Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1986/19 #1Usnesení ÚS ze dne 30.07.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlast... více
Věcný rejstříknemovitost
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1986.19.1
Datum podání17.06.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 1263, § 1284, § 1180, § 10


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1986/19 ze dne 30. 7. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Růženy Paloučkové, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2019 č. j. 28 Co 4/2019-102, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 6. 2019, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a to z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky ve výši 11 394,80 Kč s příslušenstvím. Tato částka představuje poměrnou část nákladů spojených s údržbou a správou budovy č. X v katastrálním území S., obec P., za rok 2015, která je ve vlastnictví stěžovatelky. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 8. 2018 č. j. 6 C 405/2017-72 bylo žalobě vyhověno a vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo zaplatit stěžovatelce uvedenou částku s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Obvodní soud uvedl, že v řízení je nesporné, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí budovy, v jejímž čtvrtém nadzemním podlaží se nachází dva byty představující 18,94 % z celkové samostatně pronajímatelné plochy budovy, k nimž bylo zákonem zřízeno věcné břemeno, které přešlo na vedlejšího účastníka. Z provedených důkazů se dále zjistilo, že vedlejší účastník se smlouvou zavázal nést přiměřené náklady s opravou a údržbou společných částí, které budou vynaloženy na zachování budovy stěžovatelkou. Dále byly prokázány jednotlivé náklady, které stěžovatelka v daném období vynaložila na pojistné, správu budovy, revizi plynovodu a opravu vstupních dveří, a skutečnost, že vedlejší účastník odmítl uhradit podíl nákladů vyúčtovaných stěžovatelkou za správu a pojištění domu, přestože byl k tomu žalobkyní opakovaně vyzván, neboť má za to, že pojištění budovy a náklady na odměnu správce nespadají pod náklady nezbytné na údržbu a zachování budovy. Stěžovatelka předložila znalecký posudek vypracovaný Ing. Kubíkem, podle kterého jsou náklady na pojištění stavby i správu nemovitosti obvyklým odůvodněným nákladem na zachování věci (budovy) a její provozování. Obvodní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník je povinen nést přiměřeně náklady na zachování a opravy budovy, přičemž právní předpisy nespecifikují, co lze za takové náklady považovat, avšak dle soudu jsou to úměrně a účelně vynaložené náklady, které směřují k zachování věci a jejímu udržení v podobě, v jaké byla v době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno. Náklady na pojištění a správu budovy takovými náklady bezesporu jsou. Obvodní soud také uvedl, že postavení vedlejšího účastníka s ohledem na § 10 občanského zákoníku je obdobné postavení vlastníka jednotky v domě, neboť obsah jeho práv k předmětným bytům je široký, vystupuje vůči uživatelům jako pronajímatel, nájemci mu platí nájemné atd. Podle § 1180 občanského zákoníku je pak vlastník jednotky povinen přispívat na správu domu a pozemku ve výši odpovídající jeho podílu na společných částech domu. Pokud by vedlejší účastník vůbec nehradil náklady na správu a pojištění domu, zakládalo by to nepoměr mezi právy a povinnostmi stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Je tudíž spravedlivé, aby se vedlejší účastník na nákladech na správu a pojištění domu podílel.

3. K odvolání vedlejšího účastníka městský soud ve vyhovujícím výroku rozsudek obvodního soudu potvrdil ohledně částky 7 243 Kč s příslušenstvím, avšak ohledně částky 4 151 Kč s příslušenstvím představující podíl na nákladech na pojištění budovy rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl. Městský soud uvedl, že obvodní soud rozhodoval v obdobné věci v minulosti, přičemž v tomto řízení vystupoval jako žalovaný taktéž vedlejší účastník. Obvodní soud tak rozsudkem ze dne 14. 12. 2011 č. j. 8 C 3/2009-238 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 6. 6. 2012 č. j. 28 Co 142/2012-278 žalobu zamítl ohledně částky představující poměrnou část pojištění budovy, neboť pojištění soud nepovažoval za náklad na zachování věci a její opravu. U pojištění budovy jde o náklad na straně vlastníka věci, jeho ochranu před nahodilou událostí. Městský soud proto i v nyní posuzované věci zamítl žalobu stěžovatelky ohledně částky představující podíl na pojištění budovy vzhledem k legitimnímu očekávání účastníků řízení, že v obdobných věcech bude rozhodnuto soudem stejně.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že městský soud dospěl obecným konstatováním z předchozího rozhodnutí k závěru, že stěžovatelce nárok na náhradu nákladu spojeného s pojištěním budovy nesvědčí. Byl veden úvahou, že pojištění není nákladem na zachování věci a její opravu, protože jde o náklad na straně vlastníka věci, jeho ochranu před nahodilou událostí. Městský soud z právní povahy pojištění budovy vyvodil nesprávný navazující právní názor, kterým zasáhl do vlastnického práva stěžovatelky. Ze znaleckého posudku Ing. Kubíka plyne, že z ekonomického pohledu je náklad na pojištění budovy nákladem na zachování budovy. Výklad městského soudu považuje stěžovatelka za právně vadný, formalistický a neudržitelný. Náklad na zachování vlastnictví budovy nemůže být omezen či vyloučen tím, že je učiněn jako náklad pro případ toho, že nastane nahodilá událost, která by poškodila nebo zničila budovu. Pojištění není loterie či sázková hra a relevantní je pouze to, že je náklad učiněn v souvislosti se zachováním věci. Formalistickým výkladem městský soud dopustil stav diformity mezi ekonomickou realitou a výkladem právní normy, popřel realitu běžného lidského života a fungování společnosti. Výkladem městského soudu nadto získává vedlejší účastník výhodnější právní a ekonomické postavení než vlastníci bytových jednotek. Platební povinnosti vlastníků jednotek podle § 1180 a násl. občanského zákoníku jsou tak širší než platební povinnosti pouhých uživatelů.

5. Dále považuje stěžovatelka za porušení svých práv skutečnost, že městský soud své rozhodnutí založil na rozhodnutích z dřívějších řízení, která v odůvodnění napadeného rozsudku citoval, avšak tato byla před rozhodnutím městského soudu stěžovatelce utajena. Oproti tomu vedlejší účastník tato rozhodnutí znal, neboť byl účastníkem oněch dřívějších řízení. Tímto nebyla zachována rovnost zbraní účastníků řízení. Městský soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces a její právo vlastnit majetek tím, že zcela pominul korektiv obsažený v § 1284 občanského zákoníku. Stěžovatelce žádný užitek ve smyslu § 1284 občanského zákoníku z části budovy zatížené věcným břemenem zřízeného zákonem ve prospěch vedlejšího účastníka neplyne, když vedlejší účastník poskytuje toliko platby na zachování věci, které se nedají pod pojem "užitek" řadit. V takovém případě je pak vedlejší účastník povinen nést nejen náklady na zachování a opravy budovy podle § 1263 občanského zákoníku, ale i náklady jiného druhu spadající pod § 1284 občanského zákoníku.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Vlastní posouzení

7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.

9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V prvé řadě je nutné konstatovat, že stěžovatelka ústavní stížností brojí proti výroku rozsudku městského soudu ohledně částky ve výši 4 151 Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud zpravidla ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce odmítá, neboť takové rozhodnutí není obecně schopno založit porušení základních práv a svobod, respektive jeho zásah je zanedbatelný (srov. např. usnesení ze dne 26. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 185/98, usnesení ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 53/11 nebo usnesení ze dne 26. 2. 2014 IV. ÚS 1293/13; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně zatěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí porušení základních práv a svobod. Přestože samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že u částek nepřevyšujících 10 000 Kč připadá kasační zásah Ústavního soudu do úvahy spíše výjimečně.

10. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti založené na tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces však Ústavní soud zcela nevyloučil. Opodstatněnost takového tvrzení shledal zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální, či v případech, kdy ústavní stížnost překročila hranici bagatelnosti z pohledu kvantitativního či kvalitativního [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. III. ÚS 150/03 (N 128/31 SbNU 149), usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), nález ze dne 6. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 1980/08 (N 1/52 SbNU 3), nález ze dne 6. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1744/10 (N 184/58 SbNU 613), nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)].

11. V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí vykazovalo rozpor uvedeného charakteru. Stěžovatelka předestírá obecnou kritiku právního hodnocení učiněného městským soudem, že náklady na pojištění nejsou náklady na zachování budovy, avšak neuvádí proč, snad krom toho, že odlišný měl být ekonomický názor znalce. Uvedená otázka je však právním posouzením, které přísluší soudu a nikoli znalci a není to tudíž skutečnost, která se prokazuje, jak se snaží stěžovatelka prosadit. K tomu nutno dále doplnit, že v rozporu s tvrzením stěžovatelky městský soud žalobu v rozsahu týkajícím se nákladů na pojištění (jejich poměrné části) nezamítl toliko s odkazem na předchozí rozhodnutí obecných soudů v obdobné věci bez dalšího, ale z odůvodnění plyne, že se ztotožnil s právním posouzením v dřívějším rozhodnutí zahrnutém a nespatřoval důvod pro odchýlení se od něj. Respektování zásady ochrany legitimního očekávání účastníků řízení jako jeden z aspektů spravedlivého procesu samo o sobě nemůže představovat porušení základních práv stěžovatelky a ani není v daném případě porušením zásady rovnosti zbraní účastníků řízení. Pro doplnění Ústavní soud uvádí, že ve skutkově obdobné věci v minulosti neshledal pochybení v závěrech obecných soudů, které shledaly, že pojištění domu není nákladem na zachování věci a její opravu, jde o náklad na straně vlastníka, o jeho ochranu před nahodilou událostí (srov. usnesení ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3406/12).

12. Konečně Ústavní soud doplňuje, že výklad § 1284 občanského zákoníku předestřený stěžovatelkou v ústavní stížnosti je nesprávný, když "náklady" označenými v poslední větě dotčeného ustanovení jsou myšleny právě náklady na udržování věci v dobrém stavu (zachování budovy), za které městský soud náklady na pojištění budovy nepovažuje, nadto musí být takové náklady pro vlastníka neúnosné (srov. Švestka, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: Nakladatelství Wolters Kluwer, 2014, § 1284; dále také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. 22 Cdo 3576/2017).

13. Ústavní soud zhodnotil, že městský soud rozhodl v souladu se zákonem, své rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelky zaručených čl. 11 a čl. 36 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.

14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru