Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 206/03Usnesení ÚS ze dne 24.06.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.206.03
Datum podání07.04.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 322, § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 206/03 ze dne 24. 6. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele K. V., zastoupeného advokátem Mgr. J. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 24 Co 685/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 24 Co 685/2002, neboť má za to, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným usnesením krajského soudu bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 9. 2002, č.j. E 2816/95-138, kterým byl zastaven výkon rozhodnutí ohledně kolového traktoru Z. 8145, dále jím byl zamítnut návrh stěžovatele (povinného) na zastavení výkonu rozhodnutí pro kolový traktor Z. 12145, s tím, že stěžovatel jakožto podnikatel provozující zemědělskou výrobu nezbytně nutně potřebuje ke své podnikatelské činnosti pouze jeden traktor. V odvolání proti citovanému usnesení okresního soudu, resp. proti výroku, jenž se týkal zmíněného zamítnutí návrhu stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí, pak stěžovatel namítal, že soud neprovedl jím navržený důkaz znaleckým posudkem potřebným pro posouzení údajně odborné otázky, kolik traktorů je potřeba k provozování jeho zemědělské výroby v rozsahu zajišťujícím návratnost povinných vložených prostředků. Tuto námitku však odvolací soud odmítl, když dospěl k závěru, že ustanovení § 322 odst. 3 o. s. ř. zajišťuje ochranu povinného provozujícího podnikatelskou činnost, přičemž jeho účelem je zabránit tomu, aby podnikatel, na jehož majetek je veden výkon rozhodnutí prodejem věcí, v důsledku realizace výkonu pozbyl schopnost pokračovat v provozování své podnikatelské činnosti. Z výkonu rozhodnutí však nejsou vyloučeny všechny věci, které podnikatel ke své podnikatelské činnosti používá či potřebuje, nýbrž jen ty, bez nichž nelze předmětnou činnosti provozovat, a to ani v minimální možném rozsahu. Z obsahu spisu dle odvolacího soudu vyplynulo, že stěžovatel jako soukromě hospodařící zemědělec obdělává 33 hektarů zemědělských pozemků, chová prasata a ovce a poskytuje služby zemědělskou technikou. Aniž by bylo třeba odborného posouzení, je dle názoru odvolacího soudu zřejmé, že stěžovatel zemědělskou výrobu může provozovat za použití jednoho traktoru, když buď může přizpůsobit rozsah své podnikatelské činnosti množství zemědělské techniky, kterou disponuje, nebo si zajistit dostatek této techniky formou pronájmu.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dle něj atributem spravedlivého soudního procesu je i okolnost, že má-li být posouzena odborná otázka a je-li k tomu navrhován účastníkem znalecký posudek, soud jej nechá zpracovat a vychází z něj při svém rozhodování. V daném případě obecné soudy nepostupovaly tímto způsobem a o odborných otázkách (nezbytný rozsah zemědělské činnosti, aby se vůbec jednalo o podnikatelskou činnost, vzájemná podmíněnost rostlinné a živočišné výroby, minimální rozsah strojního vybavení pro její udržení a funkce) rozhodovaly na základě svých subjektivních představ o zemědělské činnosti. Tím bylo stěžovateli odejmuto právo, aby věc byla z odborného hlediska náležitě posouzena a aby v návaznosti na toto odborné posouzení bylo spravedlivě rozhodnuto. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud citované usnesení krajského soudu zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Při posuzování ústavních stížností vychází Ústavní soud z toho, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s názorem odvolacího soudu na to, zda k rozhodnutí v dané věci bylo třeba provést stěžovatelem navržený důkaz, a to znaleckým posudkem, neboť se dle stěžovatele jednalo o posouzení odborné otázky. Jak však již Ústavní soud judikoval, z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je expressis verbis vyjádřena v § 132 občanského soudního řádu a odůvodňuje postup soudu předvídaný v § 120 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu. Proto obecný soud je povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Jestliže je soud povinen podle čl. 37 odst. 3 Listiny a § 18 občanského soudního řádu dbát na rovné postavení účastníků, pak z toho vyplývá povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, ale neznamená to povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. (např. nález ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, č. 3). Na druhé straně jsou obecné soudy povinny vysvětlit, proč se některými důkazními návrhy odmítají zabývat vůbec, jinak zatěžují řízení vážnou vadou a jednají tak v rozporu s povinnostmi, které vyplývají z čl. 95 odst. 1 Ústavy a porušují právo na řádný proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny (např. nález ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 131).

V odůvodnění napadeného usnesení obecný soud uvedl, jak interpretoval příslušné ustanovení zákona (§ 322 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jeho výklad, který ostatně vychází z judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1766/2001, publ. in: Soudní judikatura č. 7/2002), dle názoru Ústavního soudu odpovídá smyslu a účelu příslušných ustanovení, neboť je zcela na místě klást důraz na oprávněné zájmy věřitelů (oprávněných) a teprve ve výjimečných případech je třeba poskytnout ochranu dlužníkům (povinným). V posuzovaném případě se tato zásada uplatní tak, že nelze provést výkon rozhodnutí tehdy, jestliže by zjevně došlo k úplnému ochromení podnikatelské činnosti dlužníka, tedy nikoliv jejímu omezení, byť i ve značném rozsahu.

Pokud pak jde - vzhledem k právě uvedeným právním závěrům - o posouzení skutkových okolností případu odvolacím soudem, z postavení Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným (viz výše) vyplývá, že do jeho pravomoci nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu lze považovat až takovou situaci, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. V posuzovaném případě však obecný soud v rozhodnutí o odvolání uvedl, z jakých skutečností vycházel a jakými úvahami se při svém rozhodování řídil; současně řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) zdůvodnil, proč nepokládal provedení navrženého důkazu znaleckým posudkem za nutné (nejedná se tedy o tzv. opomenutý důkaz - viz shora). Přitom nelze závěry obecného soudu označit - ve výše uvedeném smyslu - za extrémní, a tak Ústavnímu soudu nezbývá, než odkázat stěžovatele na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že sama skutečnost, že se stěžovatel s názorem obecného soudu na danou otázku neztotožňuje, ještě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru