Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2063/14 #1Usnesení ÚS ze dne 17.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Opava
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Pracovní poměr
neplatnost
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2063.14.1
Datum podání16.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 52 písm.c, § 50 odst.4, § 72


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2063/14 ze dne 17. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Slezská univerzita v Opavě, se sídlem Na Rybníčku 626/1, Opava, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem se sídlem nám. Republiky 2/1, Opava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 28. 3. 2012, č. j. 6 C 113/2011-33, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2012, č. j. 16 Co 227/2012-86, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 21 Cdo 1057/2013-138, za účasti Okresního soudu v Opavě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že postupem nerespektujícím čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 3 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu zn. 6 C 113/2011 se podává, že Okresní soud v Opavě ústavní stížností napadeným rozsudkem k návrhu žalobkyně (PhDr. V. Lánské, Ph.D.) určil, že "výpověď z pracovního poměru ze dne 25. 5. 2011 daná stěžovatelkou žalobkyni, která jí byla doručena dne 30. 5. 2011, je neplatná". Dále pak rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Okresní soud takto rozhodoval za situace, kdy se žalobkyně svým návrhem podle ustanovení § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, domáhala určení neplatnosti stěžovatelkou jí dané výpovědi z pracovního poměru (na dobu neurčitou) u stěžovatelky na pracovním místě odborné asistentky (lektorky francouzského jazyka) na Katedře cizích jazyků a komunikace Obchodně podnikatelské fakulty v Karviné, vzniklého na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 9. 1990 ve znění dohod o změně pracovní smlouvy ze dnů 19. 9. 1993, 17. 7. 1998 a 28. 12. 2000.

3. Subjektem, se kterým byla pracovní smlouva uzavřena, je stěžovatelka, nicméně dle ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, v tehdy platném znění, právo rozhodovat jménem stěžovatelky v pracovněprávních vztazích má příslušná fakulta, resp. děkan fakulty. Dne 30. 5. 2011 byla žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru ze dne 25. 5. 2011, podepsaná děkanem příslušné fakulty PhDr. B. Fialou, Ph.D., a to ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce "pro nadbytečnost zaměstnance vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce." Pracovní poměr tak žalobkyni skončil uplynutím výpovědní doby, počínající běžet prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, v němž jí byla výpověď doručena, tedy ke dni 31. 7. 2011. V odůvodnění výpovědi bylo žalobkyni sděleno, že "s ohledem na rozhodnutí děkana fakulty ze dne 25. 5. 2011 dochází k redukci výuky jazyků na naší shora uvedené fakultě. Vzhledem k výše uvedenému v současné době nemáme pro Vás pracovního uplatnění. Je tak dán výpovědní důvod - organizační důvody na straně zaměstnavatele - dle ust. § 52 písm. c) zákoníku práce (...)." Oním, ve výpovědi citovaným, rozhodnutím děkana, bylo rozhodnutí děkana č. 1/2011 ze dne 25. 5. 2011, v němž je uvedeno, že "na základě rozhodnutí děkana SU v Opavě, OPF v Karviné dojde s účinností od 1. června 2011 dle ust. 52 písm. c) zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, k organizačním změnám v počtu akademických pracovníků katedry cizích jazyků a komunikace."

4. Žalobkyně se ve svém návrhu domáhala vyslovení neplatnosti předmětné výpovědi především pro nesplnění podmínek stanovených zákoníkem práce, neboť ve výpovědi citované rozhodnutí děkana jí v době obdržení výpovědi nebylo známo, ani jí přes její žádosti nebylo předloženo, a nebyla tedy seznámena s organizačními změnami na uvedené katedře. O jejich konkrétní podobě se vlastním přičiněním dozvěděla až dodatečně, a to až po doručení výpovědi. Samotný důvod výpovědi ("má dojít k redukci výuky jazyků"), bez bližší konkretizace a specifikace, tak žalobkyně považovala za zcela nedostačující a obsahově neurčitý.

5. Okresní soud těmto námitkám žalobkyně přisvědčil, když dospěl k závěru o neurčitosti obsahu nejen předmětné výpovědi, nýbrž i citovaného rozhodnutí děkana, na které je ve výpovědi odkazováno. "Vzhledem k tomu, že ze zmiňovaného rozhodnutí nevyplývalo, k jakým konkrétním změnám v počtu akademických pracovníků katedry cizích jazyků a komunikace má s účinností od 1. 6. 2011 dojít, tj. zda má dojít právě ke snížení počtu těchto pracovníků, a tudíž nebylo lze zjistit, jaký smysl slovní vyjádření (stěžovatelky) v tomto rozhodnutí má, bylo na (stěžovatelce), aby tvrdila veškeré okolnosti, za kterých slovní vyjádření bylo učiněno tak, aby za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaký projev vůle se jedná." Dle okresního soudu tak stěžovatelka ani po poučení soudu podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nedostála své povinnosti konkrétně tvrdit a prokázat (ve smyslu ustanovení § 50 odst. 4 zákoníku práce), jednak "v jakém rozsahu mělo dojít ke snížení počtu zaměstnanců a jakým způsobem se měl předmětným rozhodnutím zefektivnit výkon práce u (stěžovatelky)", jednak že "tento její záměr snížit počet zaměstnanců vyučujících cizí jazyky bylo nutno realizovat právě s účinností od 1. 6. 2011, když po tomto datu již (stěžovatelka) není (nemůže být) s to žalobkyni přidělovat práci." Proto okresní soud uzavřel, že "pokud výpovědní doba měla žalobkyni uplynout ke dni 31. 7. 2011, ovšem (stěžovatelka) stanovila účinnost rozhodnutí ze dne 25. 5. 2011 již ke dni 1. 6. 2011 a nijak blíže nevymezila, k jakým konkrétním organizačním změnám a z jakých důvodů k nim má dojít, a pouze k tomu uvedla, že "měla zájem realizovat opatření směřující ke zvýšení efektivity práce mimo jiné cestou snížení stavu zaměstnanců a přerozdělení jejich pracovní činnosti, přičemž francouzský jazyk je na fakultě vyučován již pouze v minimálním rozsahu, a to v souladu s účelem organizačních změn efektivněji - prostřednictvím jiných stávajících pedagogů" nelze konstatovat, že by rozhodnutí (stěžovatelky) ze dne 25. 5. 2011 bylo příčinou nadbytečnosti žalobkyně, potažmo důvodem k výpovědi pracovního poměru žalobkyně z téhož dne" (str. 12 rozsudku).

6. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž výše předestřené právní závěry zpochybňovala, neboť byla toho názoru, že okresní soud je založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, když neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, a již provedené důkazy nesprávně hodnotil. Krajský soud je nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku shledal nedůvodným a rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil. Dále pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud tak přisvědčil názoru okresního soudu, že "předmětná výpověď z pracovního poměru byla (ve vztahu k povinnosti seznámit zaměstnance s organizačním opatřením, jež je důvodem k výpovědi z pracovního poměru) neurčitá." Stejně tak se krajský soud ztotožnil s právními závěry okresního soudu, k nimž při neurčitosti písemného pracovněprávního úkonu (zde výpovědi) a tedy obsahu projevu vůle zaměstnavatele dospěl na základě postupu podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964 (výklad podle projevené vůle toho, kdo takový právní úkon učinil) a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 660/2009, nebo rozsudek ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2009) se pokusil v daném případě objasnit, zda a za jakých okolností byla žalobkyně seznámena s rozhodnutím děkana o organizační změně ze dne 25. 5. 2011, v jehož důsledku se měla stát nadbytečnou, nicméně ani tento postup neurčitost předmětného pracovněprávního úkonu (výpovědi) neodstranil, a proto jej okresní soud dle názoru krajského soudu správně vyhodnotil jako neplatný.

7. Dovolání stěžovatelky, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť v dosavadním řízení byly nastoleny otázky zásadního právního ("všeobecného") významu "z hlediska sjednocování judikatury" a v němž i nadále zpochybňovala skutková zjištění a právní závěry okresního i krajského soudu a jejich způsob hodnocení provedených důkazů, pak Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., když konstatoval, že "ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou (konstantní) judikaturou soudů (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011)." Přípustnost dovolání pak dle Nejvyššího soudu nemohlo založit ani tvrzení stěžovatelky, že soudy zatížily řízení vadou, když "neprovedly jí navrhované důkazy (výslechy svědků)" a když "(stěžovatelka) nebyla soudem prvního stupně poučena ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.", neboť "(i kdyby bylo pravdivé) při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o. s. ř.)" (str. 2 cit. usnesení).

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedeného dovolání či předtím odvolání, ale dokonce i součástí jejího vyjádření k žalobnímu návrhu žalobkyně. Stěžovatelka tak od samého počátku setrvává na stanovisku, že obecné soudy při posouzení sporné otázky určení neplatnosti předmětné výpovědi dané žalobkyni vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a své právní závěry založily na nesprávném hodnocení provedených důkazů. Z toho důvodu i v samotné ústavní stížnosti zpochybňuje jednotlivá skutková zjištění a rozporuje konkrétní dílčí závěry, k nimž v napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly.

II.

9. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Opavě, Krajský soud v Ostravě i Nejvyšší soud.

10. Okresní soud v Opavě ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádřil názor, že bylo rozhodnuto "v souladu s právními předpisy a nedošlo k porušení jakýchkoliv práv stěžovatelky."

11. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy i právní závěry, k nimž ve svých rozhodnutích dospěly, přičemž setrval na svých právních závěrech, obsažených v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, a proto ústavní stížnost stěžovatelky označil za nedůvodnou. Nadto zdůraznil, že postupoval zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, což ostatně Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení rovněž konstatoval.

12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření po rekapitulaci námitek stěžovatelky v ústavní stížnosti, které nadto stěžovatelka žádným způsobem nesměřuje vůči usnesení Nejvyššího soudu, znovu zopakoval své stanovisko, že předmětné právní závěry, k nimž dopěly okresní i krajský soud ve svých rozhodnutích, jsou zcela v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, a proto nemohlo dojít k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

13. V replice k těmto vyjádřením stěžovatelka s uvedenými argumenty a dílčími tvrzeními obecných soudů polemizuje a konkrétně rozporuje některé odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, které považuje za nepřípadné. Stěžovatelka tak i nadále zpochybňuje právní závěry i procesní postup obecných soudů, v nichž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.

III.

14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

15. Pokud stěžovatelka ve vztahu k napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu zpochybňuje jejich postup v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své již ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

16. V nyní projednávané věci jak okresní soud, tak i krajský soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelky, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy řádně vypořádaly a svůj právní závěr ohledně neplatnosti předmětné výpovědi dané stěžovatelkou žalobkyni velmi podrobně zdůvodnily, když v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (zejména pak s citovaným rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 1138/2011) postupovaly i podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964, dle něhož, vznikne-li (jako v nyní projednávané věci) pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti.

17. Obecné soudy (zejména okresní soud) se tak pokusily tímto postupem objasnit, zda a za jakých okolností byla žalobkyně seznámena s organizační změnou u stěžovatelky, v jejímž důsledku se měla stát nadbytečnou, neboť z obsahu samotné výpovědi ze dne 25. 5. 2011 i z předmětného rozhodnutí děkana z téhož dne je sice jasně patrno, z jakého z důvodů uvedených v ustanovení § 52 zákoníku práce byla výpověď z pracovního poměru dána a v čem je důvod k výpovědi spatřován (nadbytečnost zaměstnance vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách), nicméně z takto vymezeného důvodu výpovědi nebylo možné též dovodit, v čem konkrétně uvedená organizační změna spočívala (navíc stěžovatelka s ní nebyla nijak předem seznámena, když jí výpověď z pracovního poměru byla odeslána tentýž den, co bylo přijato předmětné rozhodnutí děkana o organizační změně). V tomto směru tedy zůstalo skutkové vymezení výpovědního důvodu v projevu vůle stěžovatelky, obsažené v samotné výpovědi ze dne 25. 5. 2011 nedostatečně určité. Za tímto účelem, tj. k odstranění uvedených pochybností a tedy k objasnění neurčitého obsahu předmětné výpovědi, také okresní soud (podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.) vyzval stěžovatelku k procesní aktivitě, nicméně ta své povinnosti tvrdit a prokázat konkrétní okolnosti výpovědi dané žalobkyni nedostála. Ústavní soud se tak v tomto ohledu neztotožňuje s námitkami stěžovatelky vůči způsobu vedení dokazování i hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, jimiž se ve skutečnosti snaží čelit důkazní nouzi, v níž se v řízení před obecnými soudy sama ocitla při své obraně proti návrhu žalobkyně a při snaze prokázat svá tvrzení ohledně platnosti předmětné výpovědi dané žalobkyni.

18. Stejně tak se Ústavní soud neztotožňuje s dalšími námitkami stěžovatelky, obsaženými v ústavní stížnosti, které jsou toliko skutkového rázu, neboť jimi stěžovatelka jednak rozporuje jednotlivá skutková tvrzení žalobkyně, jednak zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů a i nadále polemizuje s jejich dílčími právními závěry, přičemž z obsahu i charakteru těchto námitek je zcela zřejmé, že stěžovatelka jimi brojí především proti samotnému, pro ni nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy (viz její vyjádření v replice - "stěžovatelka považuje za krajně nespravedlivé, aby v důsledku soudního rozhodnutí, které nemá oporu v zákoně ani dosavadní judikatuře, musela se zaměstnancem po letech znovu ukončovat pracovní poměr a vyplácet mu náhradu mzdy za období, po které běžela soudní pře."). Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání, příp. odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil soud prvního stupně v řízení o podaném návrhu žalobkyně na určení neplatnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.

19. Tomuto hodnocení ostatně svědčí i skutečnost, že samotný obsah ústavní stížnosti a argumentace v ní použitá jsou (až na drobné výjimky) zcela totožné s obsahem i argumentací předestřenou stěžovatelkou v jí podaném dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodoval v (petitu) ústavní stížností napadeném usnesení, přičemž stěžovatelka proti němu v obsahu ústavní stížnosti žádné námitky nevznáší. Činí tak až ve výše rekapitulované replice k vyjádření Nejvyššího soudu, a to pouze ve formě polemiky s dílčími závěry judikatury Nejvyššího soudu, na kterou okresní i krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí odkázaly a s níž jsou dle názoru samotného Nejvyššího soudu jejich právní závěry zcela souladné. Jakkoliv je z hlediska důvěryhodnosti soudního rozhodování obecně nežádoucí stav, spočívající v nejednotnosti judikatury obecných soudů v obdobných či zcela identických otázkách, úkolem Ústavního soudu není, aby v řízení o ústavní stížnosti z hlediska podústavního práva vždy posuzoval, zda je přezkoumávané rozhodnutí obecného soudu v souladu či v rozporu s ustálenou judikaturou obecných soudů, příp. Nejvyššího soudu. Za tímto účelem je v právním řádu zakotvena řada jiných právních prostředků i procesních nástrojů k usměrnění či sjednocení judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost, neboť není ani v pravomoci Ústavního soudu, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad podústavního práva, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra či roli sjednocovatele judikatury uvnitř obecného soudnictví. Tato role ostatně v režimu civilního soudnictví primárně náleží Nejvyššímu soudu.

20. Předmětnému právnímu závěru obecných soudů (ohledně neplatnosti výpovědi dané žalobkyni z pracovního poměru u stěžovatelky), ani jejich procesnímu postupu tak nelze dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru