Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2001/19 #1Usnesení ÚS ze dne 01.08.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 7
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.2001.19.1
Datum podání18.06.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 184


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2001/19 ze dne 1. 8. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 7. 2018, č. j. 24 T 84/2017-1029, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2018, č. j. 7 To 380/2018-1089, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, č. j. 7 Tdo 215/2019-1136, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, proti rozsudku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále jimi byla porušena výhrada zákona při označení trestnosti jednání a pro stanovení druhu trestů podle čl. 39 Listiny a zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. V samotném závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel bez dalšího odkazuje ještě na čl. 4 a čl. 11 Listiny.

2. Hned úvodem je nutno uvést, že ačkoliv byl stěžovatel Ústavním soudem vyzván, aby doplnil svoji - původně zcela blanketní - ústavní stížnost, ani jeho následné doplnění neobsahuje v podstatě žádnou věcnou argumentaci. Stěžovatel tak setrvává i nadále na zcela obecném tvrzení, že soudy v jeho věci nesprávně hodnotily provedené důkazy a vyvodily z nich nesprávné závěry (byla též porušena zásada volného hodnocení důkazů a odůvodnění napadených rozhodnutí nejsou kvalitní). Jedinou poněkud konkrétnější námitku obsahuje věta, že i kdyby se snad stěžovateli skutek kladený mu za vinu stal, popsané jednání nepředstavuje dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek.

3. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí se zejména podává, že napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným pokusem přečinu pomluvy ve formě spolupachatelství s M. Č., za což by odsouzen k trestu odnětí svobody na 3 měsíce, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců, v jejímž průběhu měl podle svých sil odčinit nemajetkovou újmu. Dále mu bylo uloženo veřejně se osobně omluvit poškozenému D. Š., a to zveřejněním omluvy na vlastní náklady v tištěné verzi deníku Blesk a v internetové verzi deníku Mladá fronta DNES. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu M. Č. Podle skutkových závěrů obvodního soudu se stěžovatel a M. Č. uvedeného přečinu dopustili (zjednodušeně vyjádřeno) tím, že jednotlivými písemnými podáními předsedovi Ústřední kontrolní komise České strany sociálně demokratické, tehdejší primátorce hlavního města Prahy A. K. a tehdejšímu ministru financí A. B. rozeslali informace o údajném odsouzení poškozeného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve Francouzské republice pro údajnou distribuci drog. Tímto jednáním chtěli docílit vyloučení poškozeného z politické strany ČSSD a jeho odvolání z představenstva společnosti Kongresové centrum Praha, a. s. a usilovali o medializaci svých tvrzení, ačkoliv dokument, na který odkazovali, žádné informace o odsouzení poškozeného neobsahoval a poškozený ani podle trestního rejstříku nebyl ve Francouzské republice odsouzen.

4. K odvolání obou obviněných Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí ohledně obviněného M. Č. v celém rozsahu zrušil (neboť se - stručně vyjádřeno - nedopustil žádného závadného jednání) a ohledně stěžovatele prvostupňové rozhodnutí zrušil pouze ve výrocích o přiměřené povinnosti omluvy v médiích (specifikované shora, když podle soudu by se - zjednodušeně řečeno - zveřejněním omluvy ve shora uvedených médiích celý případ ke škodě poškozeného jen zbytečně medializoval) a ve výroku o náhradě újmy, když s tímto nárokem poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních; věc pak vrátil soudu prvního stupně, aby o ní v rozsahu zrušení znovu rozhodl.

5. Následné dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto, neboť rozhodnutí městského soudu podle Nejvyššího soudu netrpělo v dovolání tvrzenými vadami.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).

8. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.

9. Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.

10. Jak již bylo uvedeno shora, ústavní stížnost i přes výzvu Ústavnímu soudu a její doplnění zůstala v podstatě i nadále blanketní, když ani samotný Ústavní soud žádné vady napadených rozhodnutí neshledal. Stěžovatel - což v ústavní stížnosti argumentačně nezpochybňuje - učinil všechny kroky k tomu, aby mimo jiné v celostátním deníku Blesk rozšířil o poškozeném informaci s tím, že věděl, že jím odkazované dokumenty však jeho tvrzení o trestné činnosti poškozeného ani nenaznačují. Pro kategorický závěr, který stěžovatel učinil minimálně v emailové komunikaci s šéfredaktorem deníku Blesk, pak neměl podklad ani v tvrzení osob, jež byly soudem slyšeny jako svědci (srov. odst. 12 rozhodnutí krajského soudu a tam odkazovaný svědek K.). Naopak krajský soud podle Ústavního soudu správně vysvětlil, že Č. se na celé věci podílel prokazatelně jen tak, že formuloval dotaz pro příslušné orgány (srov. odst. 13 rozhodnutí krajského soudu), zda se poškozený trestné činnosti dopustil a zda byl na území Francouzské republiky trestán. Jak odpověď francouzských orgánů, tak Velvyslanectví České republiky ve Francii přitom byly negativní, což stěžovatel věděl a přesto nepravdivé informace o poškozeném rozšířil.

11. Lze tedy uzavřít, že i podle Ústavního soudu soudy i při zohlednění všech zásad ovládajících rozhodování v trestním řízení mohly spravedlivě uzavřít, že stěžovatel se dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla.

12. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru