Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2062/14 #1Nález ÚS ze dne 25.10.2016Vznesení námitky promlčení státem; rozpor s dobrými mravy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
MINISTERSTVO / MINISTR - financí - Česká republika
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
základní ústavní principy/demokratický ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Promlčení
Dobré mravy
interpretace
vlastnické právo/omezení
nájemné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 198/83 SbNU 185
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2062.14.1
Datum vyhlášení31.10.2016
Datum podání16.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

176/1993 Sb.

40/1964 Sb., § 3 odst.1, § 101


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Vznese-li stát námitku promlčení, ačkoliv protiprávní stav, v jehož důsledku k promlčení daného nároku došlo, sám vytvořil a následně udržoval, jedná v rozporu s dobrými mravy. Následná akceptace tohoto postupu soudem pak představuje porušení základních práv toho účastníka řízení, vůči němuž námitka promlčení směřuje.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 25. 10. 2016 zrušil II. senát Ústavního soudu v řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelů Ing. Tomáše Petříka a JUDr. Slavomíra Řeháka rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 11. 2012 č. j. 16 C 8/2012-70, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2013 č. j. 54 Co 100/2013-98 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 22 Cdo 3622/2013-121, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Narativní část

V řízeních před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali vůči České republice – Ministerstvu financí (dále jen „vedlejší účastnice“) náhrady škody jim vzniklé v důsledku protiústavní regulace nájemného. Z důvodu uplatnění námitky promlčení ze strany vedlejší účastnice však byla žaloba stěžovatelů zamítnuta, s čímž se následně ztotožnily i obecné soudy vyšších stupňů. V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, neboť to byla právě vedlejší účastnice, kdo svojí nečinností znemožnil stěžovatelům svobodně nakládat se svým majetkem a kdo od počátku tento nezákonný stav vytvořil a následně jej udržoval.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

K zásadě souladu výkonu práv s dobrými mravy Ústavní soud úvodem své právní argumentace uvedl, že se jedná o významný princip, který v odůvodněných případech soudům dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor k uplatnění spravedlnosti a slušnosti. Rovněž bylo již v jeho dřívější judikatuře dovozeno, že uvedená zásada platí též pro výkon práva vznést námitku promlčení, neboť mohou nastat situace, kdy uplatnění této námitky představuje zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdým postihem. Specifickou skupinu případů pak tvoří případy, v nichž byla námitka promlčení vznesena státem, neboť ten má povinnost jednat tak, aby sám nezasahoval do základních práv jednotlivců, ale naopak těmto právům aktivně poskytoval ochranu.

V nyní projednávané věci obecné soudy zaujaly názor, že námitka promlčení by mohla být shledána rozpornou s dobrými mravy pouze tehdy, pokud by účelem jejího vznesení bylo toliko poškodit jiného účastníka právního vztahu, což v této věci nebylo tvrzeno ani prokázáno. Další okolnosti, jako je například nečinnost státu či nejednotná praxe soudů, pak podle nich rozpor námitky promlčení s dobrými mravy způsobit nemohou. Dle Ústavního soudu však podmínky uplatnění korektivu dobrých mravů takto formalisticky omezovat nelze. Je nutné naopak brát v úvahu i širší kontext věci, tj. důvody, proč právo nebylo včas uplatněno, přičemž stěžovatelé v průběhu soudních řízení tvrdili a prokazovali celou řadu takových okolností.

Ústavní soud konstatoval, že stát na jedné straně po několik let toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, spočívající v protiústavní regulaci nájemného, a na straně druhé následně těmto právům prostřednictvím soudů neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých rozporů v judikatuře soudů v těchto věcech bylo navíc zcela nejisté, zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv, což lze vnímat jako selhání státu. V takovém případě však břemeno tohoto selhání musí nést právě stát a nikoliv jednotlivec, který svá práva hájil s dostatečnou péčí, jak tomu bylo i v případě stěžovatelů. Navzdory právě řečenému však výkonná moc prostřednictvím vedlejší účastnice celý proces završila vznesením námitky promlčení, kterou obecné soudy akceptovaly, ačkoliv kumulace shora uvedených okolností svědčila naopak pro konstatování rozporu vznesené námitky s dobrými mravy.

Ústavnímu soudu tak nezbylo než uzavřít, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Ústavní stížnosti proto vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojtěch Šimíček. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2062/14 ze dne 25. 10. 2016

N 198/83 SbNU 185

Vznesení námitky promlčení státem; rozpor s dobrými mravy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka - ze dne 25. října 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14 ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. Tomáše Petříka a 2. JUDr. Slavomíra Řeháka, obou zastoupených Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, se sídlem Na Hřebenech II 1718/8, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 11. 2012 č. j. 16 C 8/2012-70 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2013 č. j. 54 Co 100/2013-98, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na náhradu škody, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 22 Cdo 3622/2013-121, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejší účastnice řízení.

I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 11. 2012 č. j. 16 C 8/2012-70, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2013 č. j. 54 Co 100/2013-98 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 22 Cdo 3622/2013-121 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Podstatný obsah ústavní stížnosti

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Současně stěžovatelé tvrdí, že bylo porušeno jejich právo na ochranu majetku dle článku čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Stěžovatelé uvádějí, že se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhali, aby jim vedlejší účastnice zaplatila částku 12 183 276,64 Kč z titulu náhrady škody jim vzniklé v důsledku protiústavní regulace nájemného. Jejich žaloba však byla zamítnuta v důsledku vedlejší účastnicí uplatněné (a posléze obecnými soudy všech tří stupňů akceptované) námitky promlčení.

3. Právě proti tomuto postupu obecných soudů nyní stěžovatelé brojí. Obecné soudy se prý totiž při rozhodování o akceptaci námitky promlčení odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Stěžovatelé zejména vytýkají, že obecné soudy příliš zužujícím a účelovým způsobem interpretovaly pojem "okolností, za nichž byla námitka uplatněna". Podle obecných soudů stěžovatelé totiž údajně žádné takové specifické okolnosti - které by právě odůvodňovaly závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy - netvrdili.

4. Stěžovatelé s tímto hodnocením nesouhlasí a poukazují na tvrzení, která v průběhu řízení před obecnými soudy předkládali. Podle těchto argumentů je - stručně řečeno - právě nepřehledný a matoucí přístup státu k otázce náhrady újmy způsobené regulací nájemného jednou z okolností, které činí uplatněnou námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy. Česká republika (jako stát) totiž byla tím, kdo svým (ne)jednáním zapříčinil jak vznik žalovaného nároku, tak i dlouhodobou faktickou nemožnost jeho uplatnění u soudu.

5. Stěžovatelé přitom upozorňují, že přinejmenším v únoru 2006 ještě nebylo známo ani to, že stát nese odpovědnost za svou dlouhodobou protiústavní nečinnost při přijímání předpisů v oblasti regulace nájemného. Posléze přijímané nálezy Ústavního soudu navíc obecné soudy povýtce často nerespektovaly, kterážto situace v podstatě trvala až do přijetí stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.).

6. Stěžovatelé nesouhlasí ani se závěrem obecných soudů, podle něhož měli dostatek času, aby své nároky uplatnili dříve (pročež měl být jejich postup rozporný se zásadou vigilantibus iura scripta sunt). Upozorňují totiž, že v roce 2006 zahájili celou řadu řízení, v nichž své nároky uplatnili (jednalo se např. o řízení vedená u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 207/2006, 19 C 201/2006, 14 C 203/2006 a další). Všechny jejich návrhy však byly soudem prvního stupně zamítnuty a soud odvolací ve všech případech postup okresního soudu aproboval. Stěžovatelé navíc upozorňují, že ačkoliv tato řízení byla zahájena až po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (N 80/41 SbNU 59; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz), nebyli stěžovatelé v duchu tohoto rozhodnutí poučeni o možnosti změny petitu, resp. o možnostech dalšího postupu při uplatňování svých práv.

II. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelů

7. K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud, který uvedl, že jím vydané rozhodnutí neřešilo celkovou správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, nýbrž zabývalo se jen podmínkami přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom neshledal zjevně nepřiměřeným závěr odvolacího soudu, že z judikatury Ústavního soudu bylo již od roku 2006 zřejmé, jaké nároky mohou stěžovatelé uplatnit (viz blíže str. 5 rozsudku odvolacího soudu); proto - v souladu s ustanovením § 243f odst. 3 o. s. ř. - jen odkázal na to, že s touto otázkou se odvolací soud vypořádal. Skutečnost, že se snad v této době vyskytla i jiná rozhodnutí, která řešila věc způsobem stěžovatelům nepříznivým, nemůže založit podmínky pro neúčinnost námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy; věděli-li stěžovatelé, že podle řady rozhodnutí Ústavního soudu (viz opět str. 5 rozsudku odvolacího soudu) mohli svůj nárok úspěšně uplatnit, vylučuje to omluvu jejich pasivity s odkazem na dobré mravy. S ohledem na uvedené navrhl Nejvyšší soud, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

8. Obvodní soud pro Prahu 1 ve vyjádření uvedl, že námitka promlčení nároku může být v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy by šlo o výkon práva, který sice je formálně v souladu se zákonem, avšak ve vztahu ke druhému účastníkovi by se jednalo o zneužití tohoto subjektivního práva s úmyslem ho poškodit. Takový závěr je však možné učinit pouze na základě posouzení konkrétních okolností případu, přičemž je povinností účastníka řízení takové skutečnosti nejen tvrdit, ale i prokazovat. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelé netvrdili ani neprokazovali, že by námitka pokračování promlčení nároku byla žalovanou uplatněna s úmyslem je poškodit. Rozpor s dobrými mravy prý totiž stěžovatelé nespatřovali v konkrétních okolnostech případu, ale v okolnostech, ze kterých vyvodili v řízení uplatněný nárok (tj. nečinnost státu). Za tohoto stavu však nemohl být argument stěžovatelů stran rozporu námitky promlčení s dobrými mravy akceptován.

9. Městský soud v Praze rekapituloval průběh řízení a plně odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Neshledal přitom relevantní důvody, aby své rozhodnutí či jeho odůvodnění ve vyjádření dále rozváděl, neboť je přesvědčen, že svým rozhodnutím ani postupem v řízení neporušil ústavní práva stěžovatelů.

10. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti vyjádřila dne 8. 12. 2015 prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Obecné soudy se podle ní námitkou promlčení pečlivě zabývaly a svůj věcně správný závěr, podle něhož vznesená námitka nebyla v rozporu s dobrými mravy, řádně odůvodnily. I vedlejší účastnice proto navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.

11. Stěžovatelé v replice k těmto vyjádřením toliko uvedli, že nepřinášejí obsahově nic nového, pročež odkázali na odůvodnění ústavní stížnosti.

III. Dosavadní průběh řízení

12. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 16 C 8/2012 konstatuje Ústavní soud zejména následující skutečnosti.

13. Žalobou podanou dne 31. 1. 2012 k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 se stěžovatelé domáhali náhrady za nucené omezení vlastnického práva za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 u blíže specifikovaných bytových jednotek, celkem ve výši 12 180 102,51 Kč, přičemž uplatněný nárok byl rozdílem mezi skutečně placeným nájemným v rozhodném období a nájemným, které bylo v místě a čase obvyklé.

14. Vedlejší účastnice v řízení před soudem prvního stupně namítla promlčení nároku. Námitku promlčení nároku stěžovatelé považovali za rozpornou s dobrými mravy, a to s odůvodněním, že to byla právě vedlejší účastnice, kdo svojí nečinností znemožnil žalobcům svobodně nakládat s majetkem a kdo od začátku nezákonný stav vytvořil a pak dlouhodobě neřešil. Dalším důvodem bylo ovlivnění rozhodovací praxe obecných soudů, které zpočátku žaloby pronajímatelů vůči nájemcům i státu zamítaly. Soud prvního stupně však argumentaci stěžovatelů neuznal, námitku promlčení akceptoval, a žalobu tudíž rozsudkem ze dne 5. 11. 2012 č. j. 16 C 8/2012-70 v plném rozsahu zamítl (výrok I). Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že stěžovatelé jsou povinni zaplatit České republice soudní poplatek (výrok III).

15. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelů napadeným rozhodnutím výroky I a II potvrdil, výrok III pak změnil a neuložil stěžovatelům povinnost zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením provedeným soudem prvního stupně. Konstatoval, že nárok stěžovatelů se promlčoval den po dni. Ve vztahu k majetkové újmě za leden 2002 se tak promlčel v lednu 2005 a ve vztahu k nároku za prosinec 2006 v prosinci 2009. Pro odepření práva uplatnit námitku promlčení odvolací soud neshledal důvod.

16. Dovolání stěžovatelů poté Nejvyšší soud odmítl shora označeným usnesením, když konstatoval, že obecné soudy vyřešily nastolené otázky v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a v rámci obiter dicti také uvedl, že závěr o akceptaci námitky promlčení není ani zjevně nepřiměřený. Stěžovatelé prý totiž měli dostatek času, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt své nároky u soudu uplatnili.

17. Po vyčerpání těchto procesních prostředků podali stěžovatelé nyní projednávanou ústavní stížnost.

IV. Posouzení věci Ústavním soudem

18. Ústavní stížnost byla podána včas osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými. Jedná se o návrh přípustný, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Jelikož Ústavní soud neshledal ani žádné jiné okolnosti, které by projednání návrhu bránily, přistoupil k meritornímu projednání věci.

19. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Není proto povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.

20. V naznačeném rozsahu Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ve výroku uvedená základní práva byla porušena postupem obecných soudů, které - v rozporu s principy plynoucími z judikatury Ústavního soudu - neuznaly argument stěžovatelů, podle něhož byla námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud přitom - v obecné rovině - nemá ústavněprávních výhrad proti právnímu názoru, z něhož obecné soudy částečně vycházely a podle něhož právní hodnocení nároku nemá vliv na počátek běhu promlčecí lhůty. V důsledku toho nepovažuje za protiústavní ani konkretizaci tohoto právního názoru, podle níž se počátek běhu promlčecí doby neodvíjí od vydání stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09. Uvedené ovšem neznamená, že by postup státu (ať již zákonodárce, moci výkonné, či soudů) nemohl být relevantní jako okolnost významná pro posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy či - v rovině ústavněprávní - pro posouzení, zda státní moc postupovala v souladu se zásadami spravedlnosti s respektem k základním právům jednotlivce.

21. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup, který používá sofistikované odůvodňování k prosazení zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mimo jiné, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, nýbrž též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Z pohledu ústavněprávního je proto nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud vymezil tyto podmínky zejména následujícím výčtem: základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73), sp. zn. II. ÚS 476/09 ze dne 2. 4. 2009 (N 81/53 SbNU 23)]. Přílišný formalismus při výkladu právních norem vedoucí k extrémně nespravedlivému závěru pak znamená porušení základních práv [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ze dne 21. 10. 2008 (N 177/51 SbNU 195) či nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)].

22. V rovině podústavního práva je přitom nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 tehdy platného a účinného občanského zákoníku, zakotvujícího zásadu souladného výkonu práv s dobrými mravy, které je v rovině podústavního práva právě odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367), zásada souladu práv, resp. jejich výkonu, s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor k uplatnění spravedlnosti (ekvity) a také slušnosti. Pojem "dobré mravy" totiž nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňujících obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení a prosazení cesty nalézání skutečné spravedlnosti. Ústavněprávně je tedy ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva. Na základě těchto závěrů pak Ústavní soud v minulosti posuzoval i vztah dobrých mravů s námitkou promlčení, přičemž dovodil, že "ustanovení § 3 obč. zák., podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení" [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 (N 6/7 SbNU 45) či sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (viz výše), dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 pak Ústavní soud dospěl k závěru, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

23. Specifickou skupinu případů pak tvoří ty, v nichž byla námitka promlčení vznesena státem. S takovou situací byl Ústavní soud konfrontován kupř. ve věci sp. zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 SbNU 551). V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy tím, že připustily a ve svém rozhodování akceptovaly námitku promlčení vznesenou státem (Ministerstvem financí), aprobovaly jednání, které je contra bonos mores. Zdůraznil přitom specifickou povinnost státu jednat tak, aby jednak sám nezasahoval do základních práv jednotlivců a dále aby aktivně poskytoval ochranu základním právům jednotlivce (bod 22 citovaného nálezu).

24. Z uvedeného plyne několik dílčích závěrů, jež jsou klíčové pro posouzení právě projednávané věci. V prvé řadě je zřejmé - což je ovšem v obecné rovině akceptováno i napadenými rozhodnutími - že rovněž námitka promlčení může být za určitých okolností shledána rozpornou s dobrými mravy. Proto také logicky platí, že z ústavněprávního hlediska nazíráno může nastat i situace, kdy akceptace námitky promlčení obecnými soudy může být považována za porušení základních práv jednotlivce. Platí totiž, že institut dobrých mravů (ať již v předchozím, či nyní účinném občanském zákoníku) nelze vnímat izolovaně jako institut výhradně občanského práva. Z ústavněprávního hlediska jde totiž o institut, jehož otevřená textura dovoluje zohlednit při výkladu podústavního práva též ústavní principy, jež jsou v podústavním právu z podstaty věci explicitně zachyceny pouze nedokonale.

25. Jinými slovy vyjádřeno, institut dobrých mravů je jakousi otevřenou "branou", kterou mohou být do podústavního práva "vpuštěny" ústavní hodnoty a principy v situacích, kdy výklad zákona vede k nespravedlivým či z ústavního hlediska jinak problematickým a nepřiměřeným důsledkům. Dobré mravy totiž mohou a mají napomáhat obecným soudům při hledání ústavně konformního řešení konkrétní projednávané věci.

26. Již proto nelze podmínky uplatnění korektivu dobrých mravů a priori formalisticky omezovat způsobem, jakým to učinil soud prvního stupně a jenž byl následně aprobován soudy vyššími. Podle soudu prvního stupně by totiž mohla být námitka promlčení shledána rozpornou s dobrými mravy jen tehdy, pokud by účelem vznesení námitky bylo toliko poškodit jiného účastníka právního vztahu (což v projednávané věci nebylo tvrzeno ani prokázáno). Širší kontext věci (nečinnost státu, resp. nejednotná praxe soudů) pak podle soudu prvního stupně nemůže způsobit rozpor námitky promlčení s dobrými mravy.

27. Uvedený přístup je však v rozporu nejen se shora vymezeným účelem institutu dobrých mravů, nýbrž i s citovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I ÚS 643/04, podle něhož "mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil").

28. Ústavní soud proto konstatuje, že i širší kontext věci, tj. důvody, proč právo nebylo uplatněno, může být pro posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy relevantní. To platí zejména v projednávané věci, kdy se jedná o nárok plynoucí přímo z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, tedy o újmu na základním právu (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09). Stěžovatelé přitom celou řadu takových významných okolností v řízení před obecnými soudy tvrdili a prokazovali. Jedná se především o následující okolnosti případu.

29. V prvé řadě je významné, že celá geneze případu - od vzniku nároku přes jeho neúspěšné uplatňování stěžovateli až po podání projednávané ústavní stížnosti - je dílem státu, který vytvořil stav ne nepodobný příslovečné Hellerově Hlavě XXII. Stát totiž jednak vzdor svým povinnostem i opakovaným apelům ze strany Ústavního soudu ignoroval trvající zásah do základních práv stěžovatelů spočívající v protiústavní regulaci nájemného (k tomu srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.). Stát dále - již prostřednictvím soudů - udržoval dlouhodobou nejistotu adresátů práva stran toho, jak se náhrady újmy způsobené protiústavní regulací nájemného vlastně mohou domoci. V této nejistotě byla celá řada pronajímatelů (včetně stěžovatelů) udržována ještě několik let po přijetí citovaného nálezu.

30. Jak plyne i ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, byla možnost subsidiárně se domáhat náhrady újmy způsobené regulací nájemného po státu zmíněna již v nálezu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (N 80/41 SbNU 59). Zároveň v něm Ústavní soud konstatoval, že v případě žaloby směřující proti nájemníkovi musejí obecné soudy (vzhledem k mimořádnosti postupu, založeného výrokem I nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05) dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu a možnosti uzavřít smír. V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního řádu.

31. V nálezu ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 (N 152/50 SbNU 345) byl pak nález sp. zn. I. ÚS 489/05 dále interpretován v tom smyslu, že náhrada škody vůči státu připadá v úvahu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva, směřujících vůči nájemcům.

32. Jak ovšem Ústavní soud konstatoval v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, byla myšlenka subsidiarity nároku na náhradu škody vůči státu v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 formulována pro jiný skutkový stav, než jak ji chápe nález sp. zn. IV. ÚS 175/08. Ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 175/08 šlo o spor o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, spočívající v rozdílu mezi nájemným regulovaným a obvyklým. Stěžovatel se žalobou, podanou v únoru 2006, domáhal náhrady škody za červenec 2002 až listopad 2005, tedy za období před podáním žaloby. Uvažoval-li za této situace Ústavní soud o povinnosti vyčerpat efektivní prostředky nápravy vůči nájemci, lze z toho usuzovat, že vyšel z názoru, podle něhož má pronajímatel nějaký nárok vůči nájemci i za období před podáním žaloby. Explicitně tento názor posléze vyjádřil nález ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 3158/07 (N 216/51 SbNU 683): "... požadavek, adresovaný obecným soudům v klíčovém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, že ,i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 obč. zákoníku, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů', nelze redukovat jen na právní vztahy ,budoucí', resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali ,nájemného' nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou."

33. Z uvedeného je tedy zřejmé, že v době před přijetím stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (přinejmenším ještě v prosinci 2008) nejen obecné soudy, nýbrž i sám Ústavní soud přistupovaly k otázce, za jaké období má být stát žalován toliko subsidiárně (tj. po vyčerpání efektivních prostředků nápravy vůči nájemci), zcela rozdílně. Tvrzení odvolacího soudu (a jeden z jeho klíčových argumentů), který na str. 5 napadeného rozsudku uvádí, že "od r. 2006 tak již byl znám názor Ústavního soudu, že se pronajímatelé mohou svého nároku domáhat proti státu", je proto ve světle uvedeného přinejmenším nepřesné. Právě případ podobné věci stěžovatelů, kteří se domáhali vůči nájemníkům náhrady i za dobu předcházející podání žaloby, byl totiž v judikatuře Ústavního soudu sporný i několik let poté. Pakliže v této otázce dlouhodobě nebyly s to nalézt shodu ani soudy, které podle staré právní zásady "znají právo", lze tím méně nejistotu stran uplatňování nároku vytýkat adresátům práva.

34. V případě stěžovatelů navíc - s přihlédnutím ke specifickým okolnostem tohoto případu - nelze ani tvrdit, že by tito postupovali v rozporu se zásadou "vigilantibus iura scripta sunt", na kteroužto zásadu odkazovaly ve svých rozhodnutích zejména odvolací a dovolací soud. Stěžovatelé v řízení před obecnými soudy poukazovali na to, že po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 postupovali v souladu s tehdejší judikaturou Ústavního soudu a podali určovací žaloby na své nájemníky na určení výše nájemného "pro futuro" do konce roku 2006 (celkem několik desítek řízení). Zároveň tvrdili i prokazovali, že ve všech těchto řízeních byli neúspěšní, přičemž obecné soudy v těchto řízeních ignorovaly i poučovací povinnost plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05.

35. Poukaz na zásadu "vigilantibus iura scripta sunt", kterou se stěžovatelé dle obecných soudů neřídili, je v nyní rozhodovaném případě problematický ostatně i z dalšího důvodu. I pokud by totiž stěžovatelé přes shora zmíněné nejasnosti podali žalobu na stát již v roce 2006, což je postup doporučovaný v napadeném rozsudku odvolacího soudu, byla by přinejmenším část nároku vztahující se k roku 2002 promlčena tak jako tak.

36. Ústavnísoud tedy shrnuje, že stát na jedné straně prostřednictvím Parlamentu České republiky toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu (prostřednictvím soudů) neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých a trvalých rozporů v judikatuře (i na úrovni Ústavního soudu) přitom bylo fakticky "sázkou do loterie", zda podaná žaloba bude úspěšná, či nikoliv. Tuto situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu; v takovém případě ovšem břemeno tohoto selhání v materiálním právním státě musí nést právě stát, a nikoliv jednotlivec, který svá práva hájil s dostatečnou péčí. To byl právě i případ stěžovatelů, kteří s přihlédnutím ke specifickým okolnostem uplatňování tohoto typu nároku byli dostatečně bdělí ve smyslu zásady vigilantibus iura scripta sunt (srov. shora).

37. Navzdory uvedenému však výkonná moc prostřednictvím vedlejší účastnice tento proces završila vznesením námitky promlčení, kterou obecnésoudy přijaly, ačkoliv je kumulace shora uvedených okolností měla vést k tomu, aby konstatovaly rozpor vznesené námitky s dobrými mravy.

38. Ústavnísoud tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces i jejich právo vlastnit majetek. Toho se obecné soudy dopustily tím, že odmítly argumenty stěžovatelů stran rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, a to toliko s poukazem na ústavně nekonformní či ústavně irelevantní argumenty. V novém řízení bude proto ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy povinností obecných soudů posoudit otázku promlčení nároku, resp. souladu námitky promlčení s dobrými mravy v souladu s právními názory vyslovenými v tomto nálezu.

39. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru