Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1999/15 #1Usnesení ÚS ze dne 23.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Podjatost
In dubio pro reo
Poškozený
Policie České republiky
Znalec
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.1999.15.1
Datum podání07.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 30, § 209


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1999/15 ze dne 23. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. Č. a M. Š., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupených JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou, sídlem Maltézské náměstí 481/12, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2014 sp. zn. 63 T 11/2012, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2014 sp. zn. 4 To 38/2014, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015 sp. zn. 8 Tdo 137/2015, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2015, stěžovatelé napadli rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 2. 4. 2014 sp. zn. 63 T 11/2012 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byli, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 7. 8. 2014 sp. zn. 4 To 38/2014 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jenž ústavní stížností rovněž napadají, shledáni vinnými zločinem podvodu dle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Taktéž napadli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 137/2015 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku vrchního soudu.

2. Trestná činnost, pro kterou byli odsouzeni, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že poté, co se od poškozeného Františka Václavka dozvěděli, že v loterii vyhrál 29.755.204 Kč, čímž se jim pochlubil a ukazoval výherní tiket, si od něj nejdříve stěžovatelka výherní tiket vypůjčila s tím, že výhru u společnosti Sazka telefonicky ověří, načež důvěřivému a mentálně retardovanému poškozenému sdělila, v rozporu se skutečností, že k vyzvednutí výhry je třeba dvou dokladů totožnosti (byť ve skutečnosti je vyžadován jediný doklad totožnosti) a účet u banky, tedy podmínky, jenž poškozený jakožto "bezdomovec" mohl jen těžko splňovat, načež když přišel domů stěžovatel a s nastalou situací byl seznámen, společně poškozenému nabídli, že bude nejlepší, když pro něj vyzvednutí výhry u Sazky stěžovatelé zařídí, posléze společně odvezli poškozeného do sídla společnosti Sazka a. s., kde stěžovatel vyčkal s poškozeným ve voze a stěžovatelka sama šla s tiketem poškozeného vyzvednout výhru, přičemž před zaměstnanci společnosti Sazka a. s. se v rozporu se skutečností prohlásila za výherkyni, prokázala svou totožnost a sepsala potvrzení o výhře 29.755.204 Kč, vyzvedla zálohu ve výši 400.000 Kč v hotovosti a zbylou část ve výši 29.355.204 Kč si nechala zaslat na svůj bankovní účet. Poté společně stěžovatelé poškozenému přislíbili, že mu peníze budou opatrovat a ubytovali jej ve svém bytě, dávali mu toliko jídlo a malé částky na alkohol a sázky, dočasně jej přestěhovali mimo Prahu s odůvodněním, že bude lépe, aby poškozeného neviděli známí a nepřipravili jej o jeho výhru, načež peníze poškozeného částečně použili na nákup nemovitosti, kterou v přímém rozporu s přáním poškozeného, aby nemovitost byla koupena pro něj, v kteréžto představě poškozený během nákupu žil, tuto ve skutečnosti koupila na své jméno stěžovatelka, nakoupili si automobily a peníze používali bez vědomí poškozeného pro své potřeby a stále jej ujišťovali, že mu koupí byt a finance mu budou postupně uvolňovat, což se ani přes písemnou výzvu poškozeného, který společně obývanou nemovitost posléze opustil, nikdy nestalo a stěžovatelé si prostředky z výhry ponechali pro vlastní potřebu, čímž poškozenému způsobili celkem škodu ve výši 29.755.204 Kč.

3. Stěžovatelé za prvé namítají, že v rámci provedeného hodnocení důkazů nebyla respektována zásada in dubio pro reo. To platí především ohledně otázky vlastnictví výherního tiketu, kdy prokázáno bylo pouze to, že jej zakoupil poškozený, který posléze na terminálu také kontroloval výsledky slosování a následně stěžovatelka Č. vyzvedla svým jménem a na svůj účet výhru, avšak ve spise není důkazu o tom, že poškozený zakoupil výherní tiket ze svých výlučných finančních prostředků pro svou osobu nebo jiným způsobem zakládajícím vznik vlastnického práva ve prospěch jeho osoby a byl tedy jeho vlastníkem. Stejně tak nebylo prokázáno, že by stěžovatelka poskytla poškozenému nepravdivé informace o tom, že pro vyzvednutí výhry je zapotřebí mít dva doklady totožnosti, kdy jednak fakticky dva doklady měl a navíc si sám poškozený nebyl jistý, od koho takovéto informace měl a své výpovědi měnil. Stěžovatelé u obecných soudů tvrdili, a tvrdí nadále, že poškozený výherní tiket pořídil za finanční prostředky, které mu výhradně k tomuto účelu svěřili, na jejich výslovný pokyn a na jejich účet. Jednalo se tedy o společenskou úsluhu, a to nikoliv ojedinělou, neboť (jak bylo prokázáno) poškozený stěžovatelům dlouhodobě vypomáhal v cukrárně, kterou provozovali, i v domácnosti, včetně nákupů a různých pochůzek, za což od nich získával stravu, ubytování a drobné finanční odměny.

4. Dále, i kdyby vlastníkem tiketu i výhry byl skutečně poškozený, tak jak stav věcí popsal, jednalo by se o svěření správy jmění stěžovatelům. Poškozený sám zmínil slovo dohoda. V trestní věci je souhlas poškozeného nutno vykládat jako svolení poškozeného, které je dle § 30 trestního zákoníku jednou z okolností vylučující protiprávnost.

5. Stěžovatelé mají pochybnosti i o nestrannosti policistů, kteří věc vyšetřovali a v ní i svědčili, když tito poškozenému zprostředkovali advokáta, a nabízí se tak otázka, zda za to třeba nedostali nějakou provizi. U svědectví policistů Vencovského a Luzara, kteří vypovídali k tomu, co jim sdělili stěžovatelé, navíc soudy měly vyjít z jejich procesní nepoužitelnosti, když důkaz výpovědí policisty před sepsáním úředního záznamu je v trestním řízení absolutně neúčinný.

6. Lze mít pochybnosti i o nestrannosti znalce doc. PhDr. Pavla Prunnera, když tento byl zaměstnancem Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni - vedoucím katedry forenzních disciplín, a na uvedené fakultě působil také Doc. JUDr. Milan Kindl CSc., právní zástupce poškozeného. Pokud jde o znalecký posudek psychiatra MUDr. Petra Navrátila a psychologa Prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., soudy mu přičetly příliš velkou váhu.

7. Z uvedených důvodů jsou přesvědčeni, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2015 dodatečně dále požádali o odklad jejich vykonatelnosti.

II.

8. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

9. Městský soud, Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

10. Městské státní zastupitelství v Praze považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a dále odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.

11. Vrchní soud se domnívá, že stížnost stěžovatelů je opakovanou polemikou s hodnocením důkazů obecnými soudy, se kterou se tyto soudy řádně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje, aby byla odmítnuta, popřípadě zamítnuta.

12. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

13. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelům k případné replice. Ti sdělili, že na ústavní stížnosti trvají a zopakovali některé své námitky, zejména pak zdůraznili pochybnosti o nestrannosti příslušníků Policie České republiky, kteří věc vyšetřovali a zároveň poškozenému zajistili právního zástupce z okruhu svých známých, jenž si nechal přislíbit odměnu cca 12 milionů korun.

III.

14. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu spis sp. zn. 63 T 11/2012 (dále jen "spis městského soudu"). Po jeho podrobném prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zpochybňují hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.

16. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

17. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatelů se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejich základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

18. Nutno připustit, že výpověď poškozeného ve věci byla takového charakteru, že vyžadovala co do své věrohodnosti mimořádně pečlivé hodnocení. Poškozený totiž svoji výpověď různě měnil, uváděl skutečnosti, které vzápětí zase popíral, apod. Je zjevné, že se jedná o osobu, která je schopna prezentovat, a to i v rámci výpovědi v soudním líčení, různé smyšlenky jako pravdu, a jejíž svědectví by v žádném případě samo o sobě k odsouzení stěžovatelů vést nemohlo. Na straně druhé však poškozený ve svých tvrzeních nikdy nezaváhal, pokud jde o tu klíčovou skutečnost, že on byl tím, kdo předmětnou výhru, na svůj za své peníze vsazený tiket, vyhrál. Rozhodující body jeho výpovědi pak byly verifikovány dalšími v řízení prováděnými důkazy, kdy nutno zdůraznit, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, přičemž všechny tyto důkazy jsou v napadených rozhodnutích, zejména pak prvostupňovém rozsudku, rozebrány a hodnoceny. Řada svědků tak například vypověděla, že to byl poškozený, kdo často sázel. V řízení zároveň nebylo sporu, že to byl on, kdo fyzicky sázku podal a též šel tiket následně do trafiky zkontrolovat.

19. Verze stěžovatelů, že poškozený výherní tiket pořídil za jejich prostředky a na jejich účet je bezpochyby výrazně zpochybňována i výpověďmi policistů. Tak například dle policisty Vencovského sama stěžovatelka při jejich prvém kontaktu uváděla, že to byl poškozený, kdo vyhrál (srovnej č. l. 741 spisu městského soudu).

20. K otázce procesní použitelnosti výpovědi policistů nutno konstatovat, že k této problematice se Ústavní soud již ve své judikatuře vyslovil. V tomto směru především nelze směšovat situaci, kdy se jedná pouze o to, že policista má vypovídat o tom, co vnímal svými smysly, byť třebas z místa, kam se dostavil v souvislosti s plněním služebních úkonů (což samo o sobě samozřejmě žádné pochybnosti o použitelnosti jeho výpovědi nevzbuzuje - srovnej např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1456/09, III. ÚS 1806/09, I. ÚS 1219/13), s případem, kdy by výpovědí policisty měla být obejita procesní nepoužitelnost jím vytvářeného či zajištěného materiálu. O eventualitu druhou šlo v případě nálezu ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. II. ÚS 268/03 (N 165/35 SbNU 241), kdy tehdejší stěžovatel podal na Policii České republiky oznámení, ve kterém se přiznal k trestnému činu vraždy, avšak po sdělení obvinění se již k věci odmítl vyjadřovat, eventuálně čin popíral, a v důkazní nouzi byly použity výpovědi policistů, se kterými sepisoval úřední záznam o svém oznámení. Takovouto situaci Ústavní soud tehdy posoudil jako nepřípustné obcházení procesní nepoužitelnosti takovéhoto záznamu s tím, že záznam a jeho pořizování od sebe nelze oddělit. Jak Ústavní soud v daném nálezu uvedl, "dělení ucelené výpovědi oznamovatele trestného činu na policejní služebně na dvě fáze, a to na fázi, při níž ještě nejde o sepis úředního záznamu, a na fázi, kdy již o sepis jde, nelze v širších souvislostech připustit. Proces podání vysvětlení začíná okamžikem, kdy se osoba dostaví na policii. Okolnost, že policie nejprve s osobou naváže ústní kontakt, a následně začne sepisovat úřední záznam, činí z prvé informace přirozenou součást procedury sepsání tohoto úředního záznamu. Je logické, že osoba, která se dostaví na policii, nejprve musí promluvit, aby pak bylo možné její sdělení sepsat."

21. Ústavní soud nemá pochybnost, že výpovědi policistů ve věci nynější k žádnému obejití procesní nepoužitelnosti nějakého jimi vytvářeného či zajišťovaného materiálu nesměřovaly. Nešlo o situaci, kdy by snad policisté vypovídali o komunikaci se stěžovateli proběhnuvší v rámci nějakého jimi sepisovaného procesně nepoužitelného záznamu jejich výpovědi. K setkání policistů se stěžovateli, kterého se týkala jejich svědectví, došlo v rámci pátrání po poškozeném jako pohřešovaná osobě, v daném čase ještě zcela bez přímé souvislosti s až o mnoho měsíců později podaným trestním oznámením a následným šetřením a trestním stíháním pro trestnou činnost podvodného charakteru.

22. K úvaze stěžovatelů, že policisté vyšetřující daný trestní případ, mohli být ve věci podjatí, možno dodat, že postup, kdy jeden z policistů obstaral poškozenému konkrétního právního zástupce, přičemž takto zprostředkovaný František Bošek si následně za své služby řekl o mnohamilionovou odměnu, byl sice vskutku neobvyklý, nicméně stěží lze pouze z této skutečnosti dovozovat, že by snad celá věc byla vykonstruována Policií České republiky.

23. Rovněž v případě znalce Doc. PhDr. Pavla Prunnera lze sotva dojít k závěru o jeho podjatosti toliko ze skutečnosti, že působil na stejné fakultě jako zástupce poškozeného. Na tomto místě možno zároveň znovu zdůraznit, že ve věci byla provedena celá řada důkazů, které se vzájemně podporují aiv případně pochybností o korektnosti jednoho ze znaleckých posudků či jedné z výpovědí svědků by nemohly být zpochybněny závěry obecných soudů ve svém celku.

24. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely požadavky, plynoucí ze zásady volného hodnocení důkazů. Provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatelů a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.

25. K argumentu stěžovatelů, že i kdyby výhercem byl poškozený, jednalo by se o svěření správy jmění stěžovatelům, možno v prvé řadě poznamenat, že tuto verzi vlastně sami stěžovatelé zpochybňují, když ji předkládají jen jako hypotetickou, a o dohodě s takovým obsahem ve svých výpovědích nehovoří. Z hlediska výpovědi poškozeného pak platí, že tento se sice o určité dohodě zmiňoval, to však toliko zpočátku. I kdyby snad teoreticky takováto dohoda s poškozeným pokrývala převzetí výhry a prvotní manipulace stěžovatelů s ní, nemohla by v žádném případě pokrývat období pozdější, kdy poškozený peníze z výhry stále více po stěžovatelích požadoval a nebylo mu z jejich strany vyhověno.

26. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

27. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru