Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 203/94Nález ÚS ze dne 20.12.1995Pojmy "chatová oblast" a "rekreační středisko"

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkúčastník řízení
opatření
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 88/4 SbNU 319
EcliECLI:CZ:US:1995:2.US.203.94
Datum podání28.12.1994
Napadený akt

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.2, čl. 11 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

183/1993 Sb.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.3

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.d, § 9 odst.8, § 11 odst.1 písm.d, § 9 odst.8

71/1967 Sb., § 14 odst.1, § 14 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 203/94 ze dne 20. 12. 1995

N 88/4 SbNU 319

Pojmy "chatová oblast" a "rekreační středisko"

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 20. 12. 1995

v senátě ve věci ústavní stížnosti proti opatření Ministerstva

zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu Praha, čj.

3325/94-440, ze dne 10. 11. 1994, a rozhodnutí Pozemkového úřadu

v Mladé Boleslavi ze dne 29. 12. 1992, čj. 385-136, 527/91,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelé podali k Ústavnímu soudu České republiky ústavní

stížnost, kterou tento soud obdržel dne 28. 12. 1994. Stížnost

směřuje proti opatření Ministerstva zemědělství - Ústředního

pozemkového úřadu Praha, čj. 3325/94-440, ze dne 10. 11. 1994.

Podle názoru stěžovatelů Ministerstvo zemědělství-Ústřední

pozemkový úřad tímto opatřením rozhodlo o odmítnutí návrhu

stěžovatelů na přezkoumání rozhodnutí Pozemkového úřadu v Mladé

Boleslavi v mimoodvolacím řízení, podle § 65 Správního řádu (zákon

č. 71/1967 Sb., ve znění změn a doplňků).

Navrhovatelé zároveň poukazují na porušení ust. § 11 odst.

1 písm. d) zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn

a doplňků, neboť podle tohoto ustanovení nelze vydat pozemky, na

kterých byla zřízena chatová či zahrádková osada.V rozporu s tímto

ustanovením však Okresní úřad Mladá Boleslav-Pozemkový úřad vydal

dne 29. 12. 1992 rozhodnutí, čj. 385-136, 527/91, kterým podle §

9 zák. č. 229/1991 Sb. rozhodl o vlastnictví oprávněných osob

k zemědělským pozemkům, zastavěných chatami navrhovatelů. Chatová

osada stěžovatelů byla zřízena na základě územního rozhodnutí již

před 1. 10. 1976. Tímto rozhodnutím bylo jednak přesně vymezeno

území této chatové osady, ale i další stavebně-technické podmínky

výstavby a užívání rekreačního střediska, jak zněl tehdy běžný

termín, neboť pojem chatová osada se objevil teprve ve stavebním

zákoně z r. 1976.

Z dalších skutečností, jako je rozhodnutí o vyhlášení

stavební uzávěry a chatařského řádu, stěžovatelé dovozují, že

chatová osada byla zřízena jako chatová osada trvalého charakteru,

takže vzhledem k ust. § 11 odst. 1 písm. d) zák. č. 229/1991 Sb.

neměly být takovéto pozemky Okresním úřadem-Pozemkovým úřadem

v Mladé Boleslavi oprávněné osobě vůbec vydány.

Stěžovatelé dále uvádí ve své stížnosti, že s ohledem na

tehdy platnou novelizaci zákona č. 229/1991 Sb., provedenou zák.

č. 183/1993 Sb., Pozemkový úřad pochybil, když o vydání pozemků

rozhodl bez účasti a vědomí stěžovatelů, neboť v této době byli ve

smyslu § 14 zák. č. 71/1967 Sb., účastníky řízení.

Navrhovatelé - majitelé chat, se domáhali zrušení správního

rozhodnutí cestou žaloby ke Krajskému soudu v Praze a návrhem na

obnovu řízení u Pozemkového úřadu v Mladé Boleslavi.

Jak Krajský soud, tak i Okresní úřad-Pozemkový úřad Mladá

Boleslav návrh odmítly s odůvodněním, že podle současně platného

znění zák. č. 229/1991 Sb. jsou účastníky řízení pouze oprávněná

osoba, povinná osoba a Pozemkový fond.

Právní názor Pozemkového úřadu, jímž byl odmítnut návrh

stěžovatelů na povolení obnovy řízení ve věci vydaného

restitučního rozhodnutí, byl opřen o doplněné znění § 9 odst. 8

provedené zák. č. 183/1993 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 7.

1993, tedy znění, které v době vydání napadeného správního

rozhodnutí (29. 12. 1992) nebylo platné a na jejich procesní

postavení měl být proto aplikován právní předpis platný v době

vydání restitučního rozhodnutí.

Přes skutečnost, že odmítnutí návrhu na obnovu řízení nebylo

učiněno rozhodnutím, podali proti tomuto vyřízení navrhovatelé

odvolání, jež zároveň spojili s návrhem na přezkoumání rozhodnutí

mimo odvolací řízení, podle § 65 zák.č. 71/1967 Sb. (Správního

řádu).

Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad odmítlo

odvolání navrhovatelů s tím, že v daném případě se nejednalo

o rozhodnutí ve smyslu Správního řádu, ale pouze o dopis, kterým

správní orgán odmítl návrh na povolení obnovy řízení, neboť byl

podán osobami neoprávněnými, neúčastníky řízení.

Současně pak tento účastník řízení uvedl, že neshledal návrh

na přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení důvodným, neboť

původní znění zák. č. 229/1991 Sb. blíže nevymezovalo označení

pojmu " chatová osada" a z poznámky č. 10 k ust. § 11 odst. 1

písm. d) zák. č. 229/1991 Sb., které odkazuje na znění vyhlášky č.

83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu,

dovodil, že otázka chatových osad, založených před rokem 1976,

není v původním znění zák. č. 229/1991 Sb. řešena až do doby

novelizace tohoto zákona, zákonem č. 183/1993 Sb. ze dne 1. 6.

1993. Uvedl proto, že není pochybením správního orgánu, pokud

chatové osady zřízené před rokem 1976 nebyly za takovéto, ve

smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. d), považovány.

Stěžovatelé zdůrazňují, že rozhodnutí o vlastnictví

k zastavěným pozemkům a jejich následné vydání oprávněné osobě je

nezákonné, neboť takovéto pozemky neměly být ex lege nikdy vydány.

Současně poznamenávají ke stanovisku Ministerstva zemědělství

- Ústředního pozemkového úřadu, týkajícího se ochrany práv

současného vlastníka nemovitostí, na kterého oprávněná osoba

nemovitosti převedla, že předmětné pozemky byly v krátké době po

jejich restituci převedeny na právního zástupce oprávněné osoby,

z čehož dovozují, že oběma smluvním stranám muselo být při převodu

zřejmé, že k vydání pozemků došlo v rozporu se zák. č. 229/1991

Sb.

Své podání k Ústavnímu soudu České republiky navrhovatelé

odůvodňují porušením čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod (dále jen Listiny), podle kterého má být majetek nezbytný

k zajištění veřejného zájmu, ponechán ve vlastnictví státu.

Navrhovatelé považují své právo na nerušenou rekreaci za okolnost

odůvodňující existenci veřejného zájmu. Současně se odvolávají

i na znění čl. 11 odst. 3 Listiny, podle kterého přechodem

vlastnictví na soukromé osoby dochází k nebezpečí jeho zneužití na

újmu práv druhých osob, v tomto případě navrhovatelů, kteří jsou

a budou vystaveni nebezpečí neregulovaného zvyšování nájemného za

užívání pozemků, popř. požadavku vlastníka pozemků na odstranění

staveb rekreačních chat.

K návrhu stěžovatelů se jako účastník řízení vyjádřilo

Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad, který mj.

uvedl: "Předmětem pravomocného rozhodnutí Okresního úřadu

- Pozemkového úřadu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 12. 1992, čj.

385-136, 527/91, bylo vydání pozemků p. č. 563/1, 564, 565 a část

p. č. 566 v katastrálním území B. oprávněné osobě, podle zákona č.

229/1991 Sb. Na těchto pozemcích bylo na základě územního

rozhodnutí umístěno rekreační středisko, v jehož územním obvodu

došlo k vybudování jednotlivých chat, a to před rokem 1976".

Ústřední pozemkový úřad návrh na přezkoumání pravomocného

rozhodnutí pozemkového úřadu mimo odvolací řízení a jeho zrušení

podle § 65 odst. 2 Správního řádu zamítl, z důvodů blíže

specifikovaných v dopise ze dne 19. 11. 1994, čj. 3325/94-440.

Tento účastník řízení uvedl, že v řízení především zkoumal,

zda rozhodnutím pozemkového úřadu došlo k porušení zákona platného

v době rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že ust. § 11 odst. 1

písm. d) zák. č. 229/1991 Sb., ve znění zák.č. 93/1992 Sb.,

odkazovalo na vyhlášku č. 83/1976 Sb., o obecných požadavcích na

výstavbu, ve znění vyhl. č. 45/1979 Sb., nedomnívá se účastník

řízení (Ústřední pozemkový úřad), že pozemkový úřad, který ve věci

pravomocně rozhodoval, se dopustil porušení zákona, když

v restituci vydal pozemky, na které nebylo ve smyslu zákona č.

50/1976 Sb. (stavební zákon) vydáno územní rozhodnutí o umístění

chatové osady. Ke změně textu ust. § 11 odst. 1 písm. d) došlo až

novelou zákona o půdě zákonem č. 183/1993 Sb. Podle novelizovaného

znění se důvodem pro nevydání pozemku stává rovněž skutečnost, že

na pozemku se nachází chatová osada, která byla zřízena před 1.

10. 1976.

Otázkou ovšem zůstalo, uvádí tento účastník řízení, co lze

chápat pod pojmem "chatová osada", neboť tento pojem není

definován v žádném právním předpise. V rámci metodické pomoci

pozemkovým úřadům vydal Ústřední pozemkový úřad dne 29. 7. 1994

Informaci, podle které se za chatovou osadu, která na pozemku

existovala již před 1. 10. 1976 a jejiž existenci nelze doložit

územním rozhodnutím, považuje zejména seskupení minimálně pěti

chat, jejichž vlastníci užívají společná zařízení, jako jsou např.

cesty, zdroj vody, rozvodní sítě aj. Toto vymezení představuje

pouze doporučené kritérium a pozemkový úřad musí každý jednotlivý

případ řešit individuálně.

Dále pak Ústřední pozemkový úřad podotýká, že problém

definice chatových osad, stejně jako osad zahrádkářských, vznikl

především v souvislosti s úpravou znění § 11 odst. 1 písm. d), po

novelizaci zákona o půdě. Do této doby jediným zákonným kritériem

existence či neexistence chatové osady bylo vydané územní

rozhodnutí o jejím umístění na pozemku.

Dalším důvodem, proč účastník řízení odmítl zrušit napadené

rozhodnutí, byla skutečnost, že pozemky v době návrhu na

přezkoumání rozhodnutí podle § 65 Správního řádu, byly již ve

vlastnictví dalších osob. Odvolací orgán neměl důvod

k pochybnostem o tom, že veškeré úkony, spojené s vydáním

a následným převodem pozemků, byly uskutečněny v dobré víře všech

zúčastněných stran.

Uvedl dále, že Správní řád ukládá správním orgánům dbát na

to, aby práva nabytá v dobré víře byla co nejméně dotčena, rovněž

z tohoto důvodu nelze proto, podle jeho názoru, napadené

rozhodnutí prvoinstančního orgánu považovat za nezákonné.

Přílohou vyjádření byla Ústavnímu soudu České republiky

předložena Informace k postupu okresních pozemkových úřadů při

posuzování a řešení případů ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. d)

zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

K věci se vyjádřil i první vedlejší účastník řízení - Okresní

úřad Mladá Boleslav - referát Pozemkového úřadu, který ve svém

vyjádření uvedl, že jestliže navrhovatelé tvrdí, že napadeným

opatřením došlo k porušení čl. 11 odst. 2 Listiny a považují své

právo na výkon nerušené rekreace za okolnost odůvodňující

existenci veřejného zájmu, pak podle názoru tohoto vedlejšího

účastníka má citovaný zákon stanovit, který majetek nezbytný

k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního

hospodářství a veřejného zájmu smí být ve vlastnictví státu, obce

nebo určených právnických osob. Taková právní úprava však dosud

nebyla přijata.

Vedlejší účastník řízení pak zdůraznil, že napadeným

opatřením v žádném případě nemohlo dojít k uváděnému porušení čl.

11 odst. 3 Listiny, neboť opatřením Ministerstva

zemědělství-Ústředního pozemkového úřadu nedošlo k přechodu

vlastnictví na fyzické osoby. Dovozuje, že ve smyslu ust. § 65

Správního řádu (zák. č. 71/1967 Sb.) není na přezkoumání

rozhodnutí mimo odvolací řízení právní nárok a nelze tedy ve

vyhovění či nevyhovění návrhu spatřovat porušení shora uvedených

občanských práv a svobod.

Pokračuje ve vyjádření v tom smyslu, že objasňuje právní

vztahy v užívání pozemků navrhovateli před jejich vydáním, a to na

základě nájemní smlouvy, uzavřené mezi stěžovateli a JZD Sukorady.

K doložení této skutečnosti přiložil jako listinný důkaz územní

rozhodnutí odboru výstavby a vodního hospodářství ze dne 17. 7.

1961, čj. výst./154/24c-1330/61, o umístění rekreačního střediska

H. na pozemcích blíže specifikovaných v k. ú. obce B.,

s přiloženým situačním plánkem střediska a výpis z katastru

nemovitostí obce Sukorady, ze kterého je zřejmé, že současnými

vlastníky předmětných pozemků jsou JUDr. Z. a J. M..

K ústavní stížnosti se vyjádřil i pátý vedlejší účastník,

který se plně ztotožnil s důvody uvedenými v opatření Ministerstva

zemědělství-Ústředního pozemkového úřadu.

Podle ust. § 72 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb. jsou oprávněny

ústavní stížnost podat fyzické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d)

Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím řízení,

jehož byly účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné

moci byla porušena jejich základní práva nebo svobody, zaručené

ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Stěžovatelé označili způsob vyřízení svého návrhu na

přezkoumání rozhodnutí v mimoodvolacím řízení Ministerstvem

zemědělství-Ústředním pozemkovým úřadem ze dne 10. 11. 1994, pod

zn. 3325/94-440, za opatření ve smyslu shora citovaného ust. § 72

odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.

Z předloženého listinného důkazu vyplývá, že shora jmenovaný

státní orgán oznámil formou dopisu právním zástupcům stěžovatelů

a účastníkům řízení dotčených napadeným rozhodnutím pozemkového

úřadu ze dne 29. 12. 1992, čj. 385-136, 527/91, že z důvodů blíže

uvedených v ústavní stížnosti a na základě výsledku předběžného

řízení ve věci, Ústřední pozemkový úřad podanému návrhu na

přezkoumání rozhodnutí v rámci mimoodvolacího řízení dle § 65

Správního řádu nevyhovuje.

Je zajisté v možnostech rozhodujícího správního orgánu za

dodržení podmínek a rámce daného Správním řádem zjednat nápravu

těch pravomocných rozhodnutí, které byly vydány v rozporu se

zákony či jinými obecně závaznými právními předpisy. Podnět

k přezkoumání může podat jakýkoli subjekt, tedy nejen účastník

předchozího pravomocně skončeného řízení. Přitom Správní řád

ukládá přezkoumajícímu správnímu orgánu povinnost vycházet

z právního stavu a skutkových okolností v době vydání rozhodnutí.

Mimořádný opravný prostředek, kterým přezkoumání rozhodnutí mimo

odvolací řízení bezesporu je, slouží především k nápravě právních

omylů, tj. k odstranění rozporu rozhodnutí se zákony.

V době rozhodování platilo znění § 11 odst. 1 písm. d) zák.

č. 229/1991 Sb. v tom smyslu, že pozemky nelze vydat v případě, že

se na nich nachází zahrádková nebo chatová osada, přičemž poznámka

č. 10 k tomuto ustanovení odkazovala na znění § 52-58 vyhl. č.

83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve

znění vyhl. č. 45/1979 Sb. Obě shora citované vyhlášky pak

v těchto ustanoveních přímo pracují s pojmem chatová osada

a přesně vymezují podmínky jejího zřízení. Při správné aplikaci

zákona o půdě a posouzení obsahu pojmu "rekreační středisko"

uvedené v územním rozhodnutí s věcně totožným obsahem pojmu

"chatová osada" uvedeným v zák. č. 229/1991 Sb. rozhodně nemohly

u rozhodujícího orgánu vzniknout pochybnosti o nemožnosti vydat

zastavěné pozemky i bez příslušné metodické informace Ministerstva

zemědělství-Ústředního pozemkového úřadu.

Tento svůj "právní omyl" mohl rozhodující správní orgán

napravit cestou autoremedury, aniž bylo nutné hledat složité

a nepřesvědčivé argumenty na potvrzení správnosti takového

rozhodnutí.

Ústavní soud České republiky zastává názor, že účastníkem

řízení v době vydání správního rozhodnutí mohli být nepochybně

i stěžovatelé, neboť tomu nebránilo jak tehdejší znění zákona č.

229/1991 Sb., tak i znění ust. § 14 odst. 1 Správního řádu, které

uvádí, že účastníkem řízení ..... je i ten, kdo tvrdí, že může být

rozhodnutím ve svých právech , právem chráněných zájmech nebo

povinnostech přímo dotčen, a to až do doby než prokáže opak.

Přes tyto skutečnosti, jimiž se Ústavní soud České republiky

v rámci úplnosti a spravedlnosti řízení cítil povinen zabývat,

musí znovu opakovat již mnohokrát publikovaný závěr, že není

dalším odvolacím orgánem v soustavě obecných soudů a nemůže ani

suplovat zatím blíže nejasné pravomoci Nejvyššího správního soudu

České republiky, je však oprávněn jednat pouze a v těch případech,

kdy došlo k porušení základních práv a svobod občana ve smyslu čl.

10 Ústavy.

Stěžovatelé doložili svoji ústavní stížnost tvrzením porušení

čl. 11 odst. 2, 3 Listiny. Článek 11 odst. 2 stanoví, že zákon

upraví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé

společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí

být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob;

zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve

vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České

republice. Citované ust. čl. 11 však podle názoru Ústavního soudu

nevykazuje žádnou souvislost s projednávanou ústavní stížností,

neboť se projednávaný případ na znění čl. 11 odst. 2 vůbec

nevztahuje, neboť nejsou splněny náležitosti, uváděné v tomto

odstavci, a to potud, že zájem chatařů nelze považovat za veřejný

zájem. K tomu navíc by muselo přistoupit zákonné vymezení,

vztahující se na tyto konkrétní pozemky. Další uváděné porušení

čl. 11 odst. 3 Listiny, které deklaruje, že vlastnictví nesmí být

zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem

chráněnými obecnými zájmy, má dopad na předmět ústavní stížnosti

pouze v tom smyslu, že proti zneužití vlastnických práv jinými

subjekty je možné se dovolat ochrany zákona.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud České republiky

neshledal porušení uváděných základních práv a svobod, nezabýval

se již ani problematikou restitucí pozemků, na kterých se chatová

osada nachází, rozhodl o zamítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů.

Rozhodnutí Ústavního soudu České republiky je závazné pro

všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně dne 20. 12. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru