Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2023/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha-východ
SOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdoručování/fikce doručení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2023.11.1
Datum podání11.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 153b, § 46 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2023/11 ze dne 15. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Janou Kümmelovou, CSc., advokátem se sídlem Štefánikova 65, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ, č. j. 6 C 3 01/2008-47 ze dne 20. 11. 2008, rozsudku Krajského soudu v Praze, č. j. 26 Co 171/2009-57 ze dne 03. 06. 2009, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, č. j. 23 Cdo l527/2010-84 ze dne 25. 02. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho "základní právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina"), jakož i "jeho základní ústavní právo zakotvené v čl. 3 odst. 3 Listiny a to, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech při uplatňování jeho základních práv a svobod".

I.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána řádně a včas (§§ 34, 72 a násl. zákona o Ústavním soudu).

Dne 8. července 2011 podal stěžovatel Ústavnímu soudu stížnost proti výše uvedeným soudním rozhodnutím, která Ústavnímu soudu došla dne 11. července 2011. Jelikož návrh na zahájení řízení nesplňoval požadavky kladené na něj zákonem o Ústavním soudu, zejména postrádal zvláštní plnou moc udělenou advokátovi pro zastupování stěžovatele před Ústavním soudem, byl stěžovatel vyrozuměn výzvou (přípisem) ze dne 13. července 2011 o tom, aby odstranil vady svého návrhu ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení této výzvy s poučením, že jinak Ústavní soud stížnost odmítne. Zvláštní plná moc pro zastupování advokátem v předmětném řízení byla Ústavnímu soudu zaslána nejprve faxem 22. srpna 2011 spolu s žádostí o prodloužení dvacetidenní lhůty na odstranění vad v učiněném podání, 26. srpna ji pak soud obdržel i v klasické písemné podobě. 1. září bylo Ústavnímu soudu zasláno doplnění podání v podobě "aktualizované" ústavní stížnosti faxem, přičemž její klasická listinná podoba spolu s dalšími vyhotoveními byla soudu poslána 5. září. Jelikož Ústavní soud prodloužení lhůty vyhověl, lze konstatovat, že vady návrhu byly odstraněny včas.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že jediný argument, který stěžovatel vznáší, je jeho přesvědčení o tom, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv tím, že soud prvého stupně vydal kontumační rozsudek, přičemž dle mínění stěžovatele nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání. Ty spatřuje v tom, že doručení předvolání k nařízenému jednání "se zakládalo na chybně aplikované fikci doručení." Touto chybou má být skutečnost, že v době "uskutečněné výzvy k převzetí listovní zásilky" se na adrese svého "podnikatelského sídla" nezdržoval, neboť dle svého tvrzení byl tehdy mimo území České republiky. Obecné soudy prý "nerespektovaly nález Ústavního soudu č. II. ÚS 92/01", z něhož stěžovatel ve své stížnosti obsáhle cituje. Nadto při jednání o odvolání se prý mělo postupovat v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/06, v němž se podává, že dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavní soudu závazná pro všechny orgány a osoby. Stěžovatel má za to, že těmito právními vadami soudy zatížily řízení, včetně Nejvyššího soudu, který vady neodstranil, resp. se jimi zabývat odmítl, čímž prý stěžovateli odepřel základní práva uvedená v čl. 3 odst. 3 a 36 odst. 1 Listiny.

III.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Samotné tvrzení, že obecné soudy porušily stěžovatelova základní práva jen proto, že v době, kdy mu bylo doručováno předvolání k soudem nařízenému jednání, byl mimo území České republiky, není bez dalšího samo o sobě námitkou, jež by byla způsobilá zavdat alespoň jisté pochybnosti stran ústavnosti postupu obecných soudů. Stěžovatel se sice odvolává na dva nálezy Ústavního soudu, ale bez uvedení toho, v čem konkrétně souvisí s projednávanou věcí. Má-li se prvním z nich, který je poměrně široce ve stížnosti citován (byť nedůsledně a nepřesně), ukázat na chybnou aplikaci fikce doručení, pak je třeba konstatovat, že tato kazuistická komparace je chybná. V nálezu sp. zn. II. ÚS 92/01 se totiž jednalo o posuzování ústavnosti ve vztahu k obesílání více příjemců (v daném případě manželů) jednou společnou zásilkou, nehledě na to, že šlo o ustanovení § 47 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Nález tedy na stěžovatelův případ aplikovatelný není, neboť jím namítanou vadu nelze porovnat s tou, jejíž protiústavnost byla v citovaném nálezu vyřčena.

Co přesně stěžovatel sleduje citací z druhotně zmíněného nálezu, není zcela zřejmé; pravděpodobně jde o potvrzení obecné závaznosti nálezů Ústavního soudu a jejich aplikovatelnosti v řízení před soudy obecnými. To ovšem není třeba nikterak dokazovat, jelikož obecná závaznost nálezů Ústavního soudu vyplývá constitutione ipsa, resp. vůbec z povahy ústavního soudnictví samotného.

Pokud jde o námitku, že Nejvyšší soud vady neodstranil a že tím stěžovateli odepřel právo domáhat se stanoveným způsobem svých práv u nezávislého soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, pak je nutné poznamenat, že toto právo nelze chápat a vykládat tak, že z něj plyne nárok domáhat se jej před všemi soudy anebo za všech podmínek či okolností. Z přiloženého usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, je evidentní, že dovolací soud se odmítl zabývat námitkami již proto, že se jednalo o tak řečený bagatelní spor, v jehož případě není dovolání přípustné ex lege. Není-li Nejvyšší soud oprávněn dovolání ze zákona připustit k projednání, nelze mu ani vytýkat, že domnělé vady nenapravil.

Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 15. prosince 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru