Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1989/14 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdružstvo/bytové
vlastnické právo/přechod/převod
insolvence/správce
Vlastnictví
Byt
převod/bezúplatný
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1989.14.1
Datum podání10.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 285 odst.4

72/1991 Sb., § 24, § 23


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1989/14 ze dne 30. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Vojáčkové, zastoupené JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Prvního pluku 320/17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, č. j. 29 Cdo 783/2014-196, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2013, č. j. 11 Cmo 47/2013-161, a výrokům II., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2013, č. j. 74 Cm 259/2010-113, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 6. 2014, která byla doplněna podáním stěžovatelky ze dne 4. 8. 2014 a jež splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu legitimního očekávání.

II.

2. Ze spisu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 74 Cm 259/2010 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

3. Stěžovatelka se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud nahradil projev vůle žalovaného, JUDr. Tomáše Pelikána (zde vedlejší účastník), insolvenčního správce dlužníka - Pražského stavebního bytového družstva, spočívající v učinění nabídky stěžovatelce na bezúplatný převod tam blíže specifikované bytové jednotky. Stěžovatelka se dále domáhala, aby soud svým rozhodnutím nahradil též projev vůle vedlejšího účastníka o uzavření smlouvy o převodu vlastnictví předmětné bytové jednotky a aby vedlejšímu účastníku uložil povinnost uhradit jí pokutu ve výši 100,- Kč za každý den prodlení se splněním povinnosti uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu bytu. V žalobě uvedla, že je členkou Pražského stavebního bytového družstva, přičemž splnila všechny podmínky ve smyslu § 23 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), v tehdy účinném znění, k bezúplatnému převodu předmětné bytové jednotky včetně spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemcích do svého vlastnictví. Protože však i přes výše uvedené vedlejší účastník coby insolvenční správce bytového družstva nesplnil svou zákonnou povinnost, když stěžovatelce neučinil nabídku k převodu předmětné bytové jednotky do jejího vlastnictví a neuzavřel s ní smlouvu o tomto převodu, nezbylo stěžovatelce, než obrátit se s žalobou na soud.

4. Stěžovatelka následně vzala svou žalobu co do prvně uvedeného nároku zpět, neboť vedlejší účastník v průběhu řízení učinil stěžovatelce nabídku k bezúplatnému převodu předmětné bytové jednotky.

5. O podané žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2013, č. j. 74 Cm 259/2010-113, tak, že soud řízení v rozsahu stěžovatelčina zpětvzetí zastavil (výrok I.), ve zbývající části žalobu zamítl (výroky II. a III.) a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok IV.). K tomu soud prvního stupně uvedl, že vedlejší účastník neporušil svou povinnost zakotvenou v § 285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2013. Poukázal přitom na to, že vedlejší účastník nikdy nezpochybňoval zákonný nárok stěžovatelky na "předkupní právo" k předmětné bytové jednotce. Smlouva o bezúplatném převodu bytové jednotky však dle názoru soudu prvního stupně dosud nemohla být uzavřena, neboť nárok stěžovatelky na její uzavření je podmíněn splněním její povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníku náklady spojené s převodem předmětné bytové jednotky, jakož i odměnu vedlejšího účastníka, jak vyplývá z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2011, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 2 VSPH 91/2011-B-988, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod publ. č. R 134/2011. Tato povinnost však stěžovatelkou splněna nebyla, neboť stěžovatelka a vedlejší účastník se na výši odměny a nákladů nedohodli a ani insolvenčním soudem o jejich výši do doby rozhodnutí soudu rozhodnuto nebylo. S přihlédnutím k uvedenému soud prvního stupně uzavřel, že žaloba stěžovatelky je předčasná a nedůvodná.

6. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2013, č. j. 11 Cmo 47/2013-161, potvrzeno, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil ve věci správné skutkové i právní závěry. Dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně odkázal na závěry plynoucí z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2011, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 2 VSPH 91/2011-B-988, jež se zabývá problematikou náhrady nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů při zpeněžování konkurzní podstaty a odměny insolvenčního správce a z nějž vyplývá, že insolvenční správce není povinen (a to ani zálohově) hradit náklady spojené s převodem z majetkové podstaty, a proto je nezbytné, aby je oprávněná osoba uhradila předem. Soud prvního stupně přitom dle odvolacího soudu nepochybil, když posoudil nárok stěžovatelky jako předčasný, neboť tuto předčasnost je rovněž dle názoru odvolacího soudu třeba spatřovat právě v tom, že dokud nebude uhrazena částka za nezbytné náklady a odměna správce, nemůže k převodu dojít.

7. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, č. j. 29 Cdo 783/2014-196, odmítnuto, neboť je dovolací soud neshledal přípustným ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

III.

8. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní zpochybnila správnost závěru o předčasnosti její žaloby, vyslovený v ústavní stížností napadených rozhodnutích, jakož i závěry vyplývající z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2011, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 2 VSPH 91/2011-B-988, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR pod publ. č. R 134/2011, stran toho, kdy insolvenčnímu správci vzniká nárok na zaplacení náhrady nezbytně vynaložených nákladů a odměny za provedení úkonů souvisejících s bezúplatným převodem bytu. K tomu uvedla, že soudy zastávaný právní názor, podle něhož oprávněná osoba musí nejdříve zaplatit insolvenčnímu správci předmětné náklady a odměnu, přičemž insolvenční správce může teprve následně přistoupit k realizaci jednotlivých úkonů, je nesprávný, nemá oporu v příslušných právních předpisech a věc měla být posouzena jinak.

IV.

9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Jak vyplývá z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelky s právním názorem soudů všech stupňů, dle něhož platí, že v režimu § 285 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013, má oprávněná osoba (v nyní souzené věci stěžovatelka) uhradit insolvenčnímu správci náklady spojené s bezúplatným převodem bytů a nebytových prostor z majetkové podstaty předem.

11. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není součástí soudní soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění učiněná soudy mají dostatečnou a racionální základnu, zda jejich právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí", nikoli však již to, zda právní závěry soudů jsou "věcně správné" či nikoli.

12. Pochybení výše naznačeného charakteru, které by jedině mohlo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že soudy všech stupňů ve svých rozhodnutích řádně a srozumitelně vysvětlily, z jakého důvodu mají za to, že v případech předvídaných ustanovením § 285 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013, kdy oprávněným fyzickým osobám - členům družstva, kteří jsou nájemci bytů či nebytových prostor, vznikne právo na výlučné nabytí vlastnictví těchto bytů či nebytových prostor podle § 23 odst. 1 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů, musí tyto osoby uhradit insolvenčnímu správci náhradu nezbytně vynaložených nákladů na provedení všech potřebných úkonů k převodu bytu, jakož i jeho odměnu, předem (nikoli tedy až po realizaci převodu, jak se stěžovatelka domnívá). Soudy v této souvislosti vysvětlily, že je tomu tak proto, že k převodu bytu či nebytového prostoru v režimu § 285 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013, do vlastnictví oprávněné osoby dochází bezúplatně, ačkoliv se tak děje v rámci zpeněžování majetkové podstaty. Okolnost, že se jedná o převod bezúplatný, dle názoru soudů v poměrech insolvenčního práva znamená, že ačkoliv se tak děje v rámci zpeněžování majetkové podstaty, není tu výtěžek použitelný pro uspokojování pohledávek věřitelů. S přihlédnutím k uvedenému soudy dospěly k závěru, že oprávněná osoba je povinna předem uhradit náklady spojené s převodem a odměnu insolvenčního správce za toto zpeněžení, neboť insolvenční správce není oprávněn (a to ani zálohově) hradit tyto náklady z majetkové podstaty (a tím její rozsah snižovat). Protože tedy soudy řádně vysvětlily důvody, které je vedly ke stěžovatelkou rozporovanému závěru stran nutnosti hradit náklady spojené s převodem a odměnu insolvenčního správce za tento úkon ještě před samotným převodem (jehož věcnou správnost není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jak již bylo výše naznačeno), nemohl Ústavní soud uzavřít, že by výklad příslušných ustanovení insolvenčního zákona a zákona o vlastnictví bytů provedený soudy byl zatížen libovůlí. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tedy nedošlo.

V.

13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru