Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2052/11 #1Usnesení ÚS ze dne 10.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstříksoudce/podjatost
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2052.11.1
Datum podání12.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30, § 31


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2052/11 ze dne 10. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti T. P., zastoupeného JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem Praha 1, U Prašné brány 3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 23/2011 ze dne 27. 4. 2011 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 201/2010 ze dne 25. 3. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 7. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, a to čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá o přednostní projednání věci.

Stěžovatel má za to, že ústavní stížnost je přípustná, byť nesměřuje proti rozhodnutí ve věci samé, neboť napadená rozhodnutí tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení a přímo zasahují do jeho základních práv a svobod. V této souvislosti poukazuje na to, že i v obecné rovině se snažil využít všech nástrojů, které jsou mu k dosažení ochrany jeho práv poskytovány právním řádem. Mimo jiné se obrátil na ministra spravedlnosti s podnětem k vyvození kárné odpovědnosti vůči dotčenému předsedovi senátu Městského soudu v Praze JUDr. P. N.a byl informován předsedou městského soudu o tom, že na základě jeho podnětu byl podán proti uvedenému soudci návrh na zahájení kárného řízení.

Stran námitky podjatosti přísedícího soudce Mgr. M. B. stěžovatel poukazuje na to, že jako příslušník Inspekce ministra vnitra se v r. 2000 podílel na opakovaném šikanózním trestním stíhání vyšetřovatele Policie ČR Ing. I. P., který vedl vyšetřování ve věci stěžovatele a odmítal v ní pro nedostatek podkladů zahájit trestní stíhání. Stěžovatel se proto domnívá, že tento přísedící již od roku 2000 zaujímá názor, že stěžovatel by měl být v každém případě odsouzen, a není tedy schopen nestranně zvažovat, zda důkazy provedené v trestním řízení skutečně odůvodňují závěr o vině stěžovatele. Městský soud však při rozhodování o námitce podjatosti plně vycházel z vyjádření uvedeného přísedícího soudce, aniž by jeho výpověď jakkoli prověřil. Porušil tak právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť námitku řádně neprojednal a Vrchní soud v Praze toto pochybení neodstranil (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 722/05). Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že trestní stíhání, které je proti němu vedeno, je motivováno politickými důvody. Stěžovatel nesouhlasí s tím, aby o jeho případu rozhodoval soudce, který se z jakéhokoli důvodu a pohnutek účastnil trestního stíhání vyšetřovatele, který v předmětném období odmítal vyhovět požadavku svého nadřízeného a odmítal zahájit trestní stíhání vůči stěžovateli.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí okolnosti, které ho vedou k přesvědčení o podjatosti předsedy senátu JUDr. P. N. Jde zejména o jeho neformální kontakt se zaměstnanci Finančního úřadu pro Prahu 3 a o zatajení důležitého důkazního prostředku - znaleckého posudku - pravděpodobně s úmyslem, aby se na něj obhajoba stěžovatele nemohla připravit. S ohledem na vysoké odborné kvality jmenovaného soudce i jeho dlouholetou praxi nelze přijmout vysvětlení, že by se jednalo o jednorázové pochybení anebo o pouhou snahu o zajištění přítomnosti svědků. Opakuje skutečnosti, které i stížnostní soud vzal za prokázané, jejichž samotná existence (utajované aktivity předsedy senátu směřující k výslechu konkrétní svědkyně, zjevně úzké a dobré vztahy mezi předsedou senátu a Finančním úřadem pro Prahu 3, jehož bývalá zaměstnankyně je klíčovým svědkem v trestním řízení) zakládá důvod k pochybnostem o nepodjatosti předsedy senátu. V souvislosti s vyšší než obvyklou mírou aktivity JUDr. N. při opatřování důkazů pro rozhodnutí v dané věci považuje stěžovatel za vhodné poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2517/08. Vrchní soud v Praze však dle stěžovatele všechny uváděné argumenty odmítl a bagatelizoval je, přičemž se zaměřil jen na méně podstatné námitky a odhlédl od toho, že právě k vytýkaným aktivitám předsedy senátu došlo krátce před konáním veřejného zasedání dne 25. 3. 2011. Některé argumenty uvedené v odůvodnění jeho rozhodnutí jsou přitom v rozporu se skutečností. Je z nich patrná snaha nevyhovět námitce podjatosti z jiných důvodů než z těch, které by vyplývaly z kvalifikovaných názorů tohoto soudu na jednotlivé důvody uváděné stěžovatelem. Vrchní soud tak vydáním napadeného usnesení selhal ve své roli druhoinstančního garanta práv stěžovatele na spravedlivý proces.

Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených bylo zjištěno, že Městský soud v Praze v rámci řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení napadeným usnesením rozhodl o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem proti Mgr. M. B. i celému senátu, vztahující se k osobě stěžovatele tak, že vyslovil, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. nejsou JUDr. P. N., předseda senátu, Mgr. M. B. a Ing. Z. K., členové senátu, vyloučeni podle § 30 odst. 1, 2, 3, 4 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení. Dospěl k závěru, že postup Inspekce Policie ČR a v jejích řadách Mgr. M. B. vůči policejnímu vyšetřovateli Ing. I. P. neměl žádnou spojitost s jím vedeným prověřováním podezření ze spáchání trestné činnosti stěžovatele a dalších obviněných. O stížnosti stěžovatele, argumentačně rozšířené o další důvody podjatosti proti JUDr. P. N., rozhodl Vrchní soud v Praze dalším napadeným usnesením, jímž podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. tuto stížnost zamítl. K tvrzenému poměru přísedícího Mgr. B., resp. celého senátu, k osobě stěžovatele, uvedl, že zjištěné skutečnosti závěrům obhajoby nesvědčí. Ing. P. ani Mgr. B. nebyli pro údajné protiprávní jednání v souvislosti s výkonem služby nikdy kárně postiženi či odsouzeni, přičemž z notářského zápisu sepsaného z podnětu Ing. P. nijak prokazatelně nevyplývá příčinná souvislost mezi přístupem tehdejšího vyšetřovatele Ing. P. k prověřování jednání stěžovatele a následnými aktivitami policejní inspekce. Uzavřel, že ve věci nebyl předložen jediný důkaz, který by podpořil tvrzení stěžovatele, že inspekce jednala ve věci Ing. P. nezákonně a především, že Mgr. B. jako její pracovník tak činil cíleně ve snaze uškodit Ing. P. pro jeho postup při šetření věci stěžovatele. Ani stran procesního postupu předsedy senátu při projednání návrhu na povolení obnovy řízení, který stěžovatel označil za podjatý, neshledal z hlediska jeho smyslu a cílů pochybnost o nepodjatosti.

Jak dále Ústavní soud zjistil z připojených listin, v uvedené trestní věci podal obhájce stěžovatele stížnost na postup rozhodujícího senátu, v níž zpochybňoval objektivitu přísedícího Mgr. M. B. Tato stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta. Následně ji obhájce doplnil zpochybněním postupu předsedy senátu při předvolání svědkyně - pracovnice Finančního úřadu pro Prahu 3, a poukazem na návštěvu předsedy senátu na tomto finančním úřadu, o které nebyl ve spisu učiněn záznam. Předseda Městského soudu v Praze s ohledem na vzniklé pochybnosti o tom, zda postup předsedy senátu byl v souladu s ustanovením § 80 odst. 1, 2 písm. b, f zákona č. 6/2002 Sb., podal návrh na zahájení kárného řízení uvedeného soudce s tím, že toliko kárnému senátu přísluší postup předsedy senátu z hlediska kárné odpovědnosti soudce hodnotit. Dotazem u Nejvyššího správního soudu bylo ověřeno, že návrh je zde evidován od 26. 5. 2011 a nejbližší termín jeho projednání je 11. a 12. října 2011. Ústavnímu soudu bylo dále na jeho žádost zasláno usnesení, kterým Městský soud v Praze dne 23. 8. 2011 pod sp. zn. Nt 201/2010 rozhodl o další námitce podjatosti stěžovatele tak, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. je předseda senátu JUDr. P. N. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrné, že důvodem jeho vydání je mj. právě probíhající kárné řízení předsedy senátu. Usnesení nabylo právní moci 29. 8. 2011.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně podmínek podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kdy je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

V případech, kdy v souladu s předpisy procesního práva je rozhodnuto o námitce podjatosti tak, jako v dané věci (tj. že konkrétní soudci nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci), nelze k přezkumu rozhodnutí obecného soudu z pohledu ústavněprávního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je i její subsidiarita, z níž vyplývá princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu tak odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, které upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Lze akceptovat, že by odporovalo principům spravedlivého procesu, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudci, kteří ji rozhodovat neměli, jelikož měli být vyloučeni. Bude-li však mít v dalším průběhu řízení stěžovatel za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí - jemu nepříznivé - bylo vydáno soudci podjatými, nic mu nebude bránit, aby proti takovému rozhodnutí brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které (zde) trestní řád předvídá, a jež jsou - i ve vztahu k této námitce - stěžovateli k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 134/06, I. ÚS 1982/08, II. ÚS 2616/09, III. ÚS 3336/10).

V souvislosti s dalšími okolnostmi vztahujícími se k osobě předsedy senátu JUDr. P. N., zjištěnými z ústavní stížnosti a vyžádaných listin, které jsou součástí soudního spisu, je také nutno zmínit, že princip subsidiarity je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v celém systému orgánů veřejné moci, tedy nejenom po uplatnění opravných prostředků daných právním řádem pro konkrétní řízení. Toho si byl stěžovatel jistě vědom, neboť vedle ústavní stížnosti dal podnět k zahájení kárného řízení předsedy senátu. Pokud tedy bylo na základě jeho prvotního podnětu vyvoláno kárné řízení proti JUDr. P. N. pro vzniklé pochybnosti o objektivitě a nestrannosti postupu v řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, opřené o důvody, které jsou tvrzeny i v ústavní stížnosti, bylo by předčasné, aby se stejnými důvody Ústavní soud zabýval souběžně s Nejvyšším správním soudem. Pro posouzení věci je však podstatné zjištění, že JUDr. P. N. je v současné době z vykonávání úkonů daného trestního řízení stěžovatele pravomocně vyloučen. Tvrzený protiústavní zásah do práv stěžovatele tak již není aktuální, neboť výsledku, o nějž stěžovatel usiloval ústavní stížností, bylo na základě jeho další námitky podjatosti uvedeného soudce dosaženo v samotném trestním řízení.

Vzhledem k důvodům, které Ústavní soud vedly k odmítnutí ústavní stížnosti, nebyl shledán prostor pro vyčkávání s rozhodnutím ve věci do doby, než stěžovatel vyhodnotí aktuální procesní stav v řízení o povolení obnovy řízení, tak jak dodatečně navrhl svým podáním ze dne 27. 9. 2011.

Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutím, která nejsou přípustným předmětem ústavního přezkumu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2011

Stanislav Balík, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru