Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 200/95Usnesení ÚS ze dne 11.12.1996

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1996:2.US.200.95
Datum podání01.08.1995

přidejte vlastní popisek

II.ÚS 200/95 ze dne 11. 12. 1996

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 200/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 11.12.1996 soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou, ve věci ústavní stížnosti M.F., zastoupeného advokátkou JUDr. M.W., proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 18.4.1994, sp. zn. 5 C 33/92, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4.11.1994, sp. 10 Co 397/94, takto:

Ústavnísoudnávrhodmítá.

Odůvodnění:

Návrhem podaným Ústavnímu soudu České republiky se stěžovatel domáhá přezkoumání ústavnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4.11.1994, sp. zn. 10 Co 397/94, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Rokycanech ze dne 18.4.1994, sp. zn. 5 C 33/92, jímž byl zamítnut návrh na vydání nemovitosti.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal vydání nemovitosti, podle zák.č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to z důvodu, že uzavřel dohodu se zákonnými dědičkami, které se samy svého práva na vydání věci vzdaly a svůj

1

II.ÚS 200/95

nárok postoupily svému synovci - stěžovateli. Okresní soud zamítl žalobu stěžovatele z důvodu, že podle zák. č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je tato parcela nevydatelná, protože na ní došlo k nové zástavbě. Krajský soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, ale položil důraz na zjištění, že stěžovateli nevzniklo oprávnění ve smyslu ust. § 3 odst.1 písm. d) zák.č. 403/1990 Sb.

Ústavní soud z obou stížností napadených rozsudků zjistil, že soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal povinnosti uložit žalovanému PR, nyní T., s.r.o., uzavřít se stěžovatelem dohodu na vydání nemovitosti v k.ú. Š., o rozloze 1 475 m2, a to z důvodu, že na předmětné parcele byla stavba sociálního zařízení.

Odvolací soud konstatoval, že zemřelý F. měl tři dědičky ze zákona, a to manželku A.F. a dcery M.B. a I.R. Zemřelý závět nezanechal. Dědičky ze zákona v I. skupině dědictví neodmítly a uzavřely dohodu, která byla rozhodnutím SN ze dne 16.11.1983, pod sp. zn. D 565/83, schválena. Tyto tři dědičky prohlášením ze dne 17.12.1990 se vzdaly svého práva na restituční vydání nemovitosti s tím, aby byla vydána jejich synovci M.F., který je rovněž osobou oprávněnou, ale v jiném pořadí.

Pokud došlo k postoupení práva na vydání nemovitosti ve prospěch stěžovatele, dovozuje odvolací soud, mohlo by se tak stát pouze za použití zák. ustanovení § 63 o.z. před novelou jako postoupení pohledávky. K tomu však nemohlo dojít, protože obsah pohledávky by se změnil změnou věřitele. Navíc, byla postoupena pohledávka, která v té době neexistovala.

Stěžovatel spatřuje v tomto rozhodnutí porušení ust. § 9 zák. č. 403/1990 Sb., v platném znění, podle kterého, je-li více oprávněných osob, vyplývá jejich podíl z § 3 zákona, pokud se

2

II.ÚS 200/95

nedohodly jinak.

Ústavní soud konstatuje, že restituční zákon č. 403/1990 Sb., v platném znění, je zákonem speciálním ve vztahu k občanskému zákoníku, který zde platí pouze podpůrně, není-li v lex specialis provedena úprava zvlášť. Zvláštním ustanovením oproti občanskému zákonu je právní úprava nástupnictví oprávněných osob, která také koresponduje s ustanovením § 9 odst.1 zák.č. 403/1990 Sb., v platném znění. Tohoto ustanovení se lze dovolat jen ve vztahu mezi osobami, které jsou uvedeny v jednotlivých skupinách ustanovení § 3 odst.1 písm. a), b), c), d) cit. zákona, a nikoliv tedy mezi dalšími oprávněnými osobami mimo jednotlivé skupiny.

Oprávněnost, tj. možnost uplatnit právo stanovené restitučním zákonem, svědčí přesně vymezenému okruhu osob. K posunu pořadí dochází pouze tehdy, když již osoby, uvedené v předchozí skupině, nejsou na živu.

Nemůže být proto "oprávnění" předmětem občanskoprávního vztahu derivativní sukcese. Stěžovatel proto také není oprávněnou osobou podle § 3 odst.1 písm. d) zákona, neboť oprávněnost vznikla pouze a výlučně osobám, uvedeným sub písm. b) citovaného paragrafu.

Protože oprávněné osoby, ve výzvě ze dne 17.12.1990, adresované povinné osobě, svého práva na vydání nemovitosti se výslovně vzdaly, nemohly již žádat o její vydání ve prospěch osoby další.

Ústavní soud není nadřízeným orgánem obecných soudů, ani nezavršuje jejich soustavu. Proto v rámci podané stížnosti může svůj přezkum zaměřit pouze na porušení ústavnosti. Neshledal porušení čl. 90 a 95 Ústavy, neboť nezjistil, že by soudní interpretace ustanovení zákona č. 403/1990, v platném znění, byla protiústavní. Nezabýval se proto již námitkami stěžovatele o zástavbě pozemku, neboť neexistence oprávnění stěžovatele činí

3

II.ÚS 200/95

jeho návrh zjevně neopodstatněný. Proto stížnost odmítl podle ust. § 43 odst.1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky odvolání není přípustné.

V Brně dne 11.12.1996

JUDr.Antonín Procházka

soudce zpravodaj

Za správnost:

4

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru