Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1982/20 #1Usnesení ÚS ze dne 17.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Hodonín
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkPromlčení
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1982.20.1
Datum podání15.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 107


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1982/20 ze dne 17. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Bilíka, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020 č. j. 33 Cdo 4251/2019-233, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2019 č. j. 38 Co 231/2018-178 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 3. 2018 č. j. 5 C 96/2017-117, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud"), rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatel vůči žalovanému Ing. Goliášovi (dále jen "žalovaný") domáhal zaplacení částky 316 995 Kč s příslušenstvím. Předmětem sporu bylo posouzení, z jakého právního titulu stěžovatel poskytl žalovanému předmětné finanční prostředky a s tím související případné promlčení nároku stěžovatele, resp. počátek a konec běhu promlčecí lhůty.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem zastavil řízení o zaplacení částky 4 005 Kč s příslušenstvím a současně zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 316 995 Kč s příslušenstvím. Krajský soud shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Při rozhodování krajský soud posoudil zjištěný skutkový stav po právní stránce tak, že finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty bez platné smlouvy, tedy bez právního důvodu; žalovaný byl proto povinen stěžovateli tyto finanční prostředky vrátit bez ohledu na to, jak s nimi bylo nakládáno. Vzhledem k závěrům soudu začala promlčecí doba běžet v souladu s § 107 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nejpozději poskytnutím poslední finanční částky - v posuzované věci dnem 23. 8. 2011, a uplynula dne 23. 8. 2014. Jestliže byla žaloba podána až dne 21. 6. 2016, stalo se tak po uplynutí objektivní promlčecí doby a nárok stěžovatele bylo zapotřebí posoudit jako promlčený.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Konstatoval, že stěžovatel v dovolání nijak nevymezil, v čem se měl krajský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle obsahu dovolání stěžovatel pouze polemizoval s tím, jak odvolací soud hodnotil v řízení provedené důkazy a jak ve věci rozhodl. Obdobně stěžovatel v dovolání požadoval, aby "dovolací soud posoudil (blíže nespecifikovanou) právní otázku jinak, než ji posoudil odvolací soud". Uvedené však podle dovolací instance neodpovídá řádnému vymezení přípustnosti dovolání v režimu § 237 občanského soudního řádu.

5. Stěžovatel v rámci ústavní stížnosti provádí rekapitulaci jeho náhledu na skutkový děj daného případu a tvrdí, že obecné soudy měly věc po právní stránce posoudit jinak. Podle stěžovatele je jednoznačné, že s žalovaným uzavřel smlouvu o zhodnocování svěřených prostředkům, popřípadě příkazní smlouvu. Soudy proto pochybily při určení promlčecí doby nároku stěžovatele, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces a zásadu legitimního očekávání. V dalším textu stížnosti cituje vybrané pasáže z rozhodovací praxe Ústavního soudu, avšak bez konkrétní vazby na daný případ.

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná.

8. Obdobně Ústavní soud opakuje, že ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana zejména v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce. Skrze námitky stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy. Je však zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti tuto polemiku s právními závěry obecných soudů vede; ze strany obecných soudů se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva a výklad právního jednání (smlouvy) mezi stěžovatelem a žalovaným. Argumentace stěžovatele tak postrádá ústavněprávní rozměr. Je zjevné, že stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů.

9. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru