Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2019/11 #1Usnesení ÚS ze dne 03.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vaz... více
Věcný rejstříkTrestný čin
vazba/důvody
vazba/propuštění z vazby
vazba/limit délky
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2019.11.1
Datum podání11.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71 odst.8, § 71 odst.3, § 71 odst.2, § 67 písm.b, § 67 písm.c, § 71 odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2019/11 ze dne 3. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodým a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 13. 6. 2011, č. j. 33 Nt 606/2011-12, a proti jinému zásahu - vazebnímu zajištění jeho osoby, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se návrhem doručeným dne 11. 7. 2011 domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud jednak zrušil v záhlaví označené rozhodnutí okresního soudu a jednak zakázal příslušným orgánům činným v trestním řízení pokračovat v zásahu do jeho ústavně zaručených práv a přikázal jim propustit jej z vazby na svobodu. Argumentuje porušením práva na osobní svobodu a na spravedlivý proces [chráněných čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. Současně stěžovatel žádá, aby vzhledem k vážnosti situace byla jeho věc projednána přednostně a aby Ústavní soud předběžným opatřením podle § 80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nařídil orgánům činným v trestním řízení nepokračovat ve vazebním zajištění jeho osoby. Jen tak lze odvrátil stěžovateli hrozící škodu a vážnou újmu.

Stěžovatel je - po překvalifikování jeho jednání - stíhán pro přečin dle § 286 odst. 1 trestního zákoníku, přečin dle § 283 odst. 1 trestního zákoníku a účastenství ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k přečinu dle § 283 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 23. 2. 2011, č. j. 33 Nt 1217/2011-9, byl vzat do vazby s tím, že vazba počíná běžet dne 21. 2. 2011v 9:15 hodin. V květnu pak státní zástupce rozhodl o jeho ponechání ve vazbě, přičemž následně podanou stížnost stěžovatele okresní soud nyní napadeným usnesením č. j. 33 Nt 606/2011-12 zamítl. Ještě poznamenává, že podal další, řádně zdůvodněnou žádost o propuštění z vazby, kterou dokonce podložil náhradními vazebními instituty ve smyslu § 73 trestního řádu, ani té ovšem nebylo vyhověno. Dne 21. 6. 2011 byl stěžovatel se svou obhájkyní předvolán k prostudování spisového materiálu. Následně stěžovatel oznámil státnímu zástupci, že by měl být s ohledem na běh lhůt z vazby propuštěn. Odpovědí byl jednak vyrozuměn, že oznámení bylo vyhodnoceno jako žádost o propuštění z vazby a postoupeno soudu, a jednak je z odpovědi patrno, že 21. 6. 2011 byla ve věci podána obžaloba.

Stěžovatel namítá, že od počátku nebyl a není dán důvod stíhat jej vazebně. Je stíhán toliko pro přečin, žije rodinným životem a na živobytí si řádně vydělává. Především ale dne 20. 6. 2011 ve 23:59 nebo 21. 6. 2011 v 00:00 hodin uplynula čtyřměsíční vazební lhůta. V důsledku toho měl být z vazby propuštěn nejpozději dne 21. 6. 2011. Lhůta počala dle stěžovatele běžet dne 21. 2. 2011 v 9:15 hodin, případně již přelomem dnů 20. 2. a 21. 2. 2011. S ohledem na obecné zásady počítání lhůt vycházejících z občanského práva - trestní řád dle stěžovatele žádné bližší ustanovení neobsahuje - lhůta doběhla, jak bylo již řečeno, dne 20. 6. 2011 ve 23:59 nebo 21. 6. 2011 v 00:00 hodin. Jde o hmotněprávní prekluzivní lhůtu, na kterou nelze aplikovat § 60 trestního řádu. Ať je to jakkoliv, nejpozději dne 21. 6. 2011 v 9:15 hodin měl být stěžovatel propuštěn na svobodu. Přesto se ten den ještě mezi 9:30 a 12:00 hodinami spolu se svou obhájkyní seznamoval se spisem. Napadenému usnesení Okresního soudu Praha - západ stěžovatel ještě vytýká nedostatky v odůvodnění, které jej činí nepřezkoumatelným. Soud se podle něj otázkami dalšího trvání vazby a její oprávněnosti vůbec nezabýval, jen jednoduše konstatoval ničím nepodloženou domněnku o naplnění důvodu předstižné vazby. Neuvážil ani nabízené náhradní instituty (písemný slib a probační dohled) ani fakt, že stěžovatel má rodinu, stálé bydliště a řádnou živnost. Učinil tak v situaci, kdy lze stěží očekávat uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Vůbec se nenamáhal uvést, proč je zde vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu a cíle trestního řízení, kterého nelze dosáhnout jinak.

Ústavní soud si nejprve musel vyžádat od státního zastupitelství spisový materiál. Z té jeho části, která se týká vazby stěžovatele, vyplynuly následující skutečnosti:

Dne 23. 2. 2011 byl stěžovatel po vyslechnutí Okresním soudem Praha - západ vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) trestního řádu s tím, že vazba se započítává od okamžiku zadržení, k němuž došlo 21. 2. 2011 v 9:15 hodin. V písemném vyhotovení usnesení (č. j. 33 Nt 1217/2011-9) okresní soud vyložil, proč má jednotlivé předpoklady pro uvalení vazby za splněné, a zdůvodnil závěr o existenci všech vazebních důvodů. Ke stížnosti obviněného stěžovatele Krajský soud v Praze (usnesením ze dne 23. 3. 2011, č. j. 14 To 171/2011-20) zrušil vazební důvod dle § 67 písm. a) trestního řádu, pro zbývající důvody byl stěžovatel ve vazbě ponechán. O propuštění z vazby stěžovatel znovu požádal dne 10. 5. 2011. Státní zástupce rozhodl usnesením ze dne 23. 5. 2011 o ponechání stěžovatele ve vazbě; důvod koluzní vazby sice pominul, ale nadále trvá nebezpečí, že vzhledem k charakteru trestné činnosti by stěžovatel při pobytu na svobodě za účelem získávání majetkového prospěchu v trestné činnosti pokračoval. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost k okresnímu soudu. Dne 13. 6. 2011 byl stěžovatel k okolnostem vazby vyslechnut okresním soudem; jeho stížnost byla nyní napadeným usnesením (č. j. 33 Nt 606/2011-12) zamítnuta jako nedůvodná, když tvrzení stěžovatele o způsobu obstarávání prostředků na živobytí shledal nedůvěryhodnými, a je proto důvodná obava, že by finanční prostředky získával pokračováním v trestné činnosti. Téhož dne zamítl ještě okresní soud (usnesení č. j. 33 Nt 413/2011-12) stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby za současného nepřijetí slibu podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Proti tomuto usnesení byla přípustná stížnost a stěžovatel ji také prostřednictvím své obhájkyně podal. Kromě polemiky s názorem, že má důvody obstarávat si příjmy trestnou činností, nabídl peněžitou záruku a rovněž, stejně jako nyní v ústavní stížnosti, namítl uplynutí maximální doby, po kterou mohl být vazebně stíhán. Dne 21. 6. 2011 od 9:00 hodin bylo stěžovateli umožněno prostudování spisu (záznam na čl. 809), téhož dne - jak vyplývá z podacího razítka Okresního soudu Praha-západ - pak byla na stěžovatele podána obžaloba. Po podání obžaloby, jakož i ústavní stížnosti, byl stěžovatel znovu ve věci vazby vyslechnut. Z protokolu vyplývá, že okresní soud podle § 71 odst. 5 trestního řádu rozhodl o jeho ponechání ve vazbě a současně zamítl další žádost o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu a nepřijal jím daný slib ani peněžitou záruku.

Po přezkoumání případu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejprve se Ústavní soud zabýval žádostí, aby byl návrh projednán mimo pořadí. Věc vyhodnotil jako naléhavou, neboť je nežádoucí, aby projednání ústavní stížnosti vedlo k podstatnějšímu prodlužování vazby stěžovatele (a tím k prodlužování omezení jeho osobní svobody), ať už by samotné rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo jakékoliv. Jsou tedy splněny podmínky § 39 zákona o Ústavním soudu. Věc je naléhavá, proto byla projednána přednostně.

Je třeba předeslat, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto nemůže provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, porušena její základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Ve věcech, týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním podle § 67 a násl. trestního řádu, Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci "konkrétních skutečností" ve smyslu uvedeného ustanovení. Výklad "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, jež musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby či dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (viz např. nález ze dne 4. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 188/99, ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 470/05 nebo ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06). Z uvedeného vyplývá, že důvody pro zrušení napadeného "vazebního" rozhodnutí spatřuje Ústavní soud především tam, kde je pouze paušální obecné odůvodnění vazby (absentuje posouzení konkrétních okolností a souvislostí věci), či kde se soud (či státní zástupce) nezabývá tím, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska a úvahy soudu (či státního zástupce) a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy (či státní zástupce) při hodnocení osoby obviněného dobraly.

Je pravda, že napadené usnesení Okresního soudu Praha - západ je v tomto směru na samé hranici akceptovatelnosti. Soud se sice stručně vypořádal s (ne)existencí vazebního důvodu, ovšem úvaha, zda je vazba v případě osoby stěžovatele opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení, již chybí. Za jiných okolností, zejména když stěžovatel nabízel nahrazení vazby slibem a peněžitou zárukou, by to muselo vést ke kasaci rozhodnutí. Nicméně v tomto konkrétním případě musel Ústavní soud zohlednit, že o vazbě stěžovatele bylo rozhodováno v krátké době několikrát, a to na různých úrovních, přičemž nezbytností opatření se soudy i státní zastupitelství buďto výslovně zabývaly, anebo ji lze z jejich rozhodnutí vysledovat. Kvalitativně tak obstojí zejména usnesení o vzetí do vazby a rozhodnutí o stížnosti proti němu. Jinak ani stručné odůvodnění napadeného usnesení nenasvědčuje tomu, že by k případu stěžovatele soudy celkově přistupovaly formálně a mechanicky. O pečlivém zvažování jednotlivých okolnosti svědčí mimo jiné též fakt, že z původně všech tří vazebních důvodů, pro které byla vazba uvalena, zůstal po několika rozhodnutích vazební důvod jediný.

Pokud jde o námitky stran nezákonné délky vazby, Ústavní soud přesvědčení stěžovatele nesdílí. Podle § 71 odst. 8 písm. a) nesmí celková doba vazby v trestním řízení přesáhnout jeden rok, je-li vedeno trestní stíhání pro trestný čin, o kterém je příslušný konat řízení samosoudce. Podle odst. 9, věty první, téhož ustanovení z této doby jedna třetina připadá na přípravné řízení a dvě třetiny na řízení před soudem. Vazba u stěžovatele započala okamžikem zadržení, tedy dne 21. 2. 2011 v 9:15 hodin. Dne 21. 6. 2011 byla na stěžovatele podána obžaloba k okresnímu soudu. Podle § 60 odst. 2 věty prvé lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Se stěžovatelem nelze souhlasit, že v dané věci je toto ustanovení neaplikovatelné. Jde o obecné pravidlo počítání procesních lhůt, které se uplatní i pro lhůty vazební. To odpovídalo ustálenému přístupu soudní praxe a není důvod zrovna pro tento institut konstruovat jiný systém počítání lhůt. V dané věci čtyřměsíční lhůta jako maximální doba vazebního stíhání stěžovatele v rámci přípravného řízení skončila uplynutím dne 21. 6. 2011. Zbývá poznamenat, že uvedení přesné hodiny, od kdy se vazba započítává, má význam toliko pro vazební lhůty určené podle hodin, nikoliv měsíců, o kterou jde nyní. Nelze tedy přisvědčit ani té argumentaci stěžovatele, že lhůta uplynula dne 21. 6. 2011 již v 9:15 hodin. Podáním obžaloby, která je procesním úkonem veřejné žaloby, bylo ukončeno přípravné řízení a zahájila se další fáze trestního řízení, řízení před soudem. S tím je spojeno mimo jiné ukončení celkové doby vazby v přípravném řízení.

Ani zde tedy Ústavní soud neshledal zásah do naříkaných základních práv stěžovatele.

Brání-li se stěžovatel vazbě jako "jinému zásahu", nutno uvést, že takový postup možný není, neboť obranu lze směřovat proti konkrétnímu rozhodnutí, resp. rozhodnutím, vydaným ve vazební věci.

Pokud jde o návrh na vydání předběžného opatření, konstatuje Ústavní soud, že s ohledem na rychlé rozhodnutí o vlastním návrhu nemělo smysl se jím blíže zabývat.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru