Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2034/14 #1Usnesení ÚS ze dne 25.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
legitimace/aktivní
společenství vlastníků jednotek
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.2034.14.1
Datum podání13.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 118a, § 95


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2034/14 ze dne 25. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek H. č. p. X, zastoupeného Mgr. Ing. Petrou Fifkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 17, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Městského v Praze ze dne 25. září 2013, č. j. 28 Co 288/2013-96, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. března 2013, č. j. 10 C 169/2011-75, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práv ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 Listiny (právo na ochranu majetku) a čl. 36 Listiny (právo na spravedlivý proces).

2. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 28. března 2013, č. j. 10 C 169/2011-75, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel), jakožto společenství vlastníků jednotek, domáhal uložení povinnosti odstranit vady společných částí bytového domu blíže specifikované ve výroku I. a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Hlavním důvodem pro zamítnutí žaloby bylo, že žalobce nebyl aktivně legitimován k podání žaloby. Soud prvního stupně konstatoval, že právo uplatňovat nároky z kupních smluv (koupě bytové jednotky) svědčí totiž pouze jednotlivým kupujícím a nikoliv společenství vlastníků jednotek, které nebylo účastníkem těchto smluv. Navíc uplatňování těchto nároků nelze ani podřadit pod činnost související se správou domu ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Dále dodal, že u kupních smluv uzavřených podle § 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), náleží kupujícím ve smyslu § 597 obč. zák. toliko právo na přiměřenou slevu z kupní ceny, popřípadě právo odstoupit od smlouvy.

3. K odvolání žalobce Městský v Praze rozsudkem ze dne 25. září 2013, č. j. 28 Co 288/2013-96, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil; změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení a nově rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně -is poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1389/2007 nebo sp. zn. 29 Cdo 874/2011) - na nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce. Zopakoval, že žalobou je uplatňováno právo na odstranění vad předmětu koupě, tedy právo vyplývající ze smluv o převodu jednotek, jejichž účastníkem však žalobce není a toto právo na něj nepřešlo ani v důsledku jeho vzniku a nelze je dovodit ani ze skutečnosti, že se týká společných částí domu. Odvolací soud uzavřel, že pakliže na straně žalobce nebyl aktivně legitimován na samém počátku sporu, nepochybil soud prvního stupně, pokud nepřipustil změnu žalobního petitu spočívající v konkretizaci vytýkaných vad předmětu koupě. Rovněž tak skutečnost, že soud neupozornil účastníky na svůj právní názor ohledně aktivní legitimace, nemohl vést ke změně napadeného rozsudku, neboť ani změněná žaloba nemohla mít úspěch.

4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, č. j. 26 Cdo 624/2014-114, odmítnuto jako nepřípustné, neboť posouzení věci odvolacím soudem (nedostatek aktivní legitimace žalobce k uplatňování nároků za vady předmětu koupě plynoucí ze smluv o převodu jednotek) bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nebyl důvod se od něj odchýlit. Uplatnění dovolacího důvodu spočívajícího v existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, představovalo pak nezpůsobilý dovolací důvod.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V prvé řadě obecným soudům vytýká nesprávné posouzení jeho aktivní legitimace, přičemž poukazuje na znění obsažené v § 1189 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, které odstraňuje nejednoznačný výklad a přesně specifikuje, co je myšleno správou domu. Dále uvádí, že soud nezajistil dostatečnou předvídatelnost svého rozhodnutí, když postupoval v rozporu s § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a stěžovatele neupozornil na možný odlišný právní názor ohledně jeho aktivní legitimace. Porušení zásady předvídatelnosti spatřuje stěžovatel i v tom, že byl soudem vyzván k doplnění žalobního petitu, čemuž vyhověl, ale přesto soud následně nepřipustil změnu žaloby, ačkoliv pro nepřipuštění změny nebyly splněny zákonné předpoklady. Nepřipuštění změny petitu navíc soud nezdůvodnil. Stěžovatel konečně nesouhlasí s právním názorem, že nebyl oprávněn domáhat se opravy věci, ale pouze slevy z kupní ceny.

III.

6. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

7. Stěžovatel nejprve zpochybňuje závěr obecných soudů o nedostatku aktivní legitimace, což byl zásadní důvod, pro který musela být žaloba zamítnuta. Pokud se jedná o samotné právní posouzení otázky aktivní legitimace, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, co již bylo naznačeno výše, že ústavní stížnost, která je postavena na pouhé polemice s právními závěry obecných soudů, jako je tomu i ve stávající věci, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Pakliže byl závěr obecných soudů o absenci aktivní věcné legitimace stěžovatele postaven na existující ustálené judikatuře, což ostatně konstatoval i Nejvyšší soud ve svém usnesení, nelze v jejich postupu spatřovat porušení ústavně zaručených práv.

8. Rovněž není relevantní námitka týkající se pochybení soudu při procesním postupu (nepoučení o nedostatku aktivní legitimace žalobce podle § 118a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud v minulosti uvedl [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. září 2010, sp. zn. II. ÚS 1617/10 (N 182/58 SbNU 597)], že smyslem § 118a o. s. ř. je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž byl poučen, že taková břemena má [nález ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06 (N 177/43 SbNU 31)]. Poučovací povinnost má však své hranice. V prvé řadě poučení soudu nesmí zasahovat do hmotného práva, neboť jinak by porušilo princip rovnosti účastníků řízení vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny. To však poučení o tom, kdo podle hmotného práva je ve věci aktivně (popř. pasivně) legitimován, představuje, a proto překračuje hranice poučovací povinnosti ve smyslu § 118a o. s. ř. [srov. např. usnesení ze dne 5. března 1997, sp. zn. III. ÚS 480/97 (U 18/10 SbNU 403)]. V dané věci navíc nelze přehlédnout, že stěžovatel měl možnost na právní názor soudu prvního stupně reagovat v rámci odvolání, popř. dovolání. Nutno však dodat, že s ohledem na kategorický závěr o nedostatku aktivní legitimace, nebyl ve vztahu ke stěžovateli možný jiný procesní postup než zamítnutí žaloby.

9. S otázkou nedostatku aktivní legitimace pak bezpochyby souvisí i rozhodnutí soudu o nepřipuštění změny žaloby, která měla spočívat v doplnění (konkretizaci) vytýkaných vad předmětu koupě. Pokud totiž žaloba musela být zamítnuta pro nedostatek legitimace, bylo by v rozporu s principem hospodárnosti řízení, aby soud připustil změnu žaloby ve výše naznačeném směru. Na tom nemění nic ani skutečnost, že na počátku řízení si soud prvního stupně zřejmě nebyl zcela jistý posouzením aktivní legitimace stěžovatele a sám jej k doplnění žaloby vyzýval.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru