Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 201/21 #1Usnesení ÚS ze dne 16.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na příst... více
Věcný rejstříkinterpretace
Správní soudnictví
legitimace/aktivní
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.201.21.1
Datum podání25.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 82

449/2001 Sb., § 52, § 25

500/2004 Sb., § 2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 201/21 ze dne 16. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Ing. Lumír Hanták, zastoupený JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2020, č. j. 8 As 104/2020 - 23, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 2020, č. j. 15A 16/2019-85, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem. Podle stěžovatele správní soudy tím, že nevyhověly jeho žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, porušily jeho základní práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel vlastní několik pozemků, které byly součástí honitby Žiželice. Před krajským soudem stěžovatel požadoval, aby krajský soud žalovanému (Městský úřad Žatec) uložil povinnost obnovit zápis registrace Honebního společenstva Žiželice k datu 1. 3. 2018. Na nich se v posledním roce nekontrolovaně pohybovala zvěř, která žalobci způsobila škodu. Výmazem honebního společenstva došlo podle stěžovatele k zásahu do jeho práv, neboť mu zvěř způsobuje škodu, ale on se nemůže po žádném odpovědném subjektu domáhat její náhrady. Zásah byl nezákonný, protože výmaz nebyl proveden v souladu s § 25 zákona o myslivosti a honební společenstvo nebylo ani zrušeno s likvidací.

3. Skutečnost, že nikdo honitbu nevykoná, stěžovatel zjistil, když se chtěl domáhat náhrady škody dle § 52 a § 55 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen "zákon o myslivosti"), ale nevěděl, kdo na jeho pozemcích právo myslivosti vykonává. Obrátil se proto na městský úřad jako orgán státní správy myslivosti, který mu sdělil, že na jeho pozemcích v dané honitbě neprovádí výkon práva myslivosti žádné honební společenstvo, žádný subjekt neprovádí myslivecké obhospodařování dané honitby a k výmazu honebního společenstva došlo dne 1. 3. 2018.

4. Nadto o výmazu nebyl nikdo informován. Honební společenstvo se o výmazu dozvědělo od stěžovatele. Když následně požádalo Honební společenstvo o obnovení zápisu v rejstříku honebních společenstev, žalovaný městský úřad žádosti nevyhověl. V honitbě nikdo nevykonává právo myslivosti, dochází k přemnožení zvěře a neexistuje subjekt odpovídající za způsobenou škodu.

5. V záhlaví specifikovaným rozsudkem krajský soud zamítl zásahovou žalobu se stěžejním argumentem, že namítaný zásah do jeho právní sféry přímo nesouvisí s výmazem honebního společenstva z rejstříku honebních společenstev (všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz, Ústavní soud na ně proto jen ve stručnosti odkazuje).

6. V kasační stížnosti stěžovatel namítal, že zásah do svých subjektivních práv spatřuje v tom, že pozemky přestaly být myslivecky obhospodařovány a nebylo možné dlouhodobě redukovat počty zvěře, v důsledku čehož mu vznikala škoda na plodinách. Jako vlastníkovi pozemku mu svědčí právo rozhodnout v mezích zákona o myslivosti o tom, do jaké honitby budou pozemky patřit. Není proto jeho povinností pouze požádat o přičlenění do jiné honitby, ale může činit i další možné kroky.

7. Nejvyšší správní soud ve svém zamítavém rozsudku kasační stížnosti stěžovatele nevyhověl. Odkázal přitom na stávající judikaturu, z níž vyplývá, že k tomu, aby určitý úkon mohl být pojmově nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s., musí představovat individuální úkon veřejné moci, který je přímo namířen proti jednotlivci a přímo zasahuje do jeho subjektivních veřejných práv, což v případě stěžovatele naplněno není. Podmínka přímého zkrácení práv v případě stěžovatele absentuje.

8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že zásah do svých práv vymezil v souladu s § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.), a byl tedy oprávněn podat zásahovou žalobu. Po mnoho let byly jeho pozemky obhospodařovány. Ačkoli stěžovatel měl možnost požádat o přičlenění svých pozemků k jiné honitbě, tak takovéhoto postupu také využít nemusel a mohl se domáhat nezákonnosti výmazu honebního společenstva. Jako majiteli pozemků mu svědčí právo rozhodnout v mezích zákona o myslivosti o tom, do jaké honitby budou pozemky patřit, tedy že není jeho povinností pouze požádat o přičlenění do nějaké honitby, ale že může činit i další možné kroky. Zásah do subjektivních práv stěžovatele spočívá v tom, že jeho pozemky přestaly být součástí této honitby, tudíž přestaly být myslivecky obhospodařovány, tedy nebylo možné dlouhodobě zde redukovat počty zvěře, stěžovateli vznikaly škody na plodinách. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by nezákonný výmaz honebního společenstva Žiželice zasáhl pouze do práv tohoto subjektu, když ve skutečnosti zasáhl i do práv všech majitelů pozemků, které přestaly být myslivecky obhospodařovány.

9. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, krajského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.

10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

11. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

12. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

13. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

14. Obsah stěžovatelovi ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovateli (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny Nejvyšším správním soudem.

15. Podstata právního názoru obecních soudů tkví v tom, že stěžovatel není aktivně legitimován k uplatnění svých námitek. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v (nezákonném) výmazu z rejstříku honebních společenstev se může soudní ochrany úspěšně domoci právě honební společenstvo, které bylo z rejstříku vymazáno, přičemž tato otázka již byla v judikatuře obecných soudů spolehlivě vyřešena (srov. rozsudek ze dne 2. 10. 2008, čj. 3 Aps 5/2008-282). Stěžovatel však není honebním společenstvem, je pouze vlastníkem pozemku spadajícího do honitby daného honebního společenstva, a ani Ústavní soud tak na závěrech obecných soudů nespatřuje pochybení.

16. Ústavní soud neopomenul ani skutečnost, že dané společenstvo podalo žalobu společně se stěžovatelem, ovšem krajský soud věci vyloučil do samostatných řízení - právě v tomto druhém, samostatném řízení je na místě námitky nyní uplatněné věcně vypořádat. V současné procesní fázi řízení však není na místě, aby se k nim Ústavní soud vyjadřoval, neboť k tomu není oprávněn. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].

17. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, ani krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 36 Listiny základních svobod.

18. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2021

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru