Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2063/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
vazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2063.15.1
Datum podání10.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71a, § 72, § 73, § 134 odst.2, § 67


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2063/15 ze dne 15. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Ivetou Trejtnarovou, advokátkou, se sídlem Staré náměstí 49, Rychnov nad Kněžnou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 33/2015 ze dne 22. 4. 2015 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 2 T 3/2015 ze dne 12. 3. 2015, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 7. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 4 odst. 3, čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z obsahu vyžádaného spisového materiálu se podává, že u Krajského soudu v Hradci Králové byla dne 25. 2. 2015 podána na stěžovatele a další tři obviněné obžaloba, dle níž měl stěžovatel spáchat zločin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), a zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2014. Trestné činnosti se měl stěžovatel dopouštět s krátkou přestávkou od konce roku 2006 do 3. 3. 2014, kdy v jím provozovaném fotoateliéru měl zneužít více než 100 osob mladších 18 let k výrobě několika desítek tisíc snímků majících charakter tzv. dětské pornografie, když od počátku měl jednat v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, což se mu podařilo v rozsahu převyšujícím 5 000 000 Kč, neboť tyto záznamy v elektronické podobě měl předávat do Švédska, Španělska a Velké Británie. Stěžovatel je stíhán vazebně, když do vazby byl vzat usnesením Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 0 Nt 306/2014 ze dne 6. 3. 2014, dle kterého byly vazební důvody spatřovány v § 67 písm. a), b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). V průběhu přípravného řízení bylo o vazbě stěžovatele několikrát rozhodováno, přičemž vazební důvod dle § 67 písm. b) tr. ř. ke dni 4. 6. 2014 pominul. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo podle § 72 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a), c) tr. ř., žádost o propuštění z vazby na svobodu byla podle § 71a tr. ř. zamítnuta, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl přijat písemný slib stěžovatele a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. byl zamítnut návrh na stanovení dohledu probačním úředníkem. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatel shledává porušení svého práva na spravedlivý proces v postupu soudu, který mu sice spolu s předvoláním k vazebnímu zasedání nabídl, aby v případě, že chce při veřejném zasedání provést některé důkazy, tyto soudu dopředu oznámil, načež stěžovatel si tedy provedení důkazů řádným způsobem "objednal". Při zasedání konaném dne 12. 3. 2015, poučen nálezem Ústavního soudu ve věci MUDr. Davida Ratha sp. zn. I. ÚS 2208/13, pak požadoval, aby mu byla předestřena všechna konkrétní skutková zjištění a důkazy, a bylo mu umožněno se k nim vyjádřit, a to obdobně jak je tomu u hlavního líčení. Soudce ho však nutil, aby sdělil své stanovisko, aniž by znal obsah obžaloby a stanovisko státního zástupce, na něž by mohl reagovat. Při přednesu vyjádření ho soudce "utnul" s tím, že nemá rozebírat důkazy, což je dle jeho názoru v rozporu s obsahem předvolání k vazebnímu zasedání, kde se možnost provádění důkazů nabízela. Stěžovatel proto na vlastní žádost odešel s tím, že nemá zájem se tohoto formálního zasedání zúčastnit. Stěžovatel též odkazuje na roční trvání vazby, kdy již dochází ke kolizi původních argumentů pro ponechání ve vazbě. Na rozdíl od argumentace stížnostního soudu má za to, že závěry nálezu ve věci MUDr. Davida Ratha lze na jeho případ aplikovat, přičemž připomíná, že kritéria pro prodlužování vazby jsou z ústavně právního hlediska stejná bez ohledu na druh skutkové podstaty.

K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřil Vrchní soud v Praze, který uvedl, že se s názory stěžovatele neztotožňuje a navrhl, aby byla stížnost odmítnuta, popř. zamítnuta. Podle jeho názoru stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech, zejména na právu být seznámen s konkrétními skutkovými zjištěními opodstatňujícími důvodnost vazby. Poukázal na rozsah trestní věci stěžovatele, kdy spis dosud čítá více než čtrnáct tisíc stran a jeho prostudování soudem lze očekávat v řádu týdnů až měsíců. Krajský soud se ovšem v rámci rozhodování o vazbě s relevantními důkazy, které v odůvodnění rozhodnutí zmínil, seznámil, přičemž mu v této fázi řízení nepřísluší hodnotit důkazy v takovém rozsahu, který je trestním řádem předpokládán po provedení hlavního líčení, a v této fázi nelze ani očekávat, že soudy učiní jistý závěr o vině či nevině stěžovatele. Dle jeho přesvědčení důvody útěkové i předstižné vazby stále trvají.

Krajský soud v Hradci Králové se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti ještě předtím, než dospěje k závěru, že o ní rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy Ústavní soud může zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu.

Ústavní stížnost sestává zejména z odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517), posuzující důvodnost rizik útěku při dlouhotrvající vazbě, a z citace jeho obsahu, přičemž je namítáno, že se stížnostní soud se závěry uvedeného nálezu nevypořádal. Jak však vyplývá z napadeného usnesení vrchního soudu, stížnostní soud na uvedenou námitku reagoval a vysvětlil, proč závěry uvedeného nálezu na případ stěžovatele nedopadají.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že je především věcí soudů, aby při znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda je omezení osobní svobody vazbou opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Obecně totiž platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 Ústavy České republiky), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení § 67 tr. ř. Do této působnosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné libovůle [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83) a další].

Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v projednávané věci shledáno nebylo. I kdyby zjištěné skutečnosti a z nich vyvozené závěry o důvodnosti útěkové a předstižné vazby bylo možno hodnotit i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Přijaté závěry oba soudy srozumitelně odůvodnily a opřely o dostupná zjištění, proti nimž stěžovatel ani žádné konkrétní relevantní námitky nevznáší, když toliko odkazuje na východiska a závěry přijaté v nálezu, který se týká jiné trestní věci.

Soudy obou stupňů vycházely z přiměřeně odůvodněného podezření, že se stěžovatel stíhaného jednání dopustil, přičemž zdůraznily jeho vysokou společenskou nebezpečnost, velký rozsah i dlouhou dobu páchání - bezmála 8 let, získaný výnos a mezinárodní rozměr. Vzaly též v potaz, že trestné činnosti obdobného charakteru (trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže a trestného činu pohlavního zneužívání), za niž byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonal, se již dopouštěl v letech 2000 až 2002.

Nelze přitom přisvědčit stěžovateli v tom, že dosavadní vývoj dokazování i plynutí doby zeslabuje důvody jeho vazebního trestního stíhání. Výsledky vyšetřování naopak dospěly do stádia, kdy příslušný státní zástupce podal na stěžovatele obžalobu. Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele a právní kvalifikace skutku. Předmětem přezkumu může být toliko otázka, zda se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou trvání vazby stěžovatele, tj. s tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel (§ 67 tr. ř.). Aniž by Ústavní soud jakkoliv předjímal výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je určující, že soudy podaly v jejich odůvodnění řadu relevantních údajů ohledně stíhaného jednání.

Stěžovatel sice shledává porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že ho soud prvního stupně neseznámil se všemi skutkovými zjištěními a důkazy ani s obžalobou a neprovedl důkazy, které dopředu požadoval, z obsahu protokolu o vazebním zasedání ze dne 12. 3. 2015 však vyplývá, že stěžovatel byl seznámen s obžalobou i návrhem státního zástupce na ponechání ve vazbě, a poté byl vyzván k zaujetí stanoviska, na což reagoval žádostí, aby mu státní zástupce předestřel všechny konkrétní skutečnosti a zjištění opodstatňující důvodnost vazby. Poté, co ho soudce seznámil s průběhem vazebního zasedání, se stěžovatel vyjádřil, a to zejména k žalované právní kvalifikaci a k důkazům, o něž se obžaloba opírá, především ke znaleckým posudkům, s nimiž obsáhle polemizoval. K samotným důvodům trvání vazby se však ani na výzvu soudu nevyjádřil a na vlastní žádost opustil jednací síň. Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel dostal v rámci svého výslechu příležitost, aby na návrh státního zástupce a obžalobu reagoval, čehož také využil, i když většina jeho argumentů směřovala proti právní kvalifikaci skutku vymezeného v obžalobě. Soud v této počáteční fázi po podání obžaloby se však nemůže zabývat jednotlivými důkazy tak, jak činí při hlavním líčení, kdy je v rámci dokazování pečlivě zkoumá a vyhodnocuje, ani nemůže činit jistý závěr o vině či nevině stěžovatele. Rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení, a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje trestního řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007].

V dané fázi řízení je proto podstatné, že se soud s významnými důkazy seznámil a v odůvodnění napadeného rozhodnutí je zmínil, a že tyto důkazy nasvědčují podezření, že se stěžovatel dopustil jednání, které vykazuje všechny znaky žalovaných trestných činů. Případné vady, jimiž dle stěžovatelova názoru některé důkazy obžaloby i samotná obžaloba trpí, lze uplatnit přímo v řízení před soudem prvního stupně, popř. cestou opravných prostředků. Ústavní soud je oprávněn je přezkoumávat s ohledem na princip subsidiarity zásadně až po vyčerpání všech ostatních procesních prostředků, které trestní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje.

Se stěžovatelem lze souhlasit potud, pokud s odkazem na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2208/13 tvrdí, že výše hrozícího trestu sama o sobě není dostatečná pro ponechání obviněného ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu v situaci, kdy vazba trvá již dlouhou dobu. Jak Ústavní soud uvedl v poukazovaném nálezu, riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby na svobodu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu. Takovými důvody jsou v případě stěžovatele zmiňovaná mimořádná závažnost a škodlivost jednání, z něhož je obžalován, i jeho rozsah, a okolnost, že trestná činnost měla být páchána v napojení na zahraničí, s čímž je spojená reálná hrozba útěku do zahraničí. Nelze proto úspěšně argumentovat ani postupným oslabováním tohoto vazebního důvodu plynutím času.

Nadto, na rozdíl od případu řešeného v nálezu sp. zn. I. ÚS 2208/13, byly u stěžovatele shledány i důvody předstižné vazby, a to s ohledem na jeho trestní minulost, kdy již byl odsouzen pro trestnou činnost obdobného charakteru (trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti) a zištný motiv projednávané dlouhodobě páchané trestné činnosti. V tomto směru však stěžovatel žádné námitky nevznáší.

Jak je tedy z výše uvedeného zřejmé, napadená rozhodnutí jsou založena na konkrétních okolnostech daného případu, přičemž Ústavní soud považuje přijaté závěry v souhrnu za přiléhavé a ústavně konformní, neboť umožňují konstatovat, že svoboda stěžovatele byla i nadále omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Zásady spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.

Tento závěr nikterak nepředjímá výsledek meritorního rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel má i nadále otevřeny všechny cesty, které mu procesní předpisy poskytují, aby v rámci trestního řízení, které dosud není pravomocně skončeno, uplatnil veškerá zákonná práva na obhajobu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru