Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2/98Usnesení ÚS ze dne 09.03.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkškoda/náhrada
příslušnost
osoba/povinná
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.2.98
Datum podání05.01.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 14

382/1991 Sb., § 14 odst.1

99/1963 Sb., § 239 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2/98 ze dne 9. 3. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 2/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula, ve věci ústavní stížnosti JUDr. K.L., zastoupeného advokátem JUDr. R.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 1997, čj. 2 Cdon 1811/96-162, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. l. 1996, čj. 19 Co 279/95-139, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 5. 1995, čj. 16 C 2/93-110, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení: a 1) J.R.V., 2) KV, s.p. v likvidaci,

3) FNM ČR jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel napadl ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 1997, čj. 2 Cdon 1811/96-162, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 1996, čj. 19 Co 279/95-139, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 5. 1995, čj. 16 C 2/93-110, s žádostí, aby se po jejich zrušení věc vrátila k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.

Předmětem řízení před obecnými soudy bylo zaplacení náhrady ve výši 4.651.344,- Kč ve smyslu ustanovení § 14 a § 15 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, čj. JGC 2/93-110, bylo KV s.p., v likvidaci, uloženo zaplatit výše uvedenou částku. Vůči vedlejším účastníkům č. 1 a č. 3 a dále vůči Ministerstvu kultury ČR byla žaloba zamítnuta. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudkem, čj. 19 Co 279/95-139, rozsudek vůči KV, s. p., v likvidaci, nechal nedotčen, vůči zbývajícím vedlejším účastníkům a Ministerstvu kultury ČR rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 potvrdil. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 18. 3. 1996. Proti tomuto pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.

II. ÚS 2/98

Toto dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto v části, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ve výrocích, týkajících se Ministerstva kultury ČR a FNM. Pokud jde o l. vedlejšího účastníka, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že na jeho majetek byl prohlášen konkurz, takže na základě 5 14 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, se o nárocích, týkajících se majetku patřícího do konkurzní podstaty nebo které vlají být uspokojeny z tohoto majetku, a to včetně řízení dovolacího, přerušují všechna soudní řízení, jejichž účastníkem je úpadce.

Na tomto základě Ústavní soud nejdříve posoudil ústavní stížnost z hlediska její přípustnosti. Došel k závěru, že pokud jde o rozsudek Městského soud v Praze, je nutno

ústavní stížnost posoudit jako podanou opožděně, neboť tento rozsudek nabyl právní moci 18. 3. 1996, takže lhůta k podání ústavní stížnosti v tomto případě uplynula podle tehdy platného znění § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dne 17. S. 1996. Pokud jde o vrácení věci Obvodnímu soudu k dalšímu řízení, jde o příslušnost Nejvyššího soudu ČR i podle § 243b odst. 2 o.s.ř., takže v tomto bodě bylo třeba ústavní stížnost rovněž odmítnout.

Jako přípustným se proto Ústavní soud mohl zabývat pouze návrhem na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 1811/96-162. Ústavní stížnost byla v případě tohoto usnesení podána včas a navrhovatel byl zastoupen v souladu se zákonem o Ústavním

soudu. Proto byly přezkoumány další podmínky pro řízení ve věci samé.

Ústavní soud si vyžádal od Nejvyššího soudu ČR a vedlejších účastníků vyjádření k návrhu a od Obvodního soudu pro Prahu 10 si vyžádal předmětný spis, ze kterého si mohl ověřit skutkový děj a všechny okolnosti, které vedly k rozhodnutí napadenému ústavní stížností.

Za Nejvyšší soud ČR se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. H.M., která se vyjádřila k právní stránce případu a zdůraznila zvláštnosti řízení § 239 odst. 2 o.s.ř. Poukázala též na dosavadní judikaturu Ústavního soudu ve věcech řízení o dovolání. Konstatovala, že stížnost není důvodná, neboť napadené usnesení nezasáhlo do základních práv stěžovatele. Současně vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Z vedlejších účastníků se Ministerstvo kultury ČR svého postavení vzdalo s odůvodněním, že podle rozhodnutí soudů 1. a 2. instance Ministerstvo kultury ČR není pasivně legitimováno. FNM se ztotožnil s rozsudky soudů I.a 2. instance a navrhl zamítnutí návrhu. Zbývající vedlejší účastníci se nevyjádřili.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že jsou plány podmínky pro odmítnutí návrhu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., když ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V předmětné věci je rozsah přezkumné role Ústavního soudu omezen na zjištění, zda v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod bylo navrhovateli umožněno, aby se mohl stanoveným postupem domáhat svých práv. Tato jeho možnost je vypuzena velmi úzce v § 239 odst. 2 o.s.ř. Jestliže odvolací soud zamítne žádost na připuštění dovolání, není tím žalobce zbaven práva na to, aby Nejvyšší soud ČR posoudil jeho žádost na vyslovení přípustnosti dovolání. Jedná se o zákonný procesní prostředek, nicméně v případě neúspěchu

jde k tíži dovolatele, pokud mu Nejvyšší soud ČR nevyhověl, Nepodal-li v takovém případě

současně s dovoláním i ústavní stížnost, může mu uplynout lhůta stanovená v § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jak se stalo v tomto případě. Pokud Nejvyšší soud ČR žádost o

připuštění dovolání odmítne, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny

2

II. ÚS 2/98

podmínky pro podání žádosti o připuštění dovolání. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť' není další instancí v řízení o připuštění dovolaní.

Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud svým postupem nebo nečinností neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Nejvyšší soud však postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o nepřípustnosti dovolání náležitě zdůvodnil. Navrhovatel nějaké extrémní vybočení (např. usnesení o odmítnutí nebylo odůvodněno, žádost byla chybně posouzena jako podaná po lhůtě) z ústavně zakotvených pravidel soudního řízení ani nenamítá. Pouze polemizuje se závěry Nejvyššího soudu. Ten se však nemohl případem zabývat po věcné stránce, když nedošel k závěru, že se jedná o věc, která splňuje podmínky j 239 odst. 2 o.s.ř. Protože však přípustnost dovolání neshledal, jde meritorní polemika v ústavní stížnosti mimo rámec případu, neboť' Nejvyšší soud byl povinen posoudit přípustnost žádosti o připuštění dovolání, nikoli věcně rozhodnout ve věci samé podle § 243b o.s.ř. Z toho proto plyne i zjevná neopodstatněnost stížnosti, která byla posouzena pouze v rozsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. v části, kde nebylo řízení přerušeno z důvodu § 14 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 1999

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru