Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 20/98Usnesení ÚS ze dne 23.04.1998Petiční právo a jeho meze

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/petiční právo
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpetice
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 33/10 SbNU 463
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.20.98
Datum podání15.01.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 18 odst.1, čl. 10 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 17


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 20/98 ze dne 23. 4. 1998

U 33/10 SbNU 463

Petiční právo a jeho meze

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti A.V., zastoupeného advokátem JUDr. Z.N., proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 4 To 391/97, mimo ústní jednání, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel napadl ústavní stížností rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 4 To 391/97, kterým byl odsouzen k peněžitému trestu 10.000 Kč pro trestný čin křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. z. ve spojení s ustanovením § 53 odst. 2 písm. b) tr. z. Své podání z 15. l. 1998 doplnil podáním z 22. 2. 1998, kterým navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, když Městský soud v Brně pravomocně rozhodl, že jeho žádosti na odklad výkonu peněžitého trestu nevyhoví.

Navrhovatel byl až na nepřípustnou tzv. substituční doložku (nebyla odstraněna ani na výzvu soudce zpravodaje) zastoupen v souladu se zákonem o Ústavním soudu a ústavní stížnost byla podána včas. Proto byly přezkoumány další podmínky pro řízení ve věci samé.

Ústavní soud si vyžádal od Městského soudu v Brně předmětný spis, ze kterého si mohl ověřit skutkový děj a všechny okolnosti, které vedly k odsouzení navrhovatele. Ten, jako ředitel l. NS podal 7. 2. 1996 stížnost na postup policejního inspektora mjr. V.V., který při vyšetřování dopravního přestupku řidiče této záchranné služby měl mimo jiné postupovat tak, že "způsob vyšetřování a vedení tohoto řízení zcela nepochybně odůvodňuje podezření z přijetí úplatku od protistrany". Stížnost byla podána Inspekci ministra vnitra ČR, jako orgánu, který má ze zákona úkol odhalovat trestné činy páchané policisty a zjišťovat jejich pachatele (§ 2 odst. 4 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR).

Stížnost byla s negativním výsledkem Inspekčním a kontrolním oddělením Policie ČR přešetřena na základě zprávy ze dne 19. 3. 1996, čj.: MRBM-40/St-96.

Následně takto nařčený mjr. V. podal trestní oznámení pro podezření z tr. činu pomluvy, které bylo odloženo. K jeho stížnosti však bylo toto odložení věci usnesením ze dne 18. 9. 1996 MSZ zrušeno. V dalším řízení bylo obvinění překvalifikováno z tr. činu pomluvy na tr. čin křivého obvinění, za což byl navrhovatel odsouzen na základě trestního příkazu Městským soudem v Brně rozsudkem ze l. 7. 1997, čj. 1 T 65/97-36, k peněžitému trestu ve výši 5.000 Kč. Proti příkazu podal odpor a byt poté odsouzen Městským soudem v Brně rozsudkem ze dne l. 7. 1997, čj. 1 T 65/97-52, k peněžitému trestu ve výši 10.000 Kč a o odvolání bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně, který je napaden včas podanou ústavní stížností.

Podle názoru navrhovatele došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného petičního práva podle čl. 18 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které při podání stížnosti využil a byl za to dokonce pravomocně trestně postižen. Podle jeho názoru uvedl ve stížnosti konkrétní okolnosti, které v něm vzbudily pochybnosti o správnosti závěrů DI a uvedl i svůj subjektivní pocit podezření přijetí úplatku. Výsledky přešetření jeho stížnosti jeho pochybnosti rozptýlily. Byl si samozřejmě vědom kárného nebo trestního postihu policisty a byl s tím srozuměn.

Podle jeho názoru však nikdo nemůže být trestně postižen za výkon petičního práva, což potvrzuje i ustanovení § 2 zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním. Souhlasí s názorem, že ani výkonem petičního práva nesmí být porušen zákon, je však absurdní, aby se z podání, byt' neodůvodněné stížnosti, dovozoval úmysl někoho lživě obvinit. Vznikl by tak zrůdný precedens, kdy by každý měl obavu podat jakoukoli stížnost, tím spíše pak trestní oznámení (kde je snazší dovodit úmysl přivodit trestní stíhání), neboť pokud by se neprokázala důvodnost takové stížnosti, byl by postižen samotný stěžovatel nebo oznamovatel.

Na základě podané ústavní stížnosti a předloženého spisu došel Ústavní soud k závěru, že obecně jde sice o věc zásadního významu z hlediska uplatňování ústavně zaručených práv, v tomto konkrétním případě však nejsou dány podmínky pro řízení ve věci samé. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podána někým, kdo přes výzvu neodstranil vadu svého podání ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a především je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" není další soudní instancí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, jestliže jí současně došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Oba soudy postupovaly v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a ani sám navrhovatel nenamítá, že by v řízení před nimi došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu.

Dále nebylo sporu o tom, že podání ze 7. 2. 1996 je osobním podáním navrhovatele, byť bylo podáno na hlavičkovém papíře 1. NS a opatřeno razítkem této firmy. Navrhovatel to nezpochybnil před obecnými soudy ani před Ústavním soudem, když se domáhá ochrany svého petičního práva. Nebylo proto třeba vyjádřit se ke sporné otázce, zda je petiční právo také ústavně (nikoli jen zákonem č. 85/1990 Sb.) zaručeno právnickým osobám.

Podle čl. 1 Listiny jsou lidé svobodní, což znamená nejen, že mohou činit vše, co jim není zákonem zakázáno, nýbrž i to, že nesou odpovědnost za své jednání. Podle čl. 18 odst. 1 Listiny má každý právo obracet se na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu. Navrhovatel se domáhá ochrany petičního práva, když nejednal v osobním zájmu a jeho podání bylo obecnými soudy rovněž jako petice kvalifikováno (č.l. 54 a č.l. 65).

Petice je zvláštní kvalifikovaný případ svobody projevu, který je spjat s povinností orgánu veřejné moci na obsah petice reagovat. Proto petent, který vyslovuje důvodné podezření z přijetí úplatku, musí počítat s tím, že orgán veřejné moci je povinen petici nejen přijmout, nýbrž i posoudit její obsah a písemně na ni odpovědět, popř. postoupit její vyřízení příslušnému orgánu. V rubrikované věci byla navíc stížnost podána přímo orgánu, který má ze zákona úkol odhalovat trestné činy páchané policisty a zjišťovat jejich pachatele (§ 2 odst. 4 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve spojení s ustanovením § 2 odst. 4 tr.ř.). ,

Petiční právo není právem neomezeným. Je omezeno jednak kautelami obsaženými v samotném čl. 18 Listiny, dále pak inherentními hranicemi základních práv a svobod. V tomto smyslu má každý právo na ochranu osobní cti, dobré pověsti a jména. Jde proto v daném případě o konflikt dvou povinností státu jako adresáta

základních práv a svobod. Prvou je povinnost poskytnout ochranu základním lidským právům policejního inspektora podle čl. 10 odst. 1 Listiny, která mají jednak všeobecný osobnostní aspekt, který se týká každého, jednak ještě zvláštní aspekt daný povahou služebního poměru a nároky na policisty v tomto poměru kladené (zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR). Druhou je povinnost respektovat svobodu projevu jednotlivce včetně práva podat stížnost v podobě petice v širším smyslu slova.

Podle názoru Ústavního soudu je nepochybné, že petiční právo je ústavně zaručeno v rozsahu, kterým nezasahuje do jiných základních práv. V případě, že je zneužito (čl. 17 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod - č. 209/1992 Sb.,) v rozporu s Listinou nebo zákonem, což je případ, kdy byl někdo křivě nařčen ze spáchání trestného činu, nejde v tomto rozsahu o ústavně zaručené základní právo (přirozeně za podmínky, že to bylo soudy spolehlivě zjištěno) a z tohoto důvodu se na ně nevztahuje ani ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny, byť se jej navrhovatel výslovně nedomáhá.

V daném případě dostala přednost ochrana dobré pověsti, cti a jména jako základní lidské právo před nijak nedoloženým obviněním, přičemž okolnosti případu byly důkladně prošetřeny, jak vyplývá ze spisu, sp. zn. 1 T 65/97, a v něm obsažených důkazních materiálů (č.listu 4-5,14, 15, 17). Navrhovatel sám vzal 21. 3. 1997, tedy po více než roce, kdy mu bylo sděleno obvinění, stížnost zpět (č.l. 27) s tím, že jednal emotivně a že stížnost byla v tomto bodě nešťastně formulovaná (č.l. 55). Obecné soudy tak musely posoudit nebezpečí vzniku opačného, stejně nebezpečného precedentu, kdy by mohl každý bez důkazů obviňovat veřejné činitele z braní úplatků s tím, že když se to prokáže, bude s jejich trestním postihem, jak uvádí ve stížnosti sám navrhovatel, srozuměn, a když se to neprokáže, tak se bude moci bez ohledu na následky pro nařčeného hájit s odvoláním na petiční právo.

Podmínky pro odmítnutí, a nikoli pro zamítnutí ústavní stížnosti, jsou dány tehdy (viz též F.J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, Brno 1997, s. 62), když zásah orgánu veřejné moci vůbec nesměřuje do základním právem regulované sféry nebo sice směřuje do sféry základním právem regulované, nikoli však chráněné. Sférou regulovanou je podávání petic orgánům státní orgány a orgánům územní samosprávy v podobě žádostí, návrhů a stížností ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu. Sférou chráněnou, která je užší, je podávání petic, které nepřekračují hranice vymezené ustanovením čl. 18, zejména jeho odstavci 2 a 3, dále obecnou zásadou čl. 2 odst. 3, podle které není možné,peticí požadovat něco zákonem zakázaného a konečně právním principem, podle kterého hranice svobody jednoho (zde čl. 18 Listiny) končí tam, kde začíná svoboda jiného (zde čl. 10 odst. 1 Listiny).Rozhodující pro závěr Ústavního soudu je, že soudní řízení bylo vedeno tak, že skutková zjištění obecných soudů nebyla ani navrhovatelem zpochybněna. Spornou bylo právní hodnocení jeho jednání z hlediska jeho trestnosti. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti pak bylo rozhodující, zda byl zásah do postavení stěžovatele veden pouze do oblasti petičním právem regulované nebo i do oblasti chráněné. Teprve ve druhém případě by bylo třeba posoudit, zda zásah byl oprávněný či nikoli a zda se nejednalo o porušení základního práva. V daném případě obecné soudy za dodržení ústavních pravidel shledaly, že se jednalo pouze o oblast regulovanou, nikoli o oblast před zásahy orgánů veřejné moci chráněnou, když jednání navrhovatele kvalifikovaly jako zneužití základního práva v podobě trestného činu křivého obvinění. Nutno zdůraznit, že to záviselo na konkrétních okolnostech tohoto případu a že z toho nelze nijak dovodit obecně platnou možnost trestního postihu těch, kdo toto právo využívají.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., odmítl jako zjevně neopodstatněnou s přihlédnutím k tomu, že navrhovatel neodstranil vady návrhu ve lhůtě k tomu stanovené. Protože návrh je odmítnut, nemohlo být vyhověno návrhu na odklad výkonu rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 1998 Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru