Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 200/02Usnesení ÚS ze dne 19.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříklhůta
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.200.02
Datum podání03.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 61

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 200/02 ze dne 19. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. M. S., zastoupeného JUDr. T. M., advokátem, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.), ve znění pozdějších protokolů (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu vyplývá následující skutkový stav věci. Trestním příkazem ze dne 19. 10. 2001 byl stěžovatel uznán vinným, že v období od 31. 3. 1999 do 17. 1. 2001 v sídle společnosti IBS expert, spol. s r. o. jako jednatel této společnosti nechal provést prostřednictvím systému A. cca 138 neoprávněných kalkulací, přestože věděl, že licenční smlouva č. 340001, kterou uzavřel dne 21. 10. 1997 s poskytovatelem M. D., a. s., byla ukončena uplynutím výpovědní doby dne 30. 3. 1999, přičemž na tuto skutečnost nereagoval, nerespektoval termín odinstalace a program A. nadále používal bez řádného licenčního oprávnění, čímž poškozené společnosti M. D., a. s., způsobil škodu ve výši min. 130.612,63 Kč. Svým jednáním tedy s dílem, které je předmětem ochrany podle práva autorského, neoprávněně nakládal způsobem, který přísluší jinému nositeli tohoto práva a dopustil se takového činu ve značném rozsahu, tím spáchal trestný čin porušování autorského práva dle § 152 odst. 1, 2 písm.b) trestního zákona a byl odsouzen k trestu propadnutí věci a k peněžitému trestu ve výměře 25.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Dne 9. 11. 2001 bylo obvodnímu soudu doručeno podání, které bylo sice označeno jako odpor proti trestnímu příkazu, ovšem z obsahu vyplynulo, že odpor podává samotný obhájce Mgr. Š. a nikoliv v zastoupení obviněného. Obvodní soud pak dopisem ze dne 29. 11. 2001 tuto skutečnost sdělil Mgr. Š. a zároveň uvedl, že takto podanému odporu nemohly být přiznány právní účinky a trestní příkaz se stal pravomocným okamžikem doručení. Stěžovatel pak podal prostřednictvím nového právního zástupce dne 27. 12. 2001 odpor nový a současně požádal o navrácení lhůty k podanému odporu s odůvodněním, že odjížděl do zahraničí a Mgr. Š. udělil plnou moc k zastupování a ten měl následně podat odpor. Ústavní stížností napadeným usnesením (ve znění opravného usnesení ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001) obvodní soud rozhodl tak, že nepovolil obviněnému (stěžovateli) navrácení lhůty k podání odporu proti trestnímu příkazu v podstatě s odůvodněním, že neshledal žádné důležité skutečnosti jaké má na mysli § 61 odst. 1 trestního řádu, když lhůta k podání zmeškána nebyla, nýbrž uplynula obviněnému při jeho srozumění se skutečnostmi uvedenými v poučení trestního příkazu s tím, že právní účinky má toliko odpor podaný oprávněnou osobou, což vzal na vědomí i obhájce obviněného.

Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí obecného soudu podává stěžovatel ústavní stížnost a navrhuje jeho zrušení, když podstata jím tvrzené ústavně právní argumentace spočívá v námitce, že rozhodnutí soudu je výsledkem libovůle, soud se nezabýval jím uváděnými důležitými důvody pro navrácení lhůty a dále že původně podaný odpor měl účinky řádně podaného odporu.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. l písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].

Předseda senátu 1 T Obvodního soudu pro Prahu 10 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že není důvodná, když nelze akceptovat podání obhájce označené jako odpor, které je učiněno jako podání jeho samotného, byť v záhlaví se odkazuje na vztah právního zastoupení, ze kterého úloha obhájce vyplývá, a to už proto, že zastoupení spočívá v jednání za obviněného (tedy reprezentuje jeho vůli) a nikoliv místo něho. Při podávání odporu a analogicky i odvolání je proto tento opravný prostředek podáván obhájcem v zastoupení obviněného a nikoliv samotným obhájcem. V tom, že obhájce nesplnil uvedené předepsané náležitosti, pak nelze spatřovat takové důležité skutečnosti, které by zakládaly důvod k navrácení lhůty k podání odporu proti trestnímu příkazu.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Ústavní soud konstatuje, že nelze přijmout námitku stěžovatele, že by v napadeném usnesení šlo o "libovůli při aplikaci práva". Pokud se stěžovatel domnívá, že bylo v dané věci dotčeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, nestalo se tak nesprávným a zákon ignorujícím postupem obecného soudu, jak se domnívá stěžovatel, nýbrž nezdatností zvoleného obhájce. Ústavním soudem bylo dále z příslušného soudního spisu zjištěno, že v žádném případě nelze dovodit, že by se obvodní soud snad nezabýval důležitými důvody pro navrácení lhůty k podání odporu, tak jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti, když z žádosti o navrácení lhůty plyne, že stěžovatel požádal o navrácení toliko z důvodu, že odjížděl do zahraničí, udělil advokátovi plnou moc k zastupování, tento ho však hrubě zkrátil na jeho právech, když odpor nepodal řádně. Z uvedeného tedy plyne, že stěžovatel ani neuvedl jakékoliv relevantní důležité důvody. Stěžovatel toliko konstatoval, co bylo v jeho silách učinit, když odjížděl do zahraničí a z důvodu své nepřítomnosti si zvolil právního zástupce, aby za něj právní úkon učinil. To, že jím zvolený právní zástupce nebyl schopen takový právní úkon řádně učinit a poškodil tím stěžovatele, pak bezpochyby nezakládá ony důležité důvody, tak jak má na mysli příslušné ustanovení trestního řádu a už vůbec nelze v těchto tvrzeních stěžovatele spatřovat protiústavnost napadeného rozhodnutí obecného soudu, který se zcela ústavně konformním způsobem, tedy řádně a dostatečně v rámci nezávislého soudního rozhodování, vypořádal se všemi skutečnostmi, důležitými pro jeho rozhodnutí a zcela ústavně konformním způsobem odůvodnil odmítnutí žádosti o navrácení lhůty k podání odporu. Pakliže byla proti obviněnému stěžovateli podána obžaloba, bylo zahájeno proti němu trestní řízení, jehož účelem je posouzení viny obviněného a uložení trestu, bylo především na stěžovateli, aby důsledným způsobem hájil svá práva a řádně činil potřebné procesní úkony tak, aby jeho obhajoba byla účinná, když ze strany orgánů činných v trestním řízení bylo důsledně postupováno tak, jak to vyžadují příslušná ustanovení trestního řádu. Ústavní soud dále konstatuje, že všechna rozhodnutí Ústavního soudu, která stěžovatel uvedl ve své ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení, se žádným způsobem nedotýkají nyní posuzované ústavní stížnosti, když v nich byla Ústavním soudem řešena zcela odlišná problematika, převážně pak restituční.

S ohledem na výše uvedené byl návrh, jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. 8. 2002

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru