Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 205/96Usnesení ÚS ze dne 19.03.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zák... více
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.205.96
Datum podání25.07.1996

přidejte vlastní popisek

II.ÚS 205/96 ze dne 19. 3. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 205/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti IR., zastoupené advokátem JUDr. V.P., proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 29. 5. 1996, sp. zn. 10 Ca 132/96, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú. v Č.B., č. j. VÚP 2072/95-Ze, ze dne 22. 1. 1996, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel napadl ústavní stížností pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), ze dne 29. 5. 1996, sp. zn.-10 Ca 132/96, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú. v Č.B., (dále jen "okresní úřad"), č.j. VÚP 2072/95-Ze, ze dne 22. 1. 1996, jímž bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti rozhodnutíÚ.města Č.B., - stavební úřad (dále jen "stavební úřad"), č.j. SÚ 4386/95/Pe, ze dne 21.11.1995. Oba správní orgány, jejichž rozhodnutí bylo krajským soudem přezkoumáno, se vzdaly postavení vedlejšího účastníka řízení.

Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 24. 7. 1996, přičemž napadené rozhodnutí nabylo právní moci 4. 6. 1996. Stížnost byla proto podána včas, a protože nevykazovala jiné závažné vady, Ústavní soud ji shledal přípustnou.

Dále se ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozhodnutí O.ú. v Č.B., č.j. VÚP 2072/95-Ze, ze dne 22. 1. 1996, úřadu bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti rozhodnutí Ú. Č.B., stavební úřad, č.j. SÚ 4386/95/Pe, ze dne 21. 11. 1995. V rozhodnutí stavebního úřadu bylo nařízeno

1

II. ÚS 205/96

odstranění stavby, která sestávala ze dvou volně na zemi postavených betonových bloků a konstrukcí s reklamní plochou. Stavba se nacházela v k.ú. Č.V., u silnice I. třídy a byla postavena bez stavebního povolení. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl o.ú. a žalobu na přezkoumání rozhodnutí o.ú. zamítl krajský soud.

Rozsudek krajského soudu napadá navrhovatel z toho důvodu, že jím bylo podle jeho názoru porušeno jeho základní právo uvedené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť postupem účastníka a vedlejšího účastníka nebyla uplatňována státní moc v mezích stanovených zákonem a způsobem tam uvedeným. Podle navrhovatele je třeba toto ustanovení chápat tak, že orgány veřejné správy mohou činit jen takové kroky, které jsou jim výslovně povoleny, přičemž zákonné normy veřejnoprávní povahy nutno vykládat restriktivně. Upozornil přitom na protichůdné rozhodování soudních orgánů ve věci reklamních poutačů upevněných v betonových kvádrech, kdy na jedné straně proti sobě stojí rozhodnutí Městského soudu v Praze, č.j. 28 Ca 17/93-21, a na straně druhé rozhodnutí téhož soudu, č.j. 28 a 337/94, a ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu. Nedostatky stavebního zákona zejména v oblasti povolování reklamních zařízení nelze proto podle navrhovatele nahrazovat jeho extenzivním výkladem, který by byl v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Protože k zásahu do základních práv navrhovatele došlo podle jeho názoru na základě neústavních předpisů, spojil navrhovatel svou ústavní stížnost podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, s návrhem na zrušení následujících ustanovení zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů:

- § 56 písm. c) jako celku, popř. jeho části, a to tak, že se vypouští zbytek věty za slovy "u krátkodobých přenosných zařízení",

- § 71 odst. 1 písm. c) jako celku, popř. jeho části, a to tak, že se vypouští zbytek věty za slovy "informační, reklamní a propagační zařízení".

Dále navrhovatel navrhl zrušení ustanovení navazujících prováděcích předpisů, a to ustanovení:

- § 85 až 86 vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů,

- § 1 až 3 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu,

v obou případech jako celku, popř. v částech, které umožňují extenzivní výklad.

Protože tyto závady v postupu soudů v rámci správního

II. ÚS 205/96

soudnictví souvisejí s jeho zákonnou úpravou, navrhl dále zrušení následujících ustanovení o.s.ř.:

- § 250i odst. 1 věta za středníkem, § 250j odst. 4.

K návrhu se vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Českých Budějovicích zastupovaný předsedkyní jeho senátu JÚDr. V.B. Ta ve svém vyjádření uvedla, že:

- ústavní stížnost se dovolává rozdílného názoru Městského soudu v Praze, kde se však řízení týkalo jiného předmětu. Zatímco Městský soud v Praze posuzoval otázku reklamního zařízení, napadené rozhodnutí krajského soudu o odstranění stavby se týkalo "stavby pro reklamu," nikoli "zařízení pro reklamu". To, že ze stavebních předpisů mohou vyplynout vyšší nároky na movitou stavbu, než na reklamní zařízení, ještě neznamená, že napadené rozhodnutí bylo nezákonné a právní úprava takových staveb je neústavní,

- pokud jde o extenzivní výklad stavebních předpisů, bylo uvedeno, že krajský soud se opřel o ustanovení § 85 a § 86 vyhlášky č. 83/1976 Sb., ze kterých plyne, že pro reklamu lze použít jak staveb, tak zařízení. Krajský soud při rozhodování o žalobě rozlišil otázku odbornou, kterou je podle jeho názoru hodnocení technických znaků a stavebního uspořádání konkrétního objektu, od otázek právních. Proto se tato otázka vymyká přezkumu rozhodnutí správních orgánů po stránce právní. Otázkou právní, tj. zákonností rozhodnutí, se krajský soud zabýval. Zde správní úřady neporušily ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 85/1976 Sb., když stavebnětechnické znaky podřadily stavbě, která z hlediska stavebního práva může být movitou i nemovitou. Soud se tak svým přístupem nezbavil možnosti přezkoumat napadené rozhodnutí, není však jeho úkolem, aby zkoumal stavebnětechnické znaky objektů jako otázky typicky odborné,

- stejně tak nebyl extenzivně vykládán § 126 stavebního zákona, neboť v tomto ustanovení nejde o taxativní výčet dotčených orgánů státní správy. Jde o předpis obecný vedle předpisů speciálních s ohledem na předmět stavebního řízení (např. § 37 odst. 2 stavebního řádu),

- nedostačující právní úprava stavebního řízení není z tohoto důvodu neústavní. Taktéž námitky vůči ustanovením o.s.ř. o správním soudnictví krajský soud odmítl a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Dále se k návrhu vyjádřil vedlejší účastník řízení O.ú., referát regionálního rozvoje. Uvedl, že stavební úřad se vypořádal v řízení s námitkou navrhovatele, že nejde ani o reklamní zařízení, ani o stavbu. Postupoval přitom v souladu s odborným výkladem ministerstva hospodářství pro orgány územního plánování a stavebního řádu. Zdůraznil, že žádný právní předpis nemůže vyjmenovat konkrétně vše, co je třeba považovat za

3

II. ÚS 205/96

stavbu, a proto rozhodování stavebních úřadů v konkrétních případech je jedině možným řešením. Navíc by při rozhodování soudů v takové otázce vznikla nerovnost mezi těmi, kteří by měli zařízení podle § 71 odst. 1 písm. c) stavebního řádu, a těmi, jejichž objekt, třeba podstatně větší, by stavební úřad za stavbu označit nemohl. Dále vedlejší účastník poukázal na přípravu novely stavebních předpisů v oblasti reklamních zařízení. Svého postavení vedlejšího účastníka se vzdal.

Na základě těchto skutečností mohl Ústavní soud posoudit opodstatněnost ústavní stížnosti. Navrhovatel se domáhá zrušení rozhodnutí krajského soudu, neboť jím bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu je třeba uvést, že toto ustanovení samo o sobě je pouze obecným vymezením kompetence státních orgánů, které mohou státní moc vykonávat "jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví", a tím současně konkretizací principu právního státu z čl. 1 Ústavy ČR. V Listině není obsažen pouze katalog základních práv a svobod, nýbrž i další ustanovení, "týkající se" základních práv a svobod (srov. analogicky čl. 10 Ústavy ČR).

V daném případě by výklad čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod jako základního práva, tj. jako ústavně zaručeného subjektivního veřejného práva, znamenal, že jakékoli vybočení státního orgánu ze zákonných mezí daných jeho rozhodnutím a postupem, který k němu vede, by zakládalo možnost domáhat se jeho zrušení cestou ústavní stížnosti. To by však nebylo v souladu s ústavním vymezením funkce ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR by to bylo možné jen ve spojení se zásahem do ústavně zaručeného práva. Žádný takový konkrétní zásah však navrhovatel neprokázal. Sám čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, stejně jako čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, takto chápané subjektivní veřejné právo nezakládá. Takové ustanovení samo o sobě je jen reflexem, nikoli zakotvením subjektivního veřejného ústavního práva. Je jeho institucionální zárukou ve formě zákonného podkladu výkonu státní moci. Jistě i taková ustanovení jako čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, týkající se základních práv, mohou být základem přezkumu ústavnosti právních předpisů, ovšem jen v případě, že návrh podá navrhovatel, který splňuje podmínky k podání návrhu na abstraktní přezkum ústavnosti. Tyto podmínky v daném případě navrhovatel nesplňuje. Jiný výklad čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod by znamenal, že jakýkoli akt kteréhokoli státního orgánu by byl vždy napadnutelný ústavní stížností spojenou podle § 74 zákona o Ústavním soudu s návrhem na přezkoumání zákona, popř. jiného právního předpisu, který byl přitom státním orgánem aplikován.

Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že si je plně vědom závažnosti návrhu, který byl s ústavní stížností na základě ustanovení § 74 zákona o ústavní soudu spojen a odkazuje přitom na nálezy vyhlášené pod č. 269/1996 Sb. a č. 1/1997 Sb. Rovněž připravovaná novelizace stavebních předpisů svědčí o zásadním významu navrhovatelovy argumentace proti úpravě stavebního řízení

4

II. ÚS 205/96

v této oblasti.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou však záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu č1. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (č1. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Pokud přitom nedojde k zásahu do konkrétního, ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, není zde dán podklad k rozhodnutí Ústavního soudu.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., odmítl jako zjevně neopodstatněnou, když navrhovatel neprokázal porušení svého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Tento závěr neumožňuje ve smyslu ustanovení § 74 a § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu projednání akcesorického návrhu na zrušení výše uvedených ustanovení stavebního řádu, jeho prováděcích vyhlášek a o.s.ř.

Vzhledem k těmto skutečnostem, které nemohou být nijak dalším řízením napraveny, již Ústavnísoud nepožadoval odstranění vad plné moci právního zástupce stěžovatele a rozhodl, jak ve výroku rozhodnutí uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 1997 Vojtěch Ceplsoudce Ústavního soudu ČR

5

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru