Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2059/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Trutnov
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestný čin
Odvolání
opravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2059.11.1
Datum podání13.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 245

40/2009 Sb., § 233 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2059/11 ze dne 20. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké věci stěžovatele V. M., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Janebou, advokátem se sídlem Komenského 266, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 6 Tdo 384/2011, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. 12 To 512/2010 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. 16 T 142/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu osobní svobody a spravedlivý proces, zakotvené v čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově byl stěžovatel uznán vinným tím, že v přesně nezjištěné době si od nezjištěné osoby opatřil nejméně tři oboustranné barevné padělky bankovky nominální hodnoty 500 Kč, stupně nebezpečnosti 4 - méně zdařilý a nejméně jeden oboustranný barevný padělek bankovky téže hodnoty, stupeň nebezpečnosti 5 - neumělý, se záměrem padělky uvést do oběhu. Během měsíce dubna 2010 v Žacléři předal K. S. jeden padělek stupně nebezpečnosti 4 jako splátku dluhu, s vědomím, že jej použije k placení jako pravý, jeden předal T. H., aby jej použil k placení nákupu cigaret, dne 12. května 2010 daroval jeden padělek stupně nebezpečnosti 5 M. M., s vědomím, že bude použit k placení jako pravý. Padělané peníze tedy udal jako pravé, čímž spáchal zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 4 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků.

Proti rozsudku podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněných a navrhoval uložení trestu odnětí svobody na spodní hranici zákonné sazby podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku, s podmíněným odkladem na delší zkušební dobu. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl zrušen rozsudek okresního soudu co do výroku o trestech obžalovaných. Stěžovateli byl uložen podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku nový trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem.

Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu na základě § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se domníval, že rozhodnutí okresního a krajského soudu spočívá na nesprávném posouzení skutku, a uložený trest je tak nepřiměřeně přísný. Dovolání bylo odmítnuto s tím, že odvolací soud rozhodoval pouze v rozsahu odvolání státního zástupce, tedy o výroku o trestu, nikoli o výroku o vině, který nebyl odvoláním napaden. Nejvyšší soud se proto nezabýval posouzením, zda okresní a krajský soud správně posoudily, zda se dovolatel dopustil předmětného skutku a je vinen či nikoli. Námitku dovolatele ohledně nepřiměřené výše trestu zde Nejvyšší soud odmítl s tím. že trest byl vyměřen v rozmezí trestní sazby určené pro trestný čin, kterým byl uznán vinným a dovolací důvod je tedy nepřípustný.

Proti rozhodnutí okresního a krajského soudu podal stěžovatel též ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu č.j. III. ÚS 690/11 ze dne 16. 3. 2011 zamítnuta z důvodu současně probíhajícího dovolacího řízení.

K rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že sice souhlasí s právním odůvodněním odmítnutí dovolání, nicméně domnívá se, že takové rozhodnutí je znakem absurdní formálnosti v rozhodovací praxi justice, neboť došlo dle jeho názoru zcela jednoznačně k chybnému posouzení skutkového stavu věci, díky čemuž nyní vykonává trest za trestný čin, jehož se nedopustil. Stěžovatel si je vědom, že chybou bylo nevyužití jeho práva na odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově. Vzhledem k níže uvedeným důvodům se však domnívá, že není možné mu toto klást k tíži a nadále setrvávat na výkonu jeho trestu uloženého za trestný čin, kterého se nedopustil.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu má v tomto konkrétním případě fatální dopad, neboť zásadním způsobem zasahuje do základních práv stěžovatele na svobodu a spravedlivý proces. Výrazně formální přístup je v rozporu s ústavně chráněným právem stěžovatele na svobodu a na spravedlivý proces. Ochrana těchto základních lidských práv musí být nadřazena předpisům upravujícím procesní pravidla pro řízení před jednotlivými soudy.

Dle názoru stěžovatele se Okresní soud v Trutnově, potažmo také Krajský soud v Hradci Králové, při rozhodování o vině a výměře jeho trestu dopustil dvojího pochybení. Jedním je samotná výše trestu, ve vztahu k okolnostem případu zcela nepřiměřeně přísná, druhým je skutečnost, že na základě skutkových zjištění a hodnocení důkazů dospěl soud ke zcela neodpovídajícím právním závěrům.

Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů s přihlédnutím k argumentaci uvedené v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba posoudit zčásti jako zjevně neopodstatněnou, zčásti jako nepřípustnou.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Ústavní stížnost je třeba rozdělit na dvě části, a to na stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu a na stížnost proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.

Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, přičemž v odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že odvolání proti rozsudku soudu I. stupně bylo podáno pouze státním zástupcem v neprospěch stěžovatele a dalších obviněných, a to pouze do výroku o trestu. Stěžovatel odvolání nepodal ani do výroku o vině, ani do výroku o trestu, z čehož dovolací soud dovodil, že stěžovatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze v rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn rozsudek soudu I. stupně přezkoumat. Nejvyšší soud se zabýval tedy pouze částí dovolání směřující do výroku o trestu. Dovolací soud uvedl, že uložený trest odnětí svobody v trvání 3 roků, je druhem trestu, který zákon připouští pro trestný čin, jímž byl uznán stěžovatel vinným a je také patrno, že byl uložen v rámci trestní sazby stanovené zákonem. Z toho důvodu dovolání odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že usnesení dovolacího soudu nelze ničeho vytknout, neboť vychází ze zákonné koncepce dovolacích důvodů a je dostatečným způsobem odůvodněno.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Tak je tomu i nyní v případě napadeného rozsudku okresního a krajského soudu.

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Především se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

V daném případě stěžovatel, čehož si je i sám vědom, nepodal proti rozsudku soudu I. stupně odvolání, a to ani do výroku o vině, ani do výroku o trestu. Odvolací soud tedy rozsudek soudu I. stupně přezkoumal v rozsahu napadeném státním zástupcem a nově rozhodl pouze o výrocích o trestu všech obžalovaných včetně stěžovatele. Námitky stěžovatele ohledně výše nově uloženého trestu je třeba odmítnout jako neopodstatněné, neboť je věcí obecného soudu, aby na základě všech relevantních skutečností (např. polehčující či přitěžující okolnosti, dosavadní bezúhonnost apod.) uložil trest v rozsahu příslušné trestní sazby stanovené zákonem. Pokud obecný soud při ukládání trestu ze zákonné trestní sazby bezdůvodně nevybočil a současně dodržel všechny zásady pro ukládání trestů, nelze ze strany Ústavního soudu posuzovat jeho přiměřenost či nepřiměřenost.

Posuzováním viny stěžovatele se odvolací soud nezabýval, stejně jako dovolací soud při projednávání dovolání. Věcným projednáním námitek stěžovatele, které se týkají jeho viny, právní kvalifikace skutku apod. (stěžovatel tvrdí, že žádný trestný čin nespáchal) by se Ústavní soud stavěl do pozice obecného soudu, která mu však při rozhodování o ústavních stížnostech nepřísluší ani příslušet nemůže. V této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná, a to pro nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva, které zákon stěžovateli poskytuje. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je osobou neznalou práva a že se plně spoléhal na odpovědný a profesionální přístup svého obhájce, který však odvolání proti rozsudku soudu I. stupně nepodal, lze této argumentaci ze strany Ústavního soudu přisoudit určitou relevanci, avšak na rozhodnutí o ústavní stížnosti nemůže mít žádný vliv.

Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru