Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2023/10 #1Usnesení ÚS ze dne 31.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkstavební povolení
účastník řízení
Stavební řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2023.10.1
Datum podání13.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

50/1976 Sb., § 59

71/1967 Sb., § 54


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2023/10 ze dne 31. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti R. O., zastoupeného JUDr. Miroslavem Tenklem, advokátem, se sídlem Sudoměřická 6, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2010, č. j. 2 As 20/2010-57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 12. 2009, č. j. 10 Ca 117/2009-27.

Stěžovatel se stal na základě kupní smlouvy ze dne 15. 5. 2006 vlastníkem pozemku parc. č. 75/15 v k. ú. Horky u Tábora. Původními vlastníky pozemku parc. č. 394/1 v k. ú. Horky u Tábora, od kterého byl předmětný pozemek parc. č. 75/15 oddělen, byli manželé D. Na pozemku parc. č. 75/15 stojí stavba vysokého napětí, která zde byla postavena na základě stavebního povolení vydaného stavebním úřadem - MěNV Tábor ze dne 9. 1. 1990, č. j. výst.4064/89-90-Ná/1. Stavba byla kolaudována rozhodnutím téhož stavebního úřadu ze dne 23. 4. 1991, č. j. Výst.735/91-Ná/4. Stěžovatel tvrdí, že jakmile se stal vlastníkem uvedeného pozemku, začal zjišťovat okolnosti, za nichž na něm byla uvedená stavba zřízena. Teprve z vyjádření společnosti E.ON Distribuce ze dne 22. 1. 2009 pak zjistil obsah stavebního povolení ze dne 9. 1. 1990. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání a uvedl, že je opomenutým účastníkem řízení, neboť s jeho právními předchůdci, manželi D., jako s účastníky řízení nebylo jednáno. Uvedené stavební povolení skutečně manželům D. nebylo doručeno, neboť předmětný pozemek byl v té době na základě zákona č. 90/1988 Sb., o zemědělském družstevnictví, v družstevním užívání JZD "Nový život" Slapy, takže jako s účastníkem řízení bylo zřejmě jednáno s tímto družstvem.

O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský úřad Jihočeského kraje tak, že odvolání odmítl jako nepřípustné. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který shora uvedeným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že právní předchůdci stěžovatele nemohli být podle tehdy platné úpravy družstevního užívání zemědělské půdy účastníky řízení, neboť jejich vlastnické právo se omezovalo pouze na "holé právo", přičemž reálně práva vážící se k vlastnictví pozemku vykonávalo družstvo s výjimkou převodu vlastnického práva.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem napadeným touto ústavní stížností tak, že ji zamítl. S právní argumentací krajského soudu se ovšem neztotožnil. Podle jeho názoru předmětnou stavbou mohlo dojít k zásahu do práv právních předchůdců stěžovatele, a to i přesto, že výkon vlastnického práva byl značně limitován družstevním užíváním pozemku. Otázku, zda měli být původní vlastníci účastníky řízení, ale nepovažoval za klíčovou pro své rozhodnutí. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je rozhodné, že se postavení opomenutého účastníka nedomáhají původní vlastníci, ale stěžovatel, který se stal vlastníkem pozemku až v roce 2006 v době, kdy stavba byla dávno ukončena a realizována. Původní vlastníci v místě, kde se stavba realizovala, bydleli, tudíž o stavbě věděli. Věděli také o tom, že byla realizována, a byli s tím srozuměni, když na tento stav nijak nereagovali. Z toho Nejvyšší správní soud dovodil, že v takovém případě je třeba chránit dobrou víru účastníka řízení, v jehož prospěch bylo stavební povolení vydáno.

Stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a polemizoval s jeho argumentací. Především zdůraznil, že v žádné fázi řízení nebylo provedeno dokazování k vědomosti manželů D. o existenci stavebního povolení. Tvrdil, že Nejvyšší správní soud zkresluje vlastní judikaturu, na kterou v odůvodnění odkázal; konkrétně se jednalo o názory vyjádřené v rozsudku sp. zn. 2 As 25/2007, ze kterého citoval část právní věty. Za rozhodující však označil skutečnost, že on ani manželé D. až do roku 2009 o stavebním povolení nic nevěděli.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu Nejvyššího správního soudu v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Právě o takovýto případ se v projednávané věci jedná.

Podstatou námitek stěžovatele je tvrzení, že v žádné fázi řízení nebylo provedeno dokazování k vědomosti jeho právních předchůdců o existenci stavebního povolení a jeho obsahu. Je nespornou skutečností, že stavební povolení nebylo právním předchůdcům stěžovatele doručeno. Na druhou stranu ze spisových podkladů, které byly Ústavnímu soudu doručeny spolu s ústavní stížností, vyplývá, že manželé D. byli obeznámeni s probíhající rekonstrukcí elektrického vedení v obci, neboť dne 5. 9. 1989 udělili tehdejšímu stavebníkovi - Českým energetickým závodům - souhlas se stavebními pracemi. Nespornou je dále skutečnost, že manželé D. v místě, kde se rekonstrukce prováděla, bydleli a při náležité péči, kterou lze u každého vlastníka předpokládat, si nemohli nevšimnout, že se dotýká i jejich pozemku. Stěžovatel, který pozemek kupoval v roce 2006 si při náležité péči, kterou lze od každého kupujícího při koupi vyžadovat, musel všimnout, že na kupovaném pozemku se nachází stavba elektrického vedení. Ochrana stavebníka, který jednal v dobré víře v regulérnost vydaného stavebního povolení, tak jak ji poskytl Nejvyšší správní soud v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí, je za této situace na místě. Naproti tomu právo vlastníka dotčeného pozemku, kdy k zásahu do něj došlo 18 let před tím, než se ochrany začal domáhat, již chránit nelze. A to z toho důvodu, že nebyl (a je nepodstatné, že jeho právní předchůdci a nikoliv on sám) svých práv dostatečně dbalý a neuplatnil je v časové souvislosti s předmětným zásahem, ačkoliv tak při bdělosti, kterou lze od každého vlastníka vyžadovat, učinil mohl.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru