Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2035/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
z... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
trestní stíhání
vazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2035.11.1
Datum podání11.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 134 odst.2, § 67 písm.a, § 67 písm.b, § 67 písm.c, § 160 odst.1

40/2009 Sb., § 283


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2035/11 ze dne 19. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. A. S., zastoupeného JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem Lešetín II/385, Zlín, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2011 č. j. 1 To 199/2011-34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. 7. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Usnesením Policie ČR, KŘP Ms kraje, Odboru obecné kriminality Ostrava ze dne 22. 3. 2011, č. j. KRPT-16640-362/TČ-2010-070072 bylo dle ustanovení § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli, a to pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kdy měl stěžovatel poskytovat v usnesení o zahájení trestního stíhání vyjmenované medikamenty druhému obviněnému V. H., a to za účelem neoprávněné distribuce těchto léků, přičemž tyto léky obsahují látky, které jsou dle příloh zákona č. 167/1998 Sb. zakázané. Dne 24. 3. 2011 byl stěžovatel na základě usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 3. 2011, č. j. 0 Nt 235/2011, vzat podle § 68 odst. 1 tr. řádu do vazby z důvodu § 67 písm. a), b) a c) tr. řádu.

Stížnost stěžovatele, v níž obsáhle vyjádřil nesouhlas se způsobem, jakým okresní soud odůvodnil jeho vzetí do vazby, Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou (stejně jako stížnost druhého z obviněných - V. H.). K okolnostem odůvodňujícím aplikaci § 67 písm. a) tr. řádu (tzv. útěková vazba) soud mimo jiné (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03) konstatoval, že "hrozba vysokým trestem sama o sobě zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestního stíhání a tím naplnění důvodnosti vazby dle § 67 písm. a) tr. řádu. Musí se však vždy jednat o konkrétní hrozbu vysokého trestu, a to v rámci rozpětí trestní sazby stanovené zákonem." (str. 4). Za okolnosti odůvodňující aplikaci § 67 písm. b) tr. řádu a uvalení tzv. koluzní vazby soud za "významný kvalifikační moment" označil "páchání trestné činnosti ve velkém rozsahu a právě z tohoto hlediska je zde důvodná obava, že obvinění by mohli působit na doposud nevyslechnuté svědky v tom směru, aby míru své trestní odpovědnosti snížili, případně ji eliminovali." (str. 5). Ve vztahu k vazebnímu důvodu ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu soud uvedl, že stěžovatel se předmětné trestné činnosti nepochybně mající finanční efekt dopouštěl i za situace, "kdy dle vlastního vyjádření dosahoval čistého měsíčního příjmu 60.000,- Kč, přičemž takovéto společensky nepochybně vysoce škodlivé trestné činnosti se dopouštěl za situace, kdy se nacházel ve zkušební době podmíněného odsouzení za trestný čin podvodu dle § 209 odst. 1 tr. zák., za nějž byl v roce 2009 odsouzen, přičemž trestně stíhán byl rovněž v roce 2004 pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kdy trestní věc skončila narovnáním. Skutečnost, že i za těchto podmínek se (stěžovatel) dopouští vysoce společensky škodlivé trestné činnosti, svědčí o jeho odhodlání trestnou činnost páchat." (str. 5). Krajský soud měl za to, že u stěžovatele existuje důvodná obava, že při pobytu na svobodě by opakoval trestnou činnost, pro kterou je stíhán.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, poté co zrekapituloval dosavadní průběh řízení v jeho vazební věci, opětovně (odkazem na argumentaci uvedenou ve výše uvedené stížnosti) polemizoval s konkrétními okolnostmi, které krajský soud vzal při posuzování důvodnosti vazby do úvahy, neboť dle názoru stěžovatele nejsou dostatečně odůvodněny a jsou nesprávně a velmi přísně posuzovány. Konkrétně k vazebnímu důvodu dle § 67 písm. a) tr. řádu stěžovatel namítal, že krajský soud se zabýval pouze hrozbou a výší vysokého trestu a nezkoumal ostatní okolnosti (osobní a rodinné poměry stěžovatele, trvalý pobyt na území ČR, důkazy o vyhýbání se trestnímu stíhání v minulosti aj.), které je dle jeho názoru pro užití vazebního důvodu dle písm. a) nezbytné posoudit. K odůvodnění vazebního důvodu dle § 67 písm. b) tr. řádu stěžovatel argumentoval, že se jedná o velmi obecné, nijak konkretizované a protiústavní zdůvodnění. Poukázal přitom jednak na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 470/05, dle něhož pouhé domněnky a obavy pro uložení vazby nepostačují, jednak na usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 579/96, kde soud konstatoval, že "konkrétní skutečnosti odůvodňující vazbu obviněného musí být spojeny s nějakou předpokládanou aktivní činnosti obviněného směřující k maření okolností závažných pro trestní stíhání. Koluzním důvodem vazby nemůže být jen určitá důkazní či procesní situace (např. počátek vyšetřování, složitost dokazování, rozpory ve výpovědích apod.). Musí být přítomny konkrétní skutečnosti nasvědčující obavě z koluzních záměrů obviněného zjištěné postupem podle tr. řádu." K odůvodnění vazebního důvodu dle § 67 písm. c) tr. řádu stěžovatel zopakoval svou argumentaci uvedenou v podané stížnosti a polemizoval se závěry krajského soudu o možné obavě z opakování trestné činnosti ze strany stěžovatele, přičemž poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 612/06. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesenou polemikou s odůvodněním napadených usnesení ohledně naplnění podmínek pro jeho vzetí do vazby staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 tr. řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR). Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda vzetí do vazby, příp. její další trvání, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. ((srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)). Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na § 125 tr. řádu). Zásah do práva stěžovatele by představovalo zejména takové rozhodnutí, které obsahuje povšechné a obecné odůvodnění v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez odkazu na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů.

Prizmatem výše naznačených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu a jím předestřené skutečnosti odůvodňující aplikaci § 67 tr. řádu. Ve vztahu k okolnostem odůvodňujícím obavu z naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu (tzv. předstižné vazby), kterou krajský soud spatřoval zejména ve skutečnosti, že s ohledem na charakter trestné činnosti a osobu stěžovatele nelze vyloučit, že při pobytu na svobodě by mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, Ústavní soud neshledal mezi skutkovými zjištěními o osobě stěžovatele a právními závěry krajského soudu extrémní rozpor, který by odůvodňoval jeho zásah. Všechny skutečnosti objektivní povahy, tj. předchozí trestná činnost stěžovatele, jakož i aktuální trestní stíhání pro skutek spáchaný ve zkušební době po podmíněném odsouzení za trestný čin podvodu, krajský soud náležitě vyhodnotil a právní závěry, k nimž dospěl, se Ústavnímu soudu jeví jako přiléhavé.

Ústavní soud naopak nesouhlasí s argumentací krajského soudu, kdy jako důvod vazby dle § 67 písm. a) tr. řádu označil samotnou hrozbu vysokým trestem, neboť z hlediska ústavních požadavků na aplikaci a interpretaci naplnění daného zákonného důvodu vazby zdaleka nepostačuje. Ústavní soud si je vědom závěrů uvedených v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3), citovaných krajským soudem, v němž Ústavní soud naznačil prostor pro ústavně konformní interpretaci ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu tak, že tzv. útěkovou vazbu lze odůvodnit hrozbou vysokým trestem pouze v případech, kdy lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně osmi let. Ústavní soud nicméně zdůrazňuje, že citovaný nález nelze chápat a vykládat mechanicky, tj. že sama hrozba trestu ve výši nejméně kolem osmi let postačí k opodstatnění vazby nebo naopak tak, že při neexistenci hrozby trestu ve výši kolem osmi let nemůže být důvod útěkové vazby zpravidla dán. Ústavní soud naopak ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující a samotný fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující stěžovatele cca osmi až dvanáctiletým trestem odnětí svobody nedovoluje rozhodnout o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě, bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem posuzované věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 226/05 ze dne 21. 6. 2005 (N 126/37 SbNU 587) či nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353). Rovněž Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod takové aplikační praxi brání. V rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlinová proti Rusku (dostupný v oficiální databázi HUDOC na http://www.echr.coe.int nebo srov. Pomahač, R.: ESLP: K vazbě osob podezřelých ze spáchání zvláště závažných trestných činů, in.: Trestněprávní revue, 6/2005, str. 161-162) ESLP konstatoval, že ačkoliv závažnost hrozící sankce u velmi závažných trestných činů zvyšuje pravděpodobnost, že se pachatel na svobodě bude snažit vyhnout stíhání, přesto sama o sobě nemůže ospravedlnit dlouhé držení ve vazbě (dále srov. rozhodnutí ESLP ze dne 15. 11. 2001 ve věci Olstowski proti Polsku nebo rozhodnutí ze dne 26. 7. 2001 ve věci Ilijkov proti Bulharsku). K tomu je třeba zdůraznit, že v podmínkách materiálně-právního státu je na právní normy omezující základní práva a svobody jednotlivců třeba klást ty nejpřísnější požadavky co do jejich kvality, zejm. požadavek jasnosti, srozumitelnosti a jednoznačnosti tak, aby byly dostatečně předvídatelné a byl navozen stav právní jistoty o tom, co právo jest (srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 4. 5. 2000 ve věci Rotaru proti Rumunsku a tam uvedenou judikaturu). To ovšem dle názoru Ústavního soudu extrémně extenzivní interpretace předmětného ust. § 67 písm. a) tr. řádu, kterou použily obecné soudy, nesplňuje. S ohledem na respekt k základním právům a svobodám jednotlivců je zcela nepřípustné, aby právní předpis umožňující omezit svobodu jednotlivce byl vykládán extenzivně do takové míry, že skrze jeho interpretaci budou nepředvídatelně omezena základní práva a svobody jednotlivců.

Ústavní soud rovněž přisvědčuje stěžovateli v tom, že jako důvod tzv. koluzní vazby dle § 67 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé nastínění obecných domněnek a předpokladů, že "páchání trestné činnosti ve velkém rozsahu je důvodnou obavou, že by obvinění mohli působit na doposud nevyslechnuté svědky v tom směru, aby míru své trestní odpovědnosti snížili, případně ji eliminovali." Jak již Ústavní soud v minulosti rovněž několikrát judikoval, "obsahovým naplněním pojmu "konkrétní skutečnosti" ve smyslu § 67 tr. řádu je nutno rozumět konkrétní argumentaci ohledně povahy důkazů, které je nutno provést, jakož i analýzu okolností, jež svědčí pro možnost působení na nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné, nebo jiné maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání ze strany obviněného. Pouhé domněnky a obavy přitom pro uložení vazby nepostačují. Potřeba slyšet blíže nespecifikované svědky či spoluobviněné, z nichž někteří z nich mají být stěžovateli známi, sama o sobě nemůže založit konkrétní skutečnost dokládající důvodnou obavu z koluzního záměru stěžovatele. V opačném případě by se ve stejné procesní situaci (kterých může být nespočet v praxi), jen vzhledem k potřebě vyslechnutí většího počtu svědků a spoluobviněných, z nichž některé by obviněný měl znát, automaticky dovozovala koluzní vazba." (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 188/99 ze dne 4. 11. 1999 (N 156/16 SbNU 157) či nález sp. zn. I. ÚS 470/05 ze dne 23. 5. 2006 (N 104/41 SbNU 315) a další).

Ústavní soud, přestože neshledal odůvodnění krajského soudu stran tzv. útěkové vazby a tzv. koluzní vazby z hlediska zachování ústavněprávních kautel v trestním řízení dostačujícím, předmětné usnesení nezrušil, neboť z ústavněprávního hlediska pro konstatování ústavně přípustného omezení osobní svobody postačuje, aby rozhodnutí o uvalení vazby bylo podloženo alespoň jedním zákonným důvodem, což se v projednávaném případě také stalo (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 229/05 ze dne 20. 7. 2005 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 607/05 ze dne 11. 10. 2005).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť omezení osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 1 Listiny) se Ústavnímu soudu v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jak tvrdil stěžovatel.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2011

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru