Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2/02Usnesení ÚS ze dne 03.06.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.2.02
Datum podání02.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., čl.

243/1992 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2/02 ze dne 3. 6. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti D. L., právně zastoupeného advokátem JUDr. M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2001, č.j. 45 Ca 85/2001-28, a proti rozhodnutí Okresního úřadu Benešov, referát pozemkového úřadu ze dne 24. 5. 2001, č.j. PÚ 3096/91-968-III, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí, jimiž bylo na základě zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších přepisů, pravomocně určeno, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí, o jejichž vydání žádal, s tím, že těmito rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušeny měly být i čl. 90 a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, když soud neposkytl ochranu právu stěžovatele a necítil se vázán názorem Ústavního soudu. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 34, § 35, § 72 odst. 1 a § 75 zákona], Ústavní soud mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí, ze správního spisu Okresního úřadu v Benešově, pozemkový úřad [PÚ-3096/91-968-III], a ze spisu Krajského soudu v Praze, sp.zn. 45 Ca 85/2001, vyplývá následující stav věci. Okresní úřad dne 24. 5. 2001 rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem statku H. K., majetku zapsaného ve vložce č. 1017 desek zemských původního vlastníka D. L. [jde o otce stěžovatele, dále jen "původní vlastník", majetek je dále označován jen jako "předmětný majetek"]. Okresní úřad dospěl k závěru, že podmínky ust. § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, jako celek nejsou splněny. Bylo zjištěno, že původní vlastník byl rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Kutné Hoře ze dne 18. 6. 1946 [TK LS 226/46/58] odsouzen ke třem létům těžkého žaláře, neboť spáchal zločin nacistické propagandy dle ust. § 3 odst. 1 retr. zákona [dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.] Okresní úřad rovněž zjistil, že rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Kutné Hoře ze dne 18. 10. 1948 [LS 238/48/88] byl uložen trest patnácti let těžkého žaláře, neboť soud dospěl k závěru, že původní vlastník spáchal zločin proti státu dle ust. § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 16/1945 Sb., ve znění zákona č. 22/1946 Sb. a čl. I zákona č. 33/48 Sb. Proto úřad dospěl k závěru, že stěžovatel nemůže prokázat, že jeho právní předchůdce se neprovinil proti čs. státu. Toto rozhodnutí, na základě opravného prostředku podaného stěžovatelem, přezkoumal Krajský soud v Praze. Na základě bezpečného zjištění, že právním důvodem přechodu předmětného majetku na stát byla konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č.12/1945 Sb., a na základě rozsudků Mimořádného lidového soudu v Kutné Hoře, krajský soud konstatoval, že nebylo prokázáno, že původní vlastník splňuje podmínky ust. § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a proto ani navrhovatel není oprávněnou osobou dle odst. 2 téhož ustanovení. Proto soud napadené rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že orgány veřejné moci neprovedly všechny navrhované důkazy, kterými chtěl prokázat neprovinění jeho otce. Neúplně zjištěný skutkový stav věci, který vznikl neprovedením důkazů, tak vedl k nesprávným skutkovým závěrům. Stěžovatel namítal, že rozhodnutí ve věci jeho otce byly akty národnostní a politické perzekuce, byly dosaženy postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody a při jejich vydání byly porušeny v té době platné předpisy. Stěžovatel je názoru, že pokud dle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 15/98 mají soudy právo i povinnost přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů učiněná v období nesvobody, mají právo i povinnost přezkoumávat i rozsudky mimořádných lidových soudů, a to z hlediska, zda-li tyto rozsudky nebyly důsledkem národnostní či politické perzekuce nebo postupu porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody. Citovaný nález řeší podle stěžovatele stejnou zásadní otázku a bylo povinností soudu z tohoto nálezu při rozhodování vycházet. Proto navrhl zrušení napadených rozhodnutí.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze [§ 30 odst. 4 zákona] se k podané stížnosti vyjádřila [§ 32 zákona] dopisem ze dne 29. 4. 2003, v němž plně odkázala na důvody uvedené v napadeném rozsudku. Krajský soud trvá na svém závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky oprávněné osoby podle ust. § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. [v tehdy účinném znění], neboť původní vlastník požadovaných nemovitostí, který pozbyl majetek podle dekretu č. 12/1945 Sb., a který před 31. 12. 1992 zemřel, nesplňoval všechny podmínky ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Proto krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ředitel Pozemkového úřadu Benešov [§ 30 odst. 2 zákona] se k podané stížnosti vyjádřil [§ 32 zákona] dopisem ze dne 28. 4. 2003, kde uvedl, že v průběhu řízení před tímto úřadem bylo jednoznačně prokázáno, že právním důvodem přechodu nemovitostí z vlastnictví původního vlastníka na stát byla konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Pro posuzování otázky, zda u původního vlastníka jsou splněny podmínky uvedené v ust. § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., nemohl pozemkový úřad pominout skutečnost, že původní vlastník byl pravomocně odsouzen podle ust. § 3 odst. 1 retribučního dekretu č. 16/1945 Sb., a to rozsudkem, č.j. TK LS 226/46/58, Mimořádného lidového soudu v Kutné Hoře ze dne 18. 6. 1946 a dle § 3 odst. 1 a 2 rozsudkem, č.j. LS 238/48/88, Mimořádného lidového soudu v Kutné Hoře ze dne 18. 10. 1948.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§ 42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy ČR] zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecným soudem nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel jen opakovaně vznáší výše uvedené námitky, které podle jeho tvrzení odůvodňují závěr, že soud měl vyhovět jeho návrhu. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory obecného soudu a tvrzení obsažená v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového a neposunují věc do ústavně právní roviny. Obecný soud při svém rozhodování nevybočil z ústavně garantovaných mezí spravedlivého procesu, když postupoval v souladu se zákonným předpisem, kterým je občanský soudní řád [zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů], do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže jeho návrhu soud nevyhověl. Tvrzení uváděná stěžovatelem v ústavní stížnosti byla obsahem jeho námitek uplatněných v předchozím řízení, včetně naposled podaného opravného prostředku a obecný soud se se všemi námitkami důsledně vypořádal. Konkrétně krajský soud [na straně 2 ve druhém odstavci napadeného rozhodnutí] konstatoval, že stěžovatel v opravném prostředku: "namítal, že rozhodnutí pozemkového úřadu bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Podle stěžovatele nebylo jednoznačně prokázáno, na základě jakého právního titulu přešel předmětný nemovitý majetek na stát, když se nepodařilo najít konfiskační vyhlášku ani doručenku prokazující její doručení otci stěžovatele, a když ani v dostupných evidencích nemovitého majetku není uvedeno, na základě jakého právního titulu přešel předmětný majetek na stát. Tvrdí dále, že Výměr Zemského NV v Praze, č.j. III/PK-508/11-46, ze dne 26. 2. 1946 i předcházející rozhodnutí ONV v Ledči nad Sázavou ze dne 6. 10. 1945, č.j. 13.848/45, o žádosti otce stěžovatele o povolení výjimky podle dekretu č. 33/1945 Sb. (jímž bylo pravděpodobně zcela záměrně rozhodováno nikoli podle citovaného dekretu, ale podle dekretu č. 12/1945 Sb.), jsou neplatné a nemohou být podkladem pro rozhodování o neprovinění se původního vlastníka proti československému státu. Dále napadenému rozhodnutí vytýká, že při hodnocení podmínky neprovinění se původního vlastníka proti československému státu odpůrce formálně vycházel z rozsudku Mimořádného Lidového soudu v Kutné Hoře ze dne 18. 10. 1948, č.j. LS 238/48/88, aniž by přihlédl ke skutečnostem, které byly v řízení prokázány, zejména porušení práva na obhajobu, když otci stěžovatele nebyl ustanoven obhájce, ačkoli podle § 26 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. měl soud povinnost zřídit pro obžalovaného obhájce z úřední moci." S těmito námitkami opakovanými i v ústavní stížnosti se soud důsledně vypořádal, když uvedl [na str. 5 odst. 1 citovaného rozhodnutí]: "Z výměru Okresního národního výboru v Ledči nad Sázavou ze dne 6.10. 1945, č.j. 13.848/45, vyplývá, že jím byla zamítnuta žádost otce navrhovatele o vynětí velkostatku H. K. z konfiskace, tj. o povolení výjimky podle § 1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb... Pokud navrhovatel tvrdí, že nebylo jednoznačně prokázáno, na základě jakého právního titulu přešel předmětný majetek na stát... nelze mu přisvědčit... Ve shora citovaném výměru se uvádí, že v řízení bylo zjištěno a poštovní doručenkou prokázáno, že D. L. [otec stěžovatele] konfiskační výměr doručen byl. Navíc je nade vší pochybnost zřejmé, že s obsahem konfiskační vyhlášky byl seznámen, neboť jinak by podáním ze dne 19. 9. 1945 nemohl požádat o zrušení konfiskace. Názor navrhovatele, že výměr Okresního národního výboru v Ledči nad Sázavou ze dne 6. 10. 1945 a výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 26. 2. 1946 jsou neplatné, protože Okresní národní výbor v Ledči na Sázavou rozhodoval dne 6. 10. 1945 o povolení výjimky podle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 záměrně nesprávně, podle dekretu č. 12/1945 Sb. nemá oporu ani ve skutkových zjištěních, ani v právní úpravě". K námitce neprokázaného provinění se původního vlastníka proti čs. státu soud uvedl [str. 6 odst. 2 citovaného rozhodnutí a dále str. 7]: "Z rozsudku Mimořádného lidového soudu v Kutné Hoře ze dne 18. 6. 1946, č.j. LS 226/46... soud zjistil, že D. L., otec navrhovatele, byl rozsudkem ze dne 18.6. 1946 pro zločin nacistické propagandy podle § 3 odst. 1 zákona č. 16/1946 Sb. [tato skutková podstata je systematicky zařazena mezi zločiny proti státu] odsouzen... Nic na tom nemůže změnit [str. 7, řádek 6], pokud mu v řízení před Mimořádným lidovým soudem dne 18. 10. 1948, kterého se nezúčastnil... nebyl... ustanoven obhájce, protože byl osobně přítomen při hlavním líčení konaném dne 18. června 1946, po kterém byl uznán vinným, že... spáchal zločin nacistické propagandy podle § 3 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.". I okresní úřad v napadeném rozhodnutí konstatoval [str. 7 odst. 1], že: "jednání původního vlastníka je zřejmé z Výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 26. 2. 1946, z výměru Okresního národního výboru v Ledči nad Sázavou ze dne 6. 10. 1945, i ze stanovisek Zemské ústřední a státní bezpečnosti ze dne 19. 1. 1946 a Okresní vyšetřující komise v Dolních Kralovicích ze dne 12. 9. 1945. Vedle negativního hodnocení chování původního vlastníka se ve zmíněných dokladech objevuje i hodnocení pozitivní, to však ničeho nemůže změnit na tom, že Zemským národním výborem jako orgánem k tomu příslušným, byl původní vlastník posouzen jako osoba, kterou je nutno posuzovat podle ust. § 3 odst. 1 písm. a) dekr. č. 12/1945 Sb. Lze jistě pochopit obtížnou situaci vlastníka nemovitostí a lze uvěřit tomu, že v chování původního vlastníka byla i jednání, která je nutno hodnotit pozitivně, tyto skutečnosti však nejsou schopny zvrátit závěry příslušných orgánů... v jejich výrocích. Tyto výroky nebyly vyvráceny ani výslechy svědků před pozemkovým úřadem..." S těmito závěry učiněnými na základě důkladného šetření se ztotožnil i krajský soud, který konstatoval, že okresní úřad provedl ve věci obšírné šetření a rozhodoval na základě bezpečně a úplně zjištěného skutkového stavu. Je proto zjevné, že námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti představují pouze opakovaně vyjadřovanou nespokojenost s právním závěrem soudu a stěžovatelovy odlišné názory. Ve smyslu shora uvedeného nelze akceptovat namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel dále namítal porušení čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy ČR, když poukázal na nález Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 15/98. Jeho argumentace však není přiléhavá, neboť toto rozhodnutí zjevně řeší typově jiný případ [srov. nález sp.zn. I. ÚS 15/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 13, nález č. 7, Praha 1999, str. 45]. Ústavní soud na podkladě námitek uplatněných v ústavní stížnosti, nenašel cestu k zpochybnění závěru krajského soudu, který na základě předložených důkazů neshledal důvod k jakémukoli zpochybnění rozsudku Mimořádného lidového soudu z roku 1946 a rozhodnutí o konfiskaci.

Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu ve světle shora uvedeného jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.

Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 3. 6. 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu

:

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru