Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 204/20 #1Usnesení ÚS ze dne 11.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkObhájce
odůvodnění
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.204.20.1
Datum podání20.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 151 odst.2, § 151 odst.3

177/1996 Sb., § 11 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 204/20 ze dne 11. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Mgr. Lucie Brusové, advokátky, sídlem Masná 1493/8, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. listopadu 2019 č. j. 3 To 77/2019-2910 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2019 č. j. 77 T 5/2012-2890, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 1. 2020, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a obecně základního práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Opatřením Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2012 sp. zn. 0 Nt 7143/2012 byla stěžovatelka, která je advokátkou, podle § 36 odst. 3 trestního řádu ustanovena za účelem zajištění nutné obhajoby obhájkyní obviněného R. N., který byl obviněn ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Poté, co bylo řízení pravomocně skončeno, požádala o přiznání odměny a náhradu hotových výdajů.

3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 3. 2019 č. j. 77 T 5/2012-2890 byla stěžovatelce podle § 151 odst. 2 a 3 trestního řádu přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 168 894 Kč. Stěžovatelce nicméně nebyly přiznány některé účtované úkony právní služby, pročež podala proti uvedenému usnesení stížnost. Následně Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 4. 11. 2019 č. j. 3 To 77/2019-2910 podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil usnesení krajského soudu a nově rozhodl tak, že stěžovatelce přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 180 588 Kč. Ani v tomto rozhodnutí jí však nepřiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v požadované výši.

4. Ve své stížnosti stěžovatelka rozporovala posouzení důvodnosti 7 z 9 porad s klientem, za které jí nebyla přiznána odměna, přičemž vrchní soud shledal pochybení krajského soudu v případě 2 z nich, konkrétně v případě hodnocení porad provedených ve dnech 20. 9. 2016 a 2. 11. 2016. Pokud však jde o zbylých 5 rozporovaných porad, jež se konaly ve dnech 2. 7. 2015, 24. 4. 2017, 15. 5. 2017, 5. 6. 2017 a 16. 8. 2017, v jejich případě se ztotožnil se závěry krajského soudu. Podle vrchního soudu odpovídalo ustálené rozhodovací praxi, že krajský soud v každém konkrétním případě posuzoval, zda celkový počet, frekvence a časová posloupnost jednotlivých porad odpovídá rozsahu a složitosti projednávané trestní věci a počtu a charakteru úkonů trestního řízení, které byly provedeny v tom kterém stadiu řízení. V tomto ohledu se krajský soud zabýval jednotlivými spornými úkony, důsledně je konfrontoval se všemi shora jmenovanými kritérii a dospěl k správnému závěru, že stěžovatelce odměna za tyto porady nepřísluší. Z usnesení krajského soudu vyplývá, že porada s klientem konaná dne 2. 7. 2015 následovala poté, co dne 26. 1. 2015 proběhlo jednání před soudem, a porady s klientem se uskutečnily i ve dnech 4. 6. a 1. 10. 2015. Nepřiznání porady konané dne 2. 7. 2015 tak bylo odůvodněno tím, že v mezidobí nebyl uskutečněn žádný úkon právní služby. Porady ve dnech 24. 4. 2017, 15. 5. 2017, 5. 6. 2017 a 16. 8. 2017 následovaly po jednání před soudem konaném dne 1. 3. 2017 a následné poradě konané dne 17. 3. 2017. Další porady se konaly rovněž bez toho, aby v mezidobí byl uskutečněn jakýkoli úkon právní služby. Z obdobných důvodů krajský soud nepřiznal odměnu ani za porady konané ve dnech 12. 4. 2016 a 11. 1. 2017.

5. Základní argumentaci stěžovatelky, že její nárok na přiznání odměny za většinu uskutečněných a neuznaných dalších porad zakládá projev vůle jejího klienta, který si tyto porady přál, podle vrchního soudu není možno bez splnění dalších podmínek akceptovat. Obviněnému sice nelze upírat právo na poradu s obhájcem, je však mylná představa, že řádná obhajoba bude obviněnému zajištěna pouze tehdy, pokud se obhájce zúčastní každé porady, o kterou klient požádá. Ostatně i podle stěžovatelky se v poradách, za které nebyla odměna přiznána, řešily záležitosti, které bezprostředně nesouvisely s věcí, kde byla obhajoba poskytována. V některých případech byla potřeba konání porady ze strany stěžovatelky odůvodňována až absurdními argumenty, například pokud jde o poradu dne 2. 7. 2015, kdy bylo klientovi údajně nutné blíže vysvětlit důvody nekonání hlavního líčení dne 16. 6. 2015, jež bylo zrušeno. Podle vrchního soudu je nepřípustné, aby instituty práva na obhajobu a nutné obhajoby ze strany obhájce byly účelově zneužívány s cílem nepřiměřeně a nedůvodně navýšit odměnu za obhajobu.

III.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími jí nebyla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za celkem 7 porad s klientem, jež se uskutečnily ve dnech 2. 7. 2015, 12. 4. 2016, 11. 1. 2017, 24. 4. 2017, 15. 5. 2017, 5. 6. 2017 a 16. 8. 2017. Odměna, cestovné a náhrada za promeškaný čas měly činit celkem 37 461 Kč. Za situace, kdy bylo za dobu 6 let uskutečněno celkem 26 porad s klientem, tedy průměrně 4,33 porady ročně, nelze jejich celkový počet hodnotit jako nepřiměřený. Všechny porady se konaly vždy na základě předchozí žádosti klienta. Obecným soudům byla také popsána zvláštnost této obhajoby, resp. situace obviněného, který se nacházel v programu na ochranu svědků a svědčil v mnoha dalších trestních kauzách. Je nepřípustné, aby soudy hodnotily, jaká obhajoba a v jakém rozsahu je nezbytná v tom kterém případě. Je čistě věcí mezi obhájcem a obviněným, jaká taktika obhajoby bude zvolena a je přirozené, že v průběhu období dochází ke změnám v názorech klienta a k jeho postavení k celé věci. V tomto případě obviněný původně nevypovídal nebo popíral trestní činnost, před konáním hlavního líčení se však rozhodl jinak. Vybudování důvěry mezi obhájcem a klientem je často otázkou několika osobních setkání. Nelze tedy striktně posuzovat účelnost konaných porad jen v návaznosti na to, zda se konají v bezprostřední návaznosti na konaný úkon v trestní věci.

7. V průběhu řízení stěžovatelka netvrdila, že řádná obhajoba bude obviněnému zajištěna pouze tehdy, pokud se obhájce zúčastní každé porady, o kterou klient požádá. Klient samozřejmě žádal o mnoho dalších porad, stěžovatelka však jako jeho obhájkyně vždy vyhodnotila závažnost informací, které jí písemně či telefonicky sdělil, a na základě kterých žádal její osobní návštěvu. Až na základě tohoto vyhodnocení se pak konala či nekonala osobní porada. Obecné soudy neviděly mnoho dalších úkonů, které obhájce v rámci poskytované obhajoby provádí a které nijak neúčtuje. Jde o bezpočet telefonátů, dopisů, porad kratších než 1 hodina, cestovného, které nelze vyúčtovat, pokud se porada neuskutečnila. Nepřiznáním odměny za výše uvedené porady bylo podle stěžovatelky porušeno její základní právo na spravedlivý proces a ve svém důsledku i právo na obhajobu. Vzhledem k tomu, že v poslední době nejde o ojedinělý postup soudů a netýká se pouze jí jako obhájkyně, podala tuto ústavní stížnost.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení vrchního soudu, přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny další zákonem stanovené náležitosti. Jako advokátka není stěžovatelka povinna být zastoupena advokátem [§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)].

9. V části, ve které ústavní stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu, Ústavní soud s ohledem na zrušení tohoto rozhodnutí usnesením vrchního soudu není příslušný k jejímu projednání. Ústavní soud není oprávněn v řízení o ústavní stížnosti přezkoumávat již zrušené rozhodnutí orgánu veřejné moci, neboť takovéto rozhodnutí již dále neexistuje a z povahy věci ani nemůže vůči stěžovatelce působit porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Takovéto rozhodnutí nelze zrušit podruhé.

V.

Vlastní posouzení

10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

12. Stěžovatelka namítá, že jí v 7 případech nebyla přiznána odměna za porady s klientem přesahující jednu hodinu podle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ani související náhrada hotových výdajů a náhrada za promeškaný čas, ačkoli tyto porady řádně vyúčtovala a jejich uskutečnění nebylo předmětem sporu.

13. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny. Tyto záruky se uplatní ve vztahu k soudním rozhodnutím obecně, tedy nejen ve vztahu k rozhodnutím ve věci samé, ale též rozhodnutím nemeritorním, jimiž by mohlo být zasaženo do subjektivních práv účastníků řízení. Tak tomu je i v případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Součástí těchto záruk je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].

14. Podle § 151 odst. 2 věty první trestního řádu obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Podle odstavce 3 o výši odměny a náhradě nákladů hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajovat skončila, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději do dvou měsíců od podání návrhu. V řízení před soudem rozhodne předseda senátu soudu prvního stupně. Na návrh obhájce může orgán činný v trestním řízení přijmout opatření, aby obhájci byla poskytnuta ještě před skončením trestního stíhání přiměřená záloha na odměnu a náhradu hotových výdajů, jestliže to je odůvodněno dobou trvání trestního stíhání nebo jinými závažnými důvody.

15. Je povinností obecných soudů, aby při rozhodování o návrhu obhájce na přiznání odměny a náhrady nákladů hotových výdajů podle § 151 odst. 3 trestního řádu přezkoumaly, zda obhájcem vyúčtované úkony jsou úkony právní služby podle advokátního tarifu, zda se jich obhájce zúčastnil v daném trestním řízení a zda se tyto úkony konaly. Pokud jde o posuzování účelnosti těchto úkonů, respektive toho, zda některé z nich nebyly nadbytečné, obecně platí, že obecný soud není oprávněn přezkoumávat, zda z hlediska taktiky obhajoby bylo potřebné, aby se obhájce zúčastnil některých úkonů [usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2005 sp. zn. 10 To 495/2005, Rt 43/2007]. Neurčitost kritéria takového přezkumu s možným následkem nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů by totiž mohla vést k tomu, že realizace práva obviněného na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny bude významně ztížena tlakem na obhájce, aby se v rámci obhajoby omezil na co nejnižší rozsah úkonů právní služby (nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 748/19).

16. Přesto však nelze dospět k závěru, že § 151 odst. 2 trestního řádu zakládá bez dalšího nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů za jakýkoli úkon právní služby poskytnutý obviněnému v průběhu nutné obhajoby v souvislosti s jeho trestní věcí. Obecný soud musí vždy zhodnotit, zda úkon právní služby nebyl z hlediska účelu povinného zastoupení při celkovém zohlednění průběhu trestního řízení neúčelný, a z tohoto důvodu nadbytečný. Pokud by tomu tak bylo, pak z takovéhoto úkonu nevzniká obhájci uvedený nárok vůči státu, neboť i když byl tento úkon právní služby učiněn na žádost obviněného či s jeho souhlasem, samotný nesloužil zajištění povinného zastoupení. Neúčelnost úkonu právní služby musí být zjevná a pro obhájce předvídatelná. Bylo by v rozporu s principem legitimního očekávání a zásadou předvídatelnosti práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, jestliže by obecný soud učinil závěr o neúčelnosti úkonu právní služby toliko na základě odlišného posouzení vhodnosti taktiky obhajoby a přiznání nároku obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů by v tomto ohledu záviselo na uvážení obecného soudu [k povaze nároku obhájce a s ním spojenému legitimnímu očekávání srov. nález ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 178/04 (N 18/36 SbNU 237) nebo nález sp. zn. I. ÚS 748/19]. Závěr o neúčelnosti úkonu právní služby musí být vždy odůvodněn konkrétními okolnostmi daného trestního řízení [např. nález ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 395/11 (N 196/63 SbNU 283)].

17. V posuzované věci již krajský soud podrobně vysvětlil důvody, pro které stěžovatelce v souladu s výše uvedenými východisky nepřiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v případě celkem 7 porad s klientem přesahující jednu hodinu, a jeho závěry v tomto rozsahu potvrdil také vrchní soud. Ústavní soud neshledává v posouzení účelnosti těchto porad, jež je náležitě odůvodněno, nepřípustný výklad § 151 odst. 2 trestního řádu, ani jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení tohoto či jiného jejího základního práva proto nedošlo. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených usnesení.

18. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníku o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky v části, ve které směřuje proti usnesení vrchního soudu, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné. Ve zbytku ji Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu z důvodu, že nebyl příslušný k jejímu projednání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru