Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2006/11 #1Usnesení ÚS ze dne 05.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a sp... více
Věcný rejstříkpoučení
kupní smlouva
Důkaz
listina
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2006.11.1
Datum podání08.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 747

99/1963 Sb., § 118a odst.2, § 213 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2006/11 ze dne 5. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti K. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem Křižíkova 159/56, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2011 č. j. 33 Cdo 2025/2010-270 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 10. 12. 2009 č. j. 12 Co 322/2009-215, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla dána k poštovní přepravě dne 7. 7. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy žalován o zaplacení částky 1.881.500 Kč. Jednalo se o nedoplatek kupní ceny podle kupní smlouvy, kterou uzavřel dne 17. 1. 2005 se žalobcem Ing. T. L. (dále jen „žalobce“) ohledně ve smlouvě blíže specifikovaných nemovitostí. Kupní cena byla dohodnuta v částce 2.281.500 Kč s tím, že pokud jde o podmínky jejího vypořádání, bylo odkázáno na smlouvu o úschově ze dne 17. 1. 2005. Vedle uvedené kupní smlouvy totiž stěžovatel uzavřel ještě téhož dne s JUDr. L. M. jako schovatelem (dále jen „schovatel“) smlouvu o úschově, podle níž v den podpisu smlouvy z části již byla a ve zbytku postupně měla být do úschovy složena kupní cena za nemovitosti prodávané na základě předmětné kupní smlouvy. Schovatel měl za podmínek v této smlouvě dohodnutých úschovu postupně vyplatit žalobci. Smlouvu o úschově současně podepsal vedle stěžovatele (složitele) a schovatele také žalobce. Schovatel nedodržel podmínky smlouvy o úschově a žalobci vyplatil pouze částku 400.000 Kč, zbytek složené kupní ceny ve výši 1.881.500 Kč zpronevěřil. O tuto částku byl stěžovatel žalován.

Podstata sporu spočívala v interpretaci smlouvy o úschově. Stěžovatel ji považoval za trojstranný právní úkon, na základě kterého tím, že do úschovy složil celkem částku 2.281.500 Kč, zaplatil žalobci celou kupní cenu. Soud prvního stupně mu dal za pravdu a žalobu zamítl. K odvolání žalobce rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. Ve shora naznačené sporné otázce zaujal stanovisko, že smlouva o úschově, byť byla současně podepsána i žalobcem, není trojstranným právním úkonem, neboť v ní nejsou sjednána žádná práva a povinnosti žalobce (ve smlouvě o úschově označeného jako „oprávněný“) a ze smlouvy o úschově ani z kupní smlouvy nevyplývá, že by si účastníci kupní smlouvy jako místo splnění dohodnuté kupní ceny sjednali bankovní účet uvedený ve smlouvě o úschově.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které dovolací soud rozsudkem, rovněž nyní napadeným ústavní stížností, zamítl. Dovolací soud se plně ztotožnil s právním hodnocením odvolacího soudu a současně nepřisvědčil procesním námitkám stěžovatele. Ten odvolacímu soudu vytýkal nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, nedostatek poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a pokud jde o řízení před soudem prvního stupně, nedoručení odvolání žalobce proti rozhodnutí, kterým tento soud zamítl jeho návrh na vydání předběžného opatření.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal průběh řízení před obecnými soudy. Dále popsal průběh souběžně probíhajícího řízení mezi týmiž účastníky před Okresním soudem v Benešově o určení vlastnictví k nemovitostem, které byly předmětem převodu na základě kupní smlouvy ze dne 17. 1. 2005. V tomto řízení, ve kterém žalobce neuspěl, podle názoru stěžovatele soudy dovodily, že smlouva o úschově byla trojstranným právním úkonem, a na tom základě žalobu zamítly. Dále poukázal na trestní řízení vedené proti schovateli za zpronevěru části úschovy. V jeho rámci byla zajištěna hotovost schovatele ve výši 54.564,15 EUR, o níž bylo po skončení trestního řízení rozhodnuto tak, že má být vyplacena žalobci. V tom opět spatřuje potvrzení svého právního názoru, že smlouva o úschově byla trojstranným právním úkonem. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím vytýká nesprávné hodnocení důkazů, jakož i neprovedení důkazu čtením smlouvy o úschově ze dne 17. 1. 2005, ačkoliv rozhodnutí jsou na obsahu této listiny založena. Dále namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť nebyl upozorněn na možnost jiného právního posouzení, a nebyla mu tak dána možnost doplnit vylíčení rozhodných skutečností před měnícím se rozhodnutím. Rozhodnutím odvolacího soudu bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo vlastnit majetek.

Pro posouzení průběhu řízení si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 3 C 84/2005, u kterého byl připojen spis Okresního soudu v Benešově sp. zn. 5 C 203/2005. S obsahem obou spisů se Ústavní soud seznámil.

Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti zásadně nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí či jim předcházející postup nepředstavují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Do kompetence obecných soudů k poskytování ochrany právům přitom spadá i kompetence provádět dokazování a následně provedené důkazy hodnotit. Nesprávná realizace důkazního řízení má tedy za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu postulátů spravedlivého procesu v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky předkládané v řízení před soudy. Pokud se stěžovatel ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Z hlediska shora popsané kompetence Ústavního soudu bylo třeba se zabývat námitkami stěžovatele ohledně neprovedení důkazu čtením smlouvy o úschově ze dne 17. 1. 2005. Z obsahu spisu Okresního soudu v Jeseníku zjistil, že tato listina byla k důkazu čtena při jednání dne 21. 1. 2009, o čemž je záznam v protokole o jednání na č. l. 138. Důvody pro opakované provedení tohoto důkazu vyplývající z ustanovení § 213 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zde splněny nebyly, neboť odvolací soud nerozhodoval na základě jiného skutkového zjištění, než ze kterého vycházel soud prvního stupně. Právní hodnocení obsahu listiny není skutkovým zjištěním. Stěžovateli nebylo možno dát za pravdu ani v jeho tvrzení, že odvolací soud pravidla spravedlivého procesu a právo na slyšení účastníka řízení porušil tím, že neposkytl poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. (v textu ústavní stížnosti chybně uveden § 118 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud plně sdílí názor dovolacího soudu k této námitce uvedený na straně 5 v předposledním odstavci odůvodnění rozsudku (č. l. 272 spisu), a proto na něj odkazuje.

Ústavní soud v rámci tohoto řízení nemůže zohlednit rozhodnutí soudů vydaná v jiných řízeních, proti nimž ústavní stížnost nesměřuje, i když jsou v ústavní stížnosti zmiňována. Přesto je nutno zdůraznit, že výsledky těchto jiných řízení, na která stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, ho nikterak nepoškozují v jeho právech. V řízení před Okresním soudem v Benešově byl stěžovatel úspěšný. Pokud jde o usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 4 T 187/2007 ze dne 6. 12. 2010, podle kterého mají být v trestním řízení zajištěné finanční prostředky schovatele v částce 54.564,15 EUR vyplaceny žalobci, jde o platbu, která – pokud byla poukázána žalobci a dostala se tak do jeho dispozice – je částečnou

úhradou kupní ceny, neboť ve skutečnosti jde o naplnění obsahu závazku schovatele ze smlouvy o úschově z moci úřední. I když zde stále zbývá k úhradě celé kupní ceny značná částka, není stěžovatel v situaci, že by se nemohl domoci náhrady škody, kterou mu způsobil schovatel úmyslným trestným činem, za nějž byl pravomocně odsouzen.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadána, rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 5. října 2011

Jiří Nykodým

předseda senát v. r.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru