v inkriminované době mu byl rozhodnutím soudu udělen trest v podobě zákazu takového jednání (zákaz činnosti).

Vytýkal-li stěžovatel krajskému soudu, že rozhodl bez jeho přítomnosti v neveřejném zasedání, je třeba uvést, že stěžovateli byla v souladu s § 331 odst. 1 tr. řádu dána možnost účastnit se veřejného zasedání před okresním soudem a vyjadřovat se k projednávaným skutečnostem, čímž bylo učiněno zadost požadavkům vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť krajský soud jako soud druhoinstanční napadené usnesení okresního soudu pouze jako věcně správné potvrdil, aniž by dospěl k odlišnému hodnocení a ke změně právního závěru soudu prvního stupně. Tím se nyní posuzovaná procesní situace stěžovatele odlišuje od věci posuzované výše citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10.

S ohledem na výše uvedené tak nelze přisvědčit stěžovateli, že by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a v souvislosti s tím dokonce k nepřípustnému omezení jeho osobní svobody (čl. 8 odst. 1 Listiny), a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud věc posoudil navzdory skutečnosti, že stěžovatelem samotným, ani Okresním soudem ve Znojmě nebylo najisto postaveno, kterému právnímu zástupci stěžovatele mělo být napadené usnesení krajského soudu doručováno(soud nejprve doručoval původní obhájkyni JUDr. H. K., která rozhodnutí převzala dne 29.4.2011, zatímco druhý obhájce JUDr. Martin Klimo si osobně rozhodnutí převzal dne 13.7.2011). Přestože nebylo zcela jisté, od jakého data doručení je možné odvozovat počátek zákonné 60-ti denní lhůty pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, což mohlo mít za následek i odmítnutí ústavní stížnosti dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrhu podané po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu), vyšel Ústavní soud z data doručení, které bylo pro stěžovatele příznivější.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2011

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru