Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 20/99Nález ÚS ze dne 03.10.2000Zastavení soudního řízení pro nezaplacení soudního poplatku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
poplatek/soudní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 139/20 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.20.99
Datum vyhlášení06.12.2000
Datum podání14.01.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 9

99/1963 Sb., § 95, § 96


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 20/99 ze dne 3. 10. 2000

N 139/20 SbNU 3

Zastavení soudního řízení pro nezaplacení soudního poplatku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti JUDr. B.

G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1998,

čj. 13 Co 391/98-128, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1998, čj. 13

Co 391/98-128, pokud jím bylo potvrzeno usnesení prvostupňového

soudu o zastavení řízení o náhradu škody, se zrušuje.

Ústavní stížnost proti části usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 27. 10. 1998, čj. 13 Co 391/98-128, jíž soud zrušil

usnesení soudu prvního stupně - Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne

7. 9. 1998, čj. 18 C 382/91-121, se ve výroku o zastavení řízení

o návrhu stěžovatele, aby České advokátní komoře byla uložena

povinnost zapsat jej do seznamu advokátů, zamítá.

Ústavní stížnost proti části téhož usnesení Městského soudu

v Praze, jíž soud potvrdil výrok soudu prvního stupně, jímž bylo

zastaveno řízení o žádosti žalobce o osvobození od soudních

poplatků ze dne 3. 9. 1998, se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 1.

1999, jakož i podáním doručeným soudu dne 25. 1. 1999, se

stěžovatel, v řízení před obecnými soudy žalobce, domáhá zrušení

výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (jako soudu

odvolacího) ze dne 27. 10. 1998, čj. 13 Co 391/98-128. Usnesení

bylo stěžovateli doručeno prostřednictvím Obvodního soudu pro

Prahu 1, jako soudu prvého stupně, dne 4. 12. 1998. Stížnost je

podána v zákonné lhůtě.

Stěžovatel tvrdí, že postupem Městského soudu v Praze bylo

porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod.

Ústavní stížnost zejména uvádí, že usnesením Obvodního soudu

pro Prahu 1 ze dne 7. 9. 1998, čj. 18 C 382/91-121, (dále jen

prvostupňové usnesení) bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele

ve věci návrhu na zápis do seznamu advokátů a o žalobě pro náhradu

škody (ušlého zisku). Stěžovatel uvádí, že prvostupňové usnesení

mu bylo doručeno dne 21. 9. 1998, že dne 5. 10. 1998, tedy

v zákonné lhůtě, podal proti němu odvolání a zároveň kolkovými

známkami, v souladu s ust. § 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních

poplatcích, zaplatil poplatek ve výši 3.600,- Kč (již před tím,

23. 9. 1998, zaplatil, jak patrno z č.l. 123, soudní poplatek ve

výši 150,- Kč). Stěžovatel, jenž se dovolává ust. § 9 odst. 3

zákona o soudních poplatcích uvádí, že řízení o náhradu škody

zůstalo zastaveno, přestože zaplatil soudní poplatek: "Usnesením

Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1998,

čj. 13 Co 391/98-128, bylo prvostupňové usnesení o zastavení

řízení zrušeno pouze ve vztahu k řízení o návrhu na zápis do

seznamu advokátů, jinak bylo potvrzeno." Městský soud, proti jehož

usnesení ústavní stížnost směřuje, podle stěžovatele nepřihlédl ke

skutečnosti, že soudní poplatek z návrhu na náhradu škody je

zaplacen. V odůvodnění usnesení napadeného stížností odvolací soud

uvádí na str. 3, že stěžovatel ".soudní poplatek z návrhu na

náhradu škody nezaplatil".

Podle stěžovatele mělo být rozhodnutím odvolacího soudu

prvostupňové usnesení o zastavení řízení zrušeno v celém rozsahu,

tedy i ve vztahu k jím uplatněnému nároku na náhradu škody, nikoli

pouze ve vztahu k povinnosti žalované strany zapsat jej do seznamu

advokátů České advokátní komory.

Ústavní stížností se proto stěžovatel dožaduje, aby Ústavní

soud rozhodl, že "Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10.

1998, čj. 13 Co 391/98-128, se zrušuje."

Ústavní soud zjistil následující. Stěžovatel se od počátku

řízení v r. 1991 dožadoval proti žalované České advokátní komoře,

vedle zápisu do seznamu advokátů, též náhrady škody. Výši náhrady

však specifikoval teprve po více než 6 letech podáním ze dne 22.

12. 1997, a to částkou 6.000.000,- Kč. Výše požadované náhrady se

následně měnila: Zástupce stěžovatele omezil návrh podáním ze dne

31. 12. 1997 na 150.000,- Kč. Stěžovatel dal 30. 1. 1998 soudu

najevo (č.l. 89), že toto omezení náhrady škody není v souladu

s jeho vůlí. V podání datovaném 16. 2. 1998 adresovaném

a doručeném soudu dne 20. 2. 1998 však stěžovatel (také) uvádí, že

na náhradě škody požaduje 150.000,- Kč (č.l. 95 versa). Podání je

podepsáno nejen právním zástupcem, ale i stěžovatelem osobně (též

opatřeno razítkem stěžovatele). Dne 24. 2. 1998 (č.l. 96) byla

soudem "vypravena" výzva stěžovateli k zaplacení soudního poplatku

ve výši 6.300,- Kč. Tento poplatek zaplacen nebyl. Stěžovatel pak

dne 10. 3. 1998 žádá opět náhradu škody ve výši 6.000.000,- Kč.

Dne 29. 5. 1998 bylo vydáno usnesení, jímž se žalobci přiznává

osvobození od soudních poplatků z jedné poloviny. Dne 25. 6. 1998

byla vypravena soudem stěžovateli jiná výzva k zaplacení soudního

poplatku, tentokrát ve výši 120.150,- Kč (č.l. 118). Po jednom

z četných podání stěžovatele (podání obsahující žádost o odklad

splatnosti poplatku), následuje (č.l. 121) usnesení soudu prvního

stupně ze dne 7. 9. 1998, jímž se řízení zastavuje, neboť

stěžovatel soudní poplatek 120.150,- Kč nezaplatil. Proti usnesení

o zastavení řízení podal stěžovatel včas odvolání a dne 5. 10.

1998 (na dalším podání, jímž se dožadoval náhrady tentokrát

180.000,- Kč), zaplatil soudní poplatek (jak shora zmíněno) ve

výši 3.600,- Kč (č.l. 126b). Odvolací soud dne 27. 10. 1998, pod

čj. 13 Co 391/98-128, rozhodl tak, že výrok o zastavení řízení pro

náhradu škody potvrdil.

Ústavní soud, odhlížeje od otázky, zda tvrzení stěžovatele

o jeho nároku na náhradu škody má či nemá oporu v objektivním

právu, zda mu svědčí na základě hmotného práva subjektivní právo

(oprávnění), dospěl k názoru, že postupem soudu bylo v jistém

směru porušeno ústavní právo stěžovatele na soudní ochranu.

Připomíná přitom, že není další instancí v systému obecných soudů

a nepřezkoumává zásadně činnost těchto soudů, ledaže by zjistil

extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a zjištěným

skutkovým stavem. V posuzovaném případě jsou závěry obecného soudu

v extrémním nesouladu s § 9 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních

poplatcích. V daném případě nešlo o poplatek splatný (již) vznikem

poplatkové povinnosti, podáním návrhu (ust. § 7 odst. 1,

ve spojení s ust. § 4 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních

poplatcích). Nešlo o poplatek stanovený pevnou sazbou, nýbrž

sazbou procentní. Jde tedy o jeden z tzv. "ostatních případů".

Takový poplatek je splatný na základě výzvy soudu (ust. § 7 odst.

1 zákona o soudních poplatcích). Pro nezaplacení takového poplatku

nebylo možno zastavit řízení na základě jediné výzvy. Bylo třeba

výzev dvou (za prvou nelze považovat výzvu z č.l. 96 k zaplacení

6.300,- Kč). Druhou výzvou by byla dodatečně stanovena soudem

lhůta k zaplacení. To plyne z dikce ustanovení § 9 zákona

o soudních poplatcích, a sice z odstavce 1 ve spojení s odstavcem

2: "Nebyl-li poplatek, který je splatný. na základě výzvy..

zaplacen, a to ani dodatečně ve lhůtě stanovené soudem.", pak

v tomto tzv. ostatním případě ".soud řízení zastaví" (a to jen

tehdy, pokud již nezačal jednat ve věci samé). Tedy jen

po opakované výzvě bylo možno podle zákona přistoupit k zastavení

řízení.

Ústavní soud má vzhledem ke všemu uvedenému za to, že

postupem odvolacího soudu, jeho výrokem, jímž "jinak se potvrzuje"

(sc.: usnesení soudu prvého stupně) došlo k porušení článku 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto usnesení městského

soudu zčásti zrušil (§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993

Sb.).

Dodává se na okraj, že městský soud také zastával mylný

právní názor spočívající v tom, že omezení návrhu je změnou návrhu

(č.l. 129) ve smyslu ust. § 95 o. s. ř. a že tudíž má procesní

dosah jen tehdy, je-li soudem projeven s omezením souhlas, jinými

slovy, jestliže soud změnu spočívající v omezení připustí (č.l.

121 dole, č.l. 129). Podle názoru Ústavního soudu měly soudy

přihlédnout k tomu, že, je-li stále stejný skutkový základ

a navrhovatel nepožaduje více, ale méně, pak o "změnu návrhu"

nejde. Takové "omezení návrhu" je totiž procesním úkonem, jenž se

řídí podle své povahy režimem částečného zpětvzetí návrhu podle

§ 96 o. s. ř. (Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní

řád, komentář, 3. vydání, C.H. Beck, 1997, str. 219, stejně Rubeš,

J. a kol., Občanský soudní řád, komentář, díl I, Orbis Praha,

1970). Odvolací soud zjevně přehlédl, že stěžovatel se sice

původně distancoval od procesního kroku svého právního zástupce,

jenž na základě stejného skutkového základu požadoval na náhradě

škody méně než 6.000.000,- Kč, a to 150.000,- Kč (a soud vzal

tehdy tento jeho nesouhlas na zřetel, vycházeje správně z toho, že

stěžovatel je dominus litis), avšak dne 20. 2. 1998 bylo, jak

předesláno, soudu prvého stupně doručeno podání podepsané též

samotným stěžovatelem a opatřené také jeho razítkem (č.l. 95),

jímž došlo k omezení návrhu na totožnou částku 150.000,- Kč. Ve

svém, stížností napadeném rozhodnutí vycházel pak z puncta

6.000.000,- Kč. (Stěžovatel sice měnil nadále výši požadované

náhrady, žádal znovu 6.000.000,- Kč, než se opět přiklonil

k částce 150.000,- Kč - č.l. 119, avšak k jeho požadavkům na

"více", tedy k rozšíření návrhu nebylo možno přihlédnout, nebyly

právně relevantní, bez toho, že by soud tuto úpravu na "více",

která změnou ve smyslu ust. § 95 o. s. ř. je, usnesením připustil.

To se ovšem týká i požadavku na 180.000,- Kč, uvedeného v podání

ze dne 5. 10. 1998).

Zjevným nedopatřením nebyl vzat zřetel na podání stěžovatele

ze dne 5. 10. 1998 a na soudní poplatek jím zaplacený do konce

lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení

poplatku. V důsledku toho došlo k založení podání a poplatku

v kolcích do jiného soudního spisu (č.l. 126a, 126d).

Stěžovatel se domáhá i zrušení té části usnesení Městského

soudu, v níž bylo jeho odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí

(č.l. 121) odvolacím soudem vyhověno a usnesení soudu prvého

stupně bylo zrušeno - č.l. 128 (pokud jde o výrok o zastavení

řízení pro zápis stěžovatele do seznamu advokátů). Tento výrok

usnesení městského soudu však obstojí. Ústavní stížnost pojmově

přichází v úvahu jen tehdy, jestliže se tvrdí porušení práva

pravomocným rozhodnutím, určitá újma. Stěžovatel nemůže

s úspěchem stížností napadat výrok, jímž bylo jeho návrhu

vyhověno, jímž totiž bylo prvostupňové rozhodnutí o zastavení,

řízení zahájeného jeho návrhem, zrušeno. Proto byla ústavní

stížnost zčásti zamítnuta (ust. § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu).

Petit ústavní stížnosti zahrnuje i požadavek zrušení té části

usnesení Městského soudu v Praze, kterou se potvrzuje usnesení

soudu prvého stupně o zastavení řízení ve věci osvobození od

soudních poplatků. Petit postuluje rovněž zrušení té části

usnesení, jíž se potvrzuje výrok o tom, že žádný z účastníků nemá

právo na náhradu nákladů řízení. Petit též zahrnuje požadavek

zrušení usnesení ve výroku o tom, že žádný z účastníků nemá právo

na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Pokud jde o osvobození od soudního poplatku, bylo o něm dne

29. 5. 1998 městským soudem rozhodnuto (č.l. 114) a stížnost je

v tomto ohledu rovněž nedůvodná. Od rozhodnutí nedošlo

k podstatné změně poměrů. Jde o věc rozhodnutou. Ostatně

stěžovatel dne 5. 10. 1998 zaplatil soudní poplatek ve výši

vycházející z předchozího pravomocného usnesení o částečném

(50procentním) osvobození od soudních poplatků. Proto byla ústavní

stížnost i v této části zamítnuta (ust. § 82 odst. 1 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Pro úplnost se k ústavní stížnosti dodává, že, zrušují-li se

oba (všechny) výroky ve věci samé (z nich jeden rozhodnutím

odvolacího soudu), přísluší o nákladech řízení rozhodnout obecnému

soudu.

V této souvislosti Ústavní soud pokládá za vhodné ke

stížnosti uvést, že tvrzené porušení Listiny v čl. 38 odst. 2

nebylo v postupu Městského soudu v Praze shledáno. Soud rozhodl

neprodleně poté (týž měsíc), kdy odvolání stěžovatele

u odvolacího soudu napadlo. Ve zbytečných průtazích pochybení

odvolacího soudu nespočívalo. Další aspekty řízení, na něž by

mohlo ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny dopadat, zde nepřicházejí

v úvahu, porušení dalších postulátů dle citovaného článku Listiny

není ani tvrzeno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. října 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru