Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2000/10 #1Usnesení ÚS ze dne 27.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 3
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/ochrana lidské důstoj... více
Věcný rejstříkTrestný čin
Ochranné léčení
trestný čin/stupeň nebezpečnosti pro společnost
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2000.10.1
Datum podání11.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 17 odst.2, čl. 10

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 72 odst.1, § 70

99/1963 Sb., § 206 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2000/10 ze dne 27. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti PhDr. A. D., zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem Vodičkova 30, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 1 Nt 254/2006 ze dne 14. 1. 2009, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 44 To 107/2009-561 ze dne 13. 10. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 273/2010 ze dne 21. 4. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatelka odložení vykonatelnosti a následného zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, jmenovitě práva na nedotknutelnost osoby dle čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny, práva na lidskou důstojnost dle čl. 10 odst. 1 Listiny, práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a práv vyplývajících z čl. 39 Listiny.

Napadeným usnesením sp. zn. 1 Nt 254/2006 ze dne 14. 1. 2009 Obvodní soud pro Prahu 3 uložil stěžovatelce dle § 72 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní. Stalo se tak k návrhu státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, která dříve usnesením sp. zn. ZT 211/2006 ze dne 8. 6. 2006 dle § 172 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), za použití § 12 trestního zákona zastavila trestní stíhání stěžovatelky pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1 trestního zákona.

Stížnost, kterou stěžovatelka podala proti předmětnému rozhodnutí, ve druhém stupni jako nedůvodnou zamítl Městský soud v Praze usnesením č. j. 44 To 107/2009-349 ze dne 3. 3. 2009, ve spojení s usnesením č. j. 44 To 107/2009-561 ze dne 13. 10. 2009, neboť shledal, že psychiatrické ochranné léčení v ambulantní formě bylo stěžovatelce uloženo po splnění všech zákonných podmínek uvedených v § 72 odst. 1 trestního zákona. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 273/2010 ze dne 21. 4. 2010 odmítnuto dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces, porušení zásady zákonnosti trestnosti a ukládání trestu z toho, že jí bylo uloženo ochranné léčení za skutek, v němž orgány činné v trestním řízení nesprávně spatřovaly trestný čin, respektive za další skutky, ohledně nichž nebyla vůbec obviněna či odsouzena, majíce na mysli obecnými soudy zmiňované konflikty se sousedy. Stěžovatelka konkrétně poukázala na výpověď svědka Z., učiněnou v řízení před soudem prvního stupně, z níž vyplynulo, že svědek nepovažoval sdělení stěžovatelky za pravdivá, spíše za jistou nadsázku. V tomto smyslu tedy nebyl naplněn důležitý předpoklad uvedený v ustanovení § 206 odst. 1 trestního zákona, že by svědkovi sdělovala informace způsobilé začnou měrou ohrozit vážnost poškozeného, poškodit jej v jeho zaměstnání, narušit jeho rodinný vztah nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Je možno připustit, že se jednalo o vyjádření nevhodné, nekorektní, avšak nikoli společensky nebezpečné, které by naplňovalo znaky trestného činu. Stěžovatelka se ostatně za svá slova v soudní síni dne 14. 1. 2009 omluvila.

Porušení práva na nedotknutelnost osobnosti, práva na lidskou důstojnost a práva na osobní svobodu stěžovatelka dává do souvislosti s tím, že nebyl naplněn ani další předpoklad pro uložení ochranného léčení ve smyslu § 72 trestního zákona, a sice nebezpečnost jejího pobytu na svobodě pro společnost. Podle názoru stěžovatelky tuto skutečnost ze znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Š., jakož i z jejího vystupování před soudem, zejména v posledním období, nelze dovodit. Uložení ochranného léčení, tedy "invazivní" zásah do osobních práv stěžovatelky, je ospravedlnitelné pouze v případě, že by společnosti či jejím členům skutečně hrozila nebezpečná újma. Za takovou újmu přitom nelze považovat pouhé verbální konflikty stěžovatelky s jejími sousedy, popřípadě jinými občany či dokonce úřady. Před takovými, byť diskutabilními a kontroverzními projevy člověka trestní právo ochranu neposkytuje. Stěžovatelka se zvláště dovolává práva na svobodu projevu, které je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva poskytováno i projevům popuzujícím, většinovou společnost iritujícím či zneklidňujícím.

Stěžovatelka je rovněž přesvědčena o nepřiměřenosti uloženého ochranného léčení v ambulantní formě, a to s ohledem na bagatelnost trestného činu pomluvy a jeho sankcionování. Při konfliktu práva na svobodu a práva na ochranu tělesné integrity stěžovatelky na jedné straně a zájmu na ochraně bezpečnosti ve společnosti na straně druhé, s přihlédnutím k charakteru, povaze, stupni a míře vážnosti konkrétního jednání, je podle názoru stěžovatelky třeba upřednostnit ochranu svobody a tělesné integrity.

Poslední námitka stěžovatelky se týká údajně nepřiměřené délky trestního řízení. O jejím zdravotním stavu bylo rozhodováno po uplynutí více než tří let od spáchání předmětného skutku, aniž by obecné soudy vzaly v potaz, že stěžovatelka se v mezidobí nedopustila žádného jiného trestného jednání a její zdravotní stav se pozitivně změnil.

Po podání ústavní stížnosti sepsané právním zástupce stěžovatelky bylo Ústavnímu soudu postupně doručeno vícero přípisů stěžovatelky, nesplňujících ovšem požadavky povinného advokátního zastoupení. Jednotlivá podání byla doručena na emailovou adresu předsedy a místopředsedkyně Ústavního soudu, a to dne 30. 8. 2010, 9. 9. 2010, 18. 10. 2010, 3. 11. 2010, 19. 11. 2010, 9. 12. 2010 a 11. 1. 2011. Stěžovatelka v nich popírá, že by trpěla duševní chorobou a kategoricky se ohrazuje proti znaleckému posudku MUDr. Š., jehož závěry označuje za nesprávné. Uvádí, že je "obětí totalitních praktik" dotčených orgánů činných v trestním řízení, jejichž záměrem je "dehonestovat a stigmatizovat" její osobu. Upozorňuje na soustavné páchání závažné trestné činnosti směřované proti její osobě a na nečinnost příslušných orgánů s tím, že tímto způsobem "měla být umlčena". Stěžovatelka proto žádá o "ukončení a definitivní zrušení kauzy 1 Nt 254/2006".

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstatou stěžovatelčiny ústavní stížnosti je nesouhlas s uložením ambulantního ochranného léčení. Ve smyslu § 72 odst. 1 trestního zákona lze uložit ochranné léčení pachateli činu jinak trestného, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Nebezpečnost pachatele je třeba vykládat tím způsobem, že je zde vysoká pravděpodobnost, že nepříčetný pachatel spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem, a to pod vlivem duševní choroby.

Právě splnění podmínek spáchání činu jinak trestného a nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě stěžovatelka v podaném návrhu rozporuje. Ústavní soud však neshledává její námitky důvodnými. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soud prvního stupně i stížnostní soud věnovaly posouzení těchto otázek náležitou pozornost. Jejich rozhodnutí vychází ze skutkových zjištěních, dle nichž stěžovatelka v prosinci roku 2005 opakovaně telefonovala z místa svého trvalého bydliště do zaměstnání poškozeného R. B., kde sdělovala jeho vedoucímu P. Z., že ji poškozený obtěžuje svými telefonáty ze služebního telefonu, vloupal se jí do bytu a že je sexuální deviant. Tato sdělení obecné soudy považovaly za informace způsobilé ohrozit vážnost poškozeného a poškodit jej v zaměstnání, o čemž svědčila skutečnost, že nadřízený poškozeného, svědek Z., si pravdivost některých informací ověřoval. Svědek, který hodnotil svůj vztah k poškozenému kladně, tvrzením stěžovatelky neuvěřil, nicméně zdůraznil, že ten, kdo by poškozeného blíže neznal, by na něho mohl pohlížet nesprávným pohledem. Obecné soudy se dále velmi pečlivě zabývaly otázkou, zda je pobyt stěžovatelky na svobodě do budoucna nebezpečný. Vycházely přitom z posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. J. Š.e, podle něhož stěžovatelka trpí závažným duševním onemocněním zvaným dříve parafrenie (dle současné kvalifikace se jedná o paranoidní schizofrenii či poruchu s bludy), v jejímž důsledku panuje vysoká pravděpodobnost opakování obdobného činu. Obecné soudy měly rovněž k dispozici řadu stížností, trestních oznámení a jiných přípisů jmenované, v nichž obviňuje své sousedy, orgány činné v trestním řízení a další osoby z páchání trestné činnosti směřované proti její osobě. Z provedených svědeckých výpovědí vyplynulo, že verbálních útoků vůči lidem ze svého okolí se dopouští opakovaně po dobu několika let a pomlouvačné informace týkající se poškozeného nebyly jejím jediným excesem. S přihlédnutím k těmto skutečnostem, podrobně rozvedeným v jednotlivých rozhodnutích obecných soudů, jakož i s přihlédnutím k obsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, Ústavní soud neshledává závěry přijaté obecnými soudy v poměru k uložení ochranného léčení v ambulantní formě za vybočující z mezí ústavnosti.

Ve snaze bagatelizovat své jednání se stěžovatelka v ústavní stížnosti odvolává na svobodu projevu. K tomu Ústavní soud konstatuje, že ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory (čl. 17 odst. 2 Listiny) není bezbřehé. Je omezeno jednak chráněnými zájmy podle čl. 17 odst. 4 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami. Ústavní soud již dříve judikoval, že základní právo na svobodu projevu a na informace dle čl. 17 Listiny je zásadně rovno základnímu právu upravenému v čl. 10 Listiny, tedy právu na ochranu důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména a rovněž na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 357/96, N 156/9 SbNU 355). Stejně tak vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/96, N 95/8 SbNU 367). K nejvýznamnějším právním normám, které specifikují podmínky omezení ústavního práva na svobodu projevu, patří především určitá ustanovení trestního zákona, a zejména pak ustanovení § 206, který chrání jednotlivce před vážnými útoky na jeho vážnost u spoluobčanů ve formě sdělování či zveřejňování nepravdivých údajů o jeho osobě. Ústavní soud má za to, že stěžovatelčino jednání posoudily obecné soudy správně jako jednání, které naplnilo všechny znaky trestného činu pomluvy podle § 206 trestního zákona, tedy jako jednání, představující překročení přípustné intenzity zásahu do osobnostní sféry jednotlivce, které je ho způsobilé do značné míry poškodit a které tedy již v demokratické společnosti tolerovat nelze.

Za nedůvodnou považuje Ústavní soud i další část stěžovatelčiny argumentace týkající se nepřiměřené délky řízení. Nutno podotknout, že obecné soudy ve stejné věci rozhodovaly dvakrát, neboť první rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 1. 2007, jímž bylo stěžovatelce uloženo ochranné léčení psychiatrické ústavní formou zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2007. V mezidobí do druhého rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 skutečně došlo k poměrně delšímu časovému odstupu, během něhož došlo i ke změně samosoudce rozhodujícího ve věci, nicméně nezakládá se na pravdě tvrzení stěžovatelky, že soud při svém rozhodování nepřihlédl k jejímu aktuálnímu zdravotnímu stavu. Poněvadž stěžovatelka neposkytla souhlas k přečtení protokolu o předešlém veřejném zasedání, soud prováděl dokazování od samého počátku znovu, v rámci něho si vyžádal i doplnění znaleckého posudku MUDr. Š., kterého u veřejného zasedání dne 14. 1. 2009 také vyslechl. Znalec potvrdil, že z psychiatrického hlediska se stěžovatelčin stav nezměnil a bez léčení nelze očekávat jeho zlepšení, nově však připustil možnost uložení ochranného léčení v ambulantní formě. Uvedené odborné doporučení znalce, jakož i další skutečnosti namítané stěžovatelkou (délka řízení, menší společenská nebezpečnost předmětného trestného činu, proporcionalitu omezení osobní svobody stěžovatelky ve vztahu k zájmu na ochraně společnosti, sociální situace stěžovatelky) vedly nakonec Obvodní soud pro Prahu 3 k rozhodnutí o uložení ochranného léčení toliko v ambulantní formě, čímž upustil od omezení osobní svobody stěžovatelky formou nařízení ústavní léčby.

Ústavní soud tedy uzavírá, že v projednávaném případě nebylo zjištěno pochybení obecných soudů, které by mělo za následek porušení vytýkaných základních práv stěžovatelky. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatelky, jmenovitě návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle § 79 zákona o Ústavním soudu, jež musí být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru