Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2050/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2050.15.1
Datum podání10.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2050/15 ze dne 12. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Richarda Bednáře, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 10, adresa Na Plískavě 1525/2, 102 00 Praha 10, zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem, se sídlem Komunardů 36, 170 00 Praha 7, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. prosince 2014, č. j. 20 Co 231/2014-171, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že v řízení došlo k překročení mezí zákona ve smyslu čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. prosince 2014, č. j. 20 Co 231/2014-171, jsa vázán názorem vysloveným v předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2014, č. j. 21 Cdo 3182/2014-159, změnil usnesení stěžovatele coby soudního exekutora, jímž stěžovatel vydal odvolateli (insolvenčnímu správci úpadkyně - v exekučním řízení povinné) dosud nerozdělené vymožené plnění, od něhož však odečetl vlastní náklady exekuce (ve výši 267.938,81 Kč), tak, že vymožené plnění se v celé výši (tedy včetně nákladů exekuce) vydává insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty. Krajský soud v Hradci Králové vyšel ze závazného právního názoru uvedeného ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož je soudní exekutor povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného (v exekuci) vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásí do insolvenčního řízení. Nejvyšší soud vědom si konkurence dvou zákonných ustanovení [§ 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů a § 5 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů] upřednostnil obecné zásady insolvenčního zákona, které zapovídají zvýhodňování věřitelů.

3. Následné dovolání podané stěžovatelem bylo pak usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, č. j. 26 Cdo 1179/2015-192, odmítnuto, neboť závěr Krajského soudu v Hradci Králové byl v souladu s předchozím výše citovaným rozhodnutím. Usnesení, na něž poukazoval stěžovatel (sp. zn. 20 Cdo 3845/2011), nebylo v rozporu tímto rozhodnutím, neboť vycházelo z odlišného způsobu exekuce a v řešené otázce ustálenou rozhodovací praxi nepopíralo.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva. Přestože nebyl účastníkem exekučního ani insolvenčního řízení, vyslovuje přesvědčení, že je oprávněn podat ústavní stížnost, neboť bylo citelně zasaženo do jeho subjektivních práv. Krajský soud v Hradci Králové totiž fakticky připravil stěžovatele o částku 267.936,81 Kč (náklady exekuce), neboť lhůta pro podání přihlášky do insolvenčního řízení uplynula již 11. dubna 2014. Namítá, že soudy nesprávně hodnotily vztah § 5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona a ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, které bylo do exekučního řádu zařazeno novelou provedenou zákonem č. 286/2009 Sb. ze dne 22. července 2009. V této souvislosti postrádá zdůvodnění, proč soudy ignorovaly zásadu lex posterior derogat legi priori. Stěžovatel se domnívá, že není povinen uplatňovat svůj nárok na úhradu nákladů exekuce v rámci insolvenčního řízení, neboť závazek povinné zanikl ještě před zahájením insolvenčního řízení. Pokud stěžovatel rozhodl o tom, že insolvenčnímu správci bude vyplaceno vymožené plnění snížené o náklady exekuce, postupoval v souladu s § 46 odst. 7 exekučního řádu, a byl to naopak Krajský soud v Hradci Králové, který rozhodl v rozporu s § 46 odst. 7 exekučního řádu. Stěžovatel rovněž namítá, že závěr dovolacího soudu je v rozporu s jeho předchozí judikaturou - jmenovitě s výše citovaným usnesením sp. zn. 20 Cdo 3845/2011, což vede k závěru o porušení principu právní jistoty.

5. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval prvotně z hlediska stanovených procesních podmínek, tj. zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

6. Obdobně jako v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. října 2015 sp. zn. III. ÚS 2309/15 je třeba vyjít z toho, že stěžovatel - soudní exekutor, který vydal rozhodnutí, jehož změnu odvolacím soudem napadá - zaujímá v rozhodném právním kontextu postavení "veřejného činitele" ve smyslu závěrů stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. září 2006, a nikoli účastníka řízení, o jehož právech bylo rozhodováno, pakliže šlo nikoli o "jeho" náklady exekuce, nýbrž o to, jak má být naloženo s jím vymoženým plněním ve vztahu k probíhajícímu řízení insolvenčnímu. Soudní exekutor proto nemohl být ani účastníkem odvolacího řízení; byl naopak subjektem, na který byl přenesen výkon veřejné moci, a to v pozici připodobnitelné rozhodovací pravomoci soudu prvního stupně.

7. Vystupuje-li soudní exekutor v právních vztazích v postavení nositele pravomoci z titulu veřejného práva, pak "z povahy věci není, a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod" (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 9. listopadu 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99). Stěžovatelova oponentura právnímu názoru Nejvyššího soudu, vyjádřeného v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, jež bylo základem pro změnu právního náhledu odvolacího soudu, tak spor o jeho "správnost" neotevírá.

8. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel nemá legitimaci k podání ústavní stížnosti, resp. je navrhovatelem, který k jejímu podání není oprávněn, jak předjímá § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu; odtud se též podává, že jeho ústavní stížnost musí být odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru