Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2037/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkškoda/náhrada
dovolání/přípustnost
dovolání/otázka zásadního právního významu
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.2037.11.1
Datum podání11.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 415, § 420a

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 237 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2037/11 ze dne 14. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti F. V., zastoupeného JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem Purkyňova 2, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 25 Cdo 1315/2010 - 109 ze dne 14. 4. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ustanovení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy.

Stěžovatel je přesvědčen, že k zásahu do jeho ústavně garantovaných práv došlo tím, že Nejvyšší soud stížností dotčeným usnesením dovodil, že dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze není právně významný, jelikož tento soud jako soud odvolací posoudil věc v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou a protože uplatněná námitka nesprávnosti skutkových zjištění a nesprávného hodnocení důkazů není námitkou směřující proti posouzení věci po právní stránce, a nezakládá tak dle dovolacího soudu podle § 237 odst. l písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, jakož i obsah naříkaného usnesení Nejvyššího soudu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 18. 9. 2008, č. j. 21 C 208/2007 - 57, zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi, PAP OIL, a. s., se sídlem Na Beránce 57/2, Praha 6, zaplacení částky 90.980,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, ke které mělo dojít na osobním vozidle stěžovatele zn. Mercedes Benz S 350 při užití myčky automobilů, kterou provozuje vedlejší účastník. Soud dovodil, že v daném případě byla škoda způsobena povahou věci použitou při činnosti vedlejšího účastníka podle ustanovení § 420a odst. 2 písm. a) občanského zákoníku (dále jen "ObčZ"), avšak stěžovatel při použití myčky porušil prevenční povinnost podle ustanovení § 415 ObčZ, když navzdory upozornění neodstranil vyčnívající část vozidla a opětovně užil mycí linku, ač věděl, že v ní ke shodné škodní události již jednou došlo.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2009, č. j. 62 Co 139/2009 - 85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s právním posouzením skutku. Zdůraznil, že stěžovatel utrpěl škodu na vozidle z téhož důvodu již dne 20. 9. 2006, přičemž tato škoda mu byla vedlejším účastníkem nahrazena. Žalobce si dle soudu II. stupně musel být vědom toho, že opětovné využití služeb vedlejšího účastníka bude rizikem, přičemž si počínal nezodpovědně, když tuto službu využil, a v důsledku toho došlo k obdobné škodě na vozidle. Stěžovatel byl dle odvolacího soudu poučen o nutnosti odstranit odnímatelné a vyčnívající části vozidla písemným pokynem vedlejšího účastníka, nicméně toto upozornění nerespektoval a znovu s vozidlem do myčky vjel. Městský soud v Praze uzavřel, že stěžovatel tak porušil preventivní povinnost vyplývající z ustanovení § 415 ObčZ.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovodil z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ve svém dovolacím návrhu namítl, že odvolací soud ustanovení § 415 ObčZ vyložil v rozporu s ustáleným výkladem a když převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, opomenul hodnotit jeho výpověď před soudem prvního stupně učiněnou dne 26. 6. 2008, v níž uvedl, že vyčnívající hvězdu na kapotě sklopil, tudíž písemně sdělenému požadavku vedlejšího účastníka vyhověl. Vyjádřil své přesvědčení, že svým chováním nezavdal příčinu ke vzniku škody a neporušil povinnost podle § 415 ObčZ. Škoda podle stěžovatele byla způsobena okolnostmi, které mají původ v povaze mycí linky, když jí vedlejší účastník nevěnoval dostatečnou pozornost tak, aby k opakování první škodné události nemohlo dojít. Provozovatel myčky se podle stěžovatele nemůže zprostit své odpovědnosti jednostranným prohlášením či upozorněním na nebezpečnost myčky. Stěžovatel uvedl, že považuje napadený rozsudek za rozporný s dosavadní judikaturou, neboť přenáší objektivní odpovědnost za škodu vzniklou provozní činností jiného na poškozeného, aniž by byla přetržena příčinná souvislost mezi vznikem škody a jednáním škůdce. Z těchto důvodů navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud se poté, co vyhodnotil, že dovolání splňuje formální náležitosti, zabýval otázkou jeho přípustnosti. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán 13. 5. 2009, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009). Zdůraznil, že přípustnost dovolání je v daném případě dána jen tehdy, dospěje-li Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, kterážto podmínka však dle něj v posuzované věci není splněna. V této souvislosti jen poznamenal, že zohlednil-li odvolací soud při posouzení odpovědnosti za způsobenou škodu jednání stěžovatele, který opětovně použil myčku v rozporu s pokyny k jejímu použití, ačkoli v téže myčce již obdobnou škodu utrpěl, a jestliže na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že vedlejší účastník neodpovídá za vzniklou škodu, posoudil věc v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou. Uzavřel, že napadené rozhodnutí v důsledku toho nelze pokládat za zásadně právně významné.

Stran námitek stěžovatele týkajících se nesprávnosti skutkových zjištění a nesprávného hodnocení provedených důkazů Nejvyšší soud poukázal na to, že se jedná o námitky, které nezakládají přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ani namítaná vada řízení spočívající v tom, že odvolací soud nevzal zřetel na výpověď stěžovatele před soudem prvního stupně, nemá zásadní právní význam, a není tak dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle téhož ustanovení. Dovolací soud k tomu jen dodal, že tvrzení stěžovatele o sklopení znaku nebylo žádným důkazním prostředkem prokazováno a že u jednání soudu prvního stupně dne 26. 6. 2008 ani u jiného jednání nebyl důkaz jeho výpovědí prováděn. Poněvadž dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je z toho důvodu svým usnesením odmítl.

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatel stížností, v níž vyjadřuje nesouhlas s tím, že dovolací soud jeho dovolání vyhodnotil jako nepřípustné z důvodu, že právní otázka nepředstavuje zásadní význam. Podrobně rozvádí důvody, proč podle svého přesvědčení obecnou prevenční povinnost předcházet škodám neporušil. Navrhuje, aby Ústavní soud dotčené usnesení dovolacího soudu zrušil.

Naříká-li ovšem stěžovatel shora označené usnesení dovolacího soudu proto, že dle jeho mínění projednávaná věc představuje otázku zásadního právního významu, je nutno poznamenat, že koncepce dovolacího důvodu uvedeného ve vzpomínaném ustanovení o. s. ř. odpovídá postavení Nejvyššího soudu coby vrcholného soudního orgánu, jehož úkolem je, inter alia, vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení, a na základě těchto vyhodnocení sjednocovat judikaturu v zájmu jednotného rozhodování soudů (čl. 92 Ústavy, § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v platném znění). Dovolací důvod dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím plní Nejvyšší soud své poslání, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisí na úvaze dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu není ex lege nárok. Povaha předmětného dovolacího důvodu se ostatně odráží i v dikci ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dovolatelé, kteří svým podáním u Nejvyššího soudu usilují o změnu judikatury, mohou tímto krokem její změnu pouze iniciovat, nemohou však své právní názory dovolacímu soudu vnucovat, neboť za jednotné rozhodování obecných soudů tento odpovídá sám. Spatřuje-li stěžovatel porušení svých práv toliko v odlišném náhledu na specifickou právní problematiku ze strany Nejvyššího soudu, pak se jedná o polemiku, která postrádá svůj původ v ústavním právu, a proto není jeho stížnost v tomto ohledu meritorně projednatelná.

Protože stěžovatel nevznáší vůči postupu obecných soudů žádné další výhrady, Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. února 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru