Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1976/15 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Kraviná
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
základní ústavní principy/demokratický právní stá... více
Věcný rejstříkodůvodnění
poplatek/soudní
Vlastnictví
byt/vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1976.15.1
Datum podání02.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13

549/1991 Sb., § 4 odst.1 písm.c, § 6a odst.6

89/2012 Sb., § 1159, § 13


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1976/15 ze dne 20. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti RPG Byty, s. r. o. se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Gregorova 3/2582, zastoupené Mgr. Lucií Kempnou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Preslova 9, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2015 č. j. 11 Co 148/2015-47 a usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 23. 3. 2014 č. j. 114 C 35/2014-39, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; napadenými rozhodnutími mělo být rovněž porušeno ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jež zakotvuje legitimní očekávání, že soudní rozhodnutí budou předvídatelná.

V řízení o stěžovatelčině žalobě, jíž se domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost vyklidit byt v jejím vlastnictví (jenž není jednotkou zapsanou samostatně do katastru nemovitostí), stěžovatelka požádala podáním ze dne 13. 3. 2015 o vrácení přeplatku na soudním poplatku ve výši 3 000,- Kč; Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově ústavní stížností napadeným usnesením této žádosti nevyhověl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě shora uvedeným usnesením usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil.

Krajský soud své potvrzující rozhodnutí odůvodnil zejména odkazem na skutečnost, že občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu vyjádřilo při jednání dne 11. 2. 2015 nesouhlas s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 71 Co 376/2014 a nedoporučilo toto rozhodnutí k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V rozhodnutí navrhovaném krajským soudem k publikaci přitom tento soud vyslovil (zcela v souladu s právním názorem obsaženým v ústavní stížnosti) závěr, že soudní poplatek se za zahájení občanského soudního řízení o vyklizení bytu po 1. 1. 2014 vybere podle položky 4 odst. 1 písm. c) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomuto postoji Nejvyššího soudu tak je dle krajského soudu namístě vybírat v daných věcech i nadále soudní poplatek ve výši 5 000,- Kč.

Stěžovatelka považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu za nedostatečné a zjevně rozporné s imperativem obsaženým v ustanovení § 13 občanského zákoníku. O správnosti Nejvyšším soudem neakceptovaného původního právního názoru Krajského soudu v Ostravě svědčí dle názoru stěžovatelky již sama skutečnost, že podle znění ustanovení § 6a odst. 6 zákona o soudních poplatcích, účinného od 1. 1. 2014, se za nemovitou věc pokládají všechny nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí na jednom listu vlastnictví. Až do dne 31. 12. 2013 přitom citované ustanovení obsahovalo větu, v níž bylo výslovně uvedeno, že pro účely zákona o soudních poplatcích se za nemovitost pokládá byt a nebytový prostor, přičemž tato věta byla z předmětného ustanovení s účinností od 1. 1. 2014 vypuštěna. Inkriminovaná novela zákona o soudních poplatcích měla dle stěžovatelky za cíl odstranit přílišnou tvrdost zákona (v případě poplatkové povinnosti) u sporů, jejichž předmětem jsou nájemní byty nezapsané samostatně do katastru nemovitostí, a to s ohledem na negativní sociální dopady vysoké poplatkové povinnosti na žalované. Žalovaná strana, která je v naprosté většině všech řízení o vyklizení bytu zavázána k povinnosti zaplatit žalující straně náklady řízení, jejichž součástí je též soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, je zatížena tak neúměrně, že povinnost k úhradě nákladů soudního řízení je pro ni dle mínění stěžovatelky pravidelně likvidační.

Nadto stěžovatelka zdůrazňuje, že v důsledku řešení otázky výše soudního poplatku budou veškerá řízení o jejích žalobách na vyklizení bytu neúměrně protahována a konsekventně jí tak (obdobně jako v roce 2014) bude vznikat škoda, protože bezesmluvní uživatelé těchto bytů v nich budou i nadále bydlet. V roce 2014 přitom podala stěžovatelka 772 žalob na vyklizení bytu, což znamená, že v rozporu se zákonem byla nucena na soudních poplatcích zaplatit částku vyšší o 2 316 000 Kč.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Aplikace ustanovení § 43 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přitom přichází do úvahy mj. za situace, kdy ústavní stížnost obsahuje ve své podstatě pouze tytéž námitky, které vznášela stěžovatelka již v předchozí ústavní stížnosti, již Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti výslovně odkazuje na ústavní stížnost, již Ústavní soud usnesením ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 1512/15 jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Na odůvodnění tohoto usnesení je tak možné na tomto místě v úplnosti odkázat, přičemž je možné připomenout (a zdůraznit) dvě v odkazovaném odůvodnění uváděné skutečnosti.

Zaprvé, stěžovatelkou zaplacený soudní poplatek jí byl v daném řízení v rámci náhrady nákladů řízení v plné výši vrácen. Samotné podání ústavní stížnost tak via facto odráží pouze potřebu racionalizace peněžních toků stěžovatelky (aby objem peněžních prostředků alokovaných do soudních poplatků v jí vedených sporech byl co nejmenší, a stěžovatelka mohla tyto prostředky využívat efektivněji), tedy odráží potřebu sice ekonomicky zcela racionální, avšak potřebu, jíž - bez dalšího - zjevně nelze přiznat ústavněprávní konotace.

A zadruhé; pakliže stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vyšší poplatková povinnost neúměrně zatěžuje žalovanou (a zpravidla i sociálně slabou) stranu, zůstává otázkou, proč se v těchto typech řízení, úzce souvisejících přímo s jejím předmětem podnikání, nechává zastupovat advokátem; pokud by totiž na toto právní zastoupení rezignovala - aniž by tím patrně ohrozila svůj úspěch v soudním řízení, podstatným způsobem by se snížila finanční zátěž žalovaných osob, přičemž tento rozdíl by byl zřejmě výrazně vyšší, než kolik činí diskutovaný rozdíl při vyměření příslušného soudního poplatku.

Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

O stěžovatelčině žádosti o přednostní projednání její ústavní stížnosti (ve smyslu ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož jí fakticky vyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru