Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2036/19 #1Usnesení ÚS ze dne 11.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Liberec
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
poplatek
společenství vlastníků jednotek
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2036.19.1
Datum podání23.06.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

72/1994 Sb.

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2036/19 ze dne 11. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Čermákové, zastoupené Mgr. Petrou Macounovou, advokátkou, sídlem Tovaryšský vrch 1358/3, Liberec 1, proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 18. března 2019 č. j. 30 Co 16/2019-191 a výroku II rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 9. listopadu 2018 č. j. 18 C 231/2017-171, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Společenství pro dům X, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud").

2. Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadených rozsudků zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

3. Okresní soud rozsudkem rozhodl tak, že zastavil řízení co do částky 605 Kč (výrok I), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 13 478 s úrokem z prodlení (výrok II) a uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok III). Ústavní stížností je napaden pouze výrok II rozsudku.

4. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že vedlejší účastník žaloval stěžovatelku, neboť neplnila své povinnosti člena společenství vlastníků. Dlužila žalovanou částku, neboť řádně nepřispívala na náklady spojené se správou domu a pozemku. Vedlejší účastník vzal za řízení žalobu částečně zpět co do částky 605 Kč. Proto bylo řízení částečně zastaveno.

5. Podle okresního soudu vedlejší účastník prokázal svůj nárok. K namítaným vadám, kterými stěžovatelka zpochybňovala usnesení shromáždění vlastníků, okresní soud uvedl, že vzhledem k tomu, že nepostupovala podle ustanovení § 1209 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") a nenavrhla v předepsané lhůtě soudu, aby o záležitosti rozhodl, nemůže k jejím námitkám přihlížet. Proto nehodnotil ani otázku vlastnictví balkonu. Okresní soud uzavřel, že vedlejší účastník postupoval v souladu se stanovami shromáždění vlastníků, které naopak stěžovatelka tím, že neplatila, porušovala.

6. Krajský soud k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek okresního soudu v části výroku II ohledně povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 11 988 Kč (výrok I). Dále ve zbývající části výroku II rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1 490 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (výrok III). Ústavní stížností je napaden pouze výrok I rozsudku krajského soudu.

7. V odůvodnění krajský soud uvedl, že nárok plynoucí z navýšení poplatku za správu vedlejším účastníkem v roce 2016 nebyl vůči stěžovatelce oprávněný. V dalším však konstatoval oprávněnost jeho nároků vedlejšího účastníka a potvrdil závěry okresního soudu.

II. Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně namítá zásah do práva na soudní ochranu zaručeného ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Dále se domnívá, že obecné soudy porušily její právo vlastnit majetek chráněné ustanovením čl. 11 Listiny

9. Stěžovatelka se neztotožňuje se závěry obecných soudů, neboť je přesvědčena, že jsou založeny na nesprávném právním posouzení věci, přičemž nereflektovaly její argumentaci. Krajský soud měl podle jejího názoru provést výpočet výše částky, kterou je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi, nesprávně. Stěžovatelka se domnívá, že má právo sama si určit, v jaké výši a konkrétně na co má být její záloha přerozdělena, přičemž je přesvědčena, že obecné soudy jí toto právo upřely. Její argumentace měla být obecnými soudy ignorována i ve věci úhrady nákladů za opravu balkonu. Taktéž nesouhlasí ani s jí uloženou povinností hradit vedlejšímu účastníkovi částku 47 Kč jako náhradu nákladů na zaslání dopisu, neboť takový výdaj nepovažuje za oprávněný, nutný a účelně vynaložený.

10. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka dále uvádí, že napadané rozsudky jsou založeny na libovůli soudů. Obecné soudy měly extrémně vykročit z pravidel upravujících civilní řízení. Jimi provedená interpretace a aplikace práva je podle stěžovatelky svévolná, bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž došlo k vydání napadených rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými ustanoveními § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

12. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozsudky z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc spočívá v přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních limitů. Ústavnímu soudu předložená ústavní stížnost však obsahuje argumenty, které jej staví právě do pozice další přezkumné instance, která se má zabývat výkladem a aplikací podústavního práva, hodnocením provedených důkazů, či dokonce se věnovat výpočtům uplatňovaných částek. Stěžovatelka svou ústavní stížností směřuje mimo pravomoc, kterou Ústava České republiky Ústavnímu soudu svěřila, a staví ho do role obecných soudů.

14. Navzdory tvrzení stěžovatelky jsou předložená rozhodnutí obecných soudů řádně odůvodněna a vady jim vytýkané stěžovatelkou v nich nelze zjistit. Extrémní vykročení z norem a standardů podústavního práva, či dokonce práva ústavního, v nich není nijak patrné. Jak okresní soud, tak krajský soud se věnují všem prvkům, které stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí. V odůvodnění se lze dočíst, jak soudy vyhodnotily námitky stran nesprávnosti postupu shromáždění vlastníků, vlastnictví balkonu, důvodnosti zaslání dopisu či s námitkou možnosti nakládat se zálohami libovolně, zcela dle úvahy stěžovatelky. Pokud je stěžovatelka přesvědčena, že nikoli dostatečně, pak jí Ústavní soud nemůže přisvědčit. Z rozhodnutí je patrné, jakými úvahami byly obecné soudy vedeny, a to zcela dostatečně. Nelze je proto považovat za svévolná či dokonce za rozhodnutí, která extrémně vykročují z mezí ústavnosti.

15. Stěžovatelka obsahem své ústavní stížnosti staví Ústavní soud do pozice dalšího přezkumného orgánu a supluje jím nemožnost podat další řádný opravný prostředek, nebo dovolání. Její námitky, které se však ústavnímu právu věnují pouze okrajově a povšechně, nijak nesvědčí o tom, že by se obecné soudy mohly dostat mimo limity, které na ně klade ústavní pořádek České republiky.

16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

17. Ke změně ve složení senátu Ústavního soudu došlo na základě stanovení rozvrhu práce Ústavního soudu na období kalendářního roku 2020 předsedou Ústavního soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru