Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2013/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NSS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDoručování
správní žaloba
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2013.15.1
Datum podání07.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 40 odst.2

361/2000 Sb., § 125c odst.1 písm.f


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2013/15 ze dne 8. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Viktora Šmejkala, Ph.D., zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. 11. 2014, č. j. 52 A 24/2014-49, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2015, č. j. 7 As 247/2014-52, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel ústavní stížností, podanou v zákonné lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí proti v záhlaví citovaným rozhodnutím správních soudů, neboť tvrdí, že jimi byly porušeny záruky přiměřené právní jistoty a legitimního očekávání a také právo na spravedlivý proces.

2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, kterým tento soud odmítl jeho žalobu podanou proti blíže specifikovanému rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") ze dne 11. 2. 2014 vydanému ve věci přestupku stěžovatele, kterého se dopustil překročením rychlosti v obci o 21 km/hod. K odmítnutí žaloby pro opožděnost došlo proto, že stěžovateli bylo předmětné rozhodnutí krajského úřadu doručeno dne 17. 2. 2014 a správní žalobu podal elektronicky dne 18. 4. 2014.

3. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud označil jeho argumentaci jako nesrozumitelnou, byť tato je ve shodě se zavedenou rozhodovací praxí. Odmítnutí žaloby proto považuje za nepředvídatelné a pokud Nejvyšší správní soud odkázal na některá svá rozhodnutí, týkala se tato rozhodnutí odlišných otázek. Navíc, stejný krajský soud v obdobném případě žalobu jako opožděnou neshledal, neboť počítal lhůtu stejně jako stěžovatel.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

5. Ústavní soud setrvale konstatuje, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti (případně správní žalobě). Stěžovatel nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před Nejvyšším správním soudem, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

6. V nyní projednávané věci je podstatné, že stěžovatel nikterak nezpochybňuje skutkové okolnosti, tedy že napadené rozhodnutí krajského úřadu obdržel dne 17. 2. 2014 a správní žalobu podal teprve dne 18. 4. 2014. Podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") přitom platí, že "[ž]alobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou" a současně podle odst. 4 stejného zákonného ustanovení "[z]meškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout." Protože podle ustanovení § 40 odst. 2 věta prvá s. ř. s. "[l]hůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje s dnem, který určil počátek lhůty", je v nyní projednávaném případě zcela jednoznačné, že předmětná dvouměsíční lhůta k podání správní žaloby uplynula dne 17. 4. 2014 a správní žaloba podaná den následující (pátek 18. 4. 2014)byla opožděná, byť o jediný den.

7. Krajský soud i Nejvyšší správní soud tedy postupovaly přesně podle citovaných kogentních zákonných ustanovení a protože ani nemohly rozhodnout jinak, nelze jejich rozhodnutí označit jako překvapivá. Ústavní soud ostatně opakovaně uvedl, že ani samotná existence lhůt pro podávání návrhů k soudu není protiústavní, jelikož "smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv" (viz např. nález sp. zn. III.ÚS 545/99 ze dne 3. 2. 2000, N 18/17 SbNU 127).

8. Stěžovatel tedy v daném případě a s ohledem na jednoznačné znění zákonné úpravy stanovení lhůty pro podání správní žaloby měl být dostatečně seznámen s tím, kdy tato lhůta končí, a pokud ji vlastním a zcela zjevně chybným výkladem zákona nedodržel, nelze v postupu správních soudů spatřovat jakékoliv pochybení spočívající v protizákonnosti, tím méně pak samozřejmě pochybení ústavní intenzity.

9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru