Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 206/02Usnesení ÚS ze dne 03.06.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO - církev
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkprocesní postup
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.206.02
Datum podání05.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 95


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 206/02 ze dne 3. 6. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ř.f, zastoupené JUDr. B. U., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2002, sp. zn. 13 Co 299/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. října 2001, sp. zn. 19 C 16/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona"), doplněnou dne 8. dubna 2002 a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2002 (13 Co 299/2001-55), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. října 2001 (19 C 16/2001-38), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení neplatnosti darovací - postupní smlouvy ze dne 15. ledna 1962, jímž H. f. ú. daroval tehdejšímu Československému státu [nyní proti žalovaným 1) Fondu dětí a mládeže v likvidaci, 2) České republice - Ministerstvu financí] dům č.p. 974 se stavební parcelou č. kat. 118 a přístavek domu č.p. 973 a stavební parcelu č. kat. 119, zapsané ve vložce č. 973 pozemkové knihy pro kat. území N. M. a o zápis stěžovatelky jako vlastníka v přísl. části listu vlastnictví Katastrálním úřadem Praha. Odvolací soud stěžovatelce a vedlejšímu účastníku uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalovanému č. 1 na nákladech řízení částku 10.150,- Kč, ostatní účastníci vůči sobě navzájem neměli právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva na soudní ochranu obsažená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kdy obecné soudy jednaly v rozporu se zákonem, zejména porušily ustanovení občanského soudního řádu [§ 95 a § 80 písm. c) o.s.ř.], což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka soudu vytýká "nesprávné právní posouzení" a rozhodnutí, které pro ni ve svém důsledku znamenal neúspěch ve sporu. Na základě těchto tvrzení stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu zrušení rozhodnutí, jak shora je označeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je především opakování tvrzení, jež stěžovatelka uplatnila v řízení před odvolacím soudem, že postupem obecných soudů, tj. pravomocným zamítnutím žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). V tomto směru Ústavní soud odkazuje na ustálenou judikaturu obecných soudů, ze které zejména plyne, že naléhavý právní zájem na určení je dán jen tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 17/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 35, Praha 1995).

Obecné soudy na danou věc aplikovaly správný právní předpis [§ 80 písm. c) o. s. ř.], ten i v souladu se zákonem vyložily (§ 157 o. s. ř.) a dospěly k závěru, že žalobě na určení neplatnosti darovacího - postupního prohlášení ze dne 15. ledna 1962 nelze vyhovět, neboť předmět požadovaného určení, tj. neplatnost, má povahu otázky předběžné ve vztahu k otázce základní, kterou je vlastnictví posouzených nemovitostí. Z výsledků dokazování před obecnými soudy plyne, že stěžovatelka se domáhala určení neplatnosti darovacího - postupního prohlášení, aniž by splnila zákonné předpoklady institutu, jehož se dovolávala. Stěžovatelka neprokázala, že je dán naléhavý právní zájem na rozhodnutí o určovací žalobě.

Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak, a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatelky, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, je zřejmé, že taková tvrzení jsou pouhou polemikou s právními závěry obecného soudu; proto postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Pokud jde o námitku, že obecný soud měl rozhodnout nejprve o změně žaloby na určení neplatnosti darovacího postupního prohlášení dle § 95 o.s.ř., je nepochybné z obsahu ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, že stěžovatelka byla vyzvána, aby opravila žalobní petit pro jeho nevykonatelnost v exekučním řízení; což stěžovatelka řádně neučinila. Odvolací soud se s námitkami stěžovatelky vypořádal ve shodě s ustanovením § 157 o.s.ř., a proto pro stručnost dále odkazujeme na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Z důvodů takto vyložených je zřejmé, že k porušení ústavních práv (svobod) stěžovatelky nedošlo, a proto její ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná její neopodstatněnost je pak dána jednak povahou vývodů ústavní stížnosti, jednak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 3. června 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru