Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1971/14 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkSmlouva
pohledávka/postoupení
neplatnost
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1971.14.1
Datum podání09.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 524


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1971/14 ze dne 30. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka v řízení o ústavní stížnosti JUDr. Ludmily Lejnarové, advokátky se sídlem Praha 4, Růženínská 904, zastoupené Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem Praha 8, V Holešovičkách 1579/24, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014 č. j. 13 Co 255/2013-112 a výrokům I a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 12. 2012 č. j. 51 C 197/2011-70, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 6. 2014, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu namítaného porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Zároveň navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 12. 2012 č. j. 51 C 197/2011-70 bylo částečně vyhověno žalobě obchodní společnosti CFS-FINANCIAL SERVICES spol. s r. o. (dále též "vedlejší účastnice"), když byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit jí částku 4 000 Kč s příslušenstvím. V částce 7 500 Kč byla žaloba zamítnuta. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený rozsudek byl ve vyhovujícím výroku a výroku o nákladech řízení potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014 č. j. 13 Co 255/2013-112.

3. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka na základě komisionářské smlouvy, kterou uzavřela jako komisionář s obchodní společností CZECH FINANCIAL SERVICE - CFS MEDIAL a.s. (později CZECH FINANCIAL SERVICE - CFS MEDICAL a.s.) jako komitentem, koupila pohledávky vzniklé z porušení přepravního řádu Dopravního podniku města Brna, a.s. a následně je vymáhala na účet komitenta, který jí k tomu poskytl finanční prostředky. Jako komisionáři jí z tohoto důvodu bylo zaplaceno po částce 1 000 Kč i od čtyř dlužníků (celkem 4 000 Kč), o jejichž pohledávky šlo v projednávané věci. Dne 3. 8. 2009 byla uzavřena smlouva podle § 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, na jejímž základě uvedená obchodní společnost postoupila své pohledávky za stěžovatelkou, které jí měly vzniknout za žalovanou z důvodu porušení komisionářské smlouvy, smlouvy o poskytování právní pomoci a ze smluv o právní pomoci, na vedlejší účastnici, což bylo následně oznámeno stěžovatelce. Tímto oznámením jí tak podle obecných soudů měla vzniknout povinnost zaplatit částky, které přijala od dlužníků pohledávek postoupených dopravním podnikem, právě vedlejší účastnici. Pokud přitom stěžovatelka namítala neplatnost této smlouvy, jednalo se o námitku, která jí nesvědčila.

4. Stěžovatelka má za to, že předmětná žaloba měla být v celém rozsahu zamítnuta z důvodu nedostatku aktivní legitimace vedlejší účastnice. Upozorňuje, že jako komisionář byla vlastníkem předmětných pohledávek, a tudíž k jejich postoupení nemohlo dojít na základě smlouvy mezi komitentem a vedlejší účastnicí. Nadto mělo dojít k zániku všech těchto pohledávek ještě před tímto postoupením, a to splněním stěžovatelce jako tehdejší jediné věřitelce. Předmětem uvedené smlouvy tak byly již zaniklé pohledávky.

II.

5. Po obeznámení se s ústavní stížností a přiloženými rozhodnutími dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jeho úlohou naopak není nahrazovat roli obecných soudů při výkladu a aplikaci podústavních hmotněprávních či procesněprávních předpisů. Sám totiž ve vztahu k nim není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

7. Zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné, čímž dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu dříve než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Z § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak vyplývá, že postupuje-li podle tohoto ustanovení, písemně vyhotovené usnesení pouze stručně odůvodní.

8. Ústavní soud neshledal, že by uplatněné námitky stěžovatelky jakkoliv zpochybnily napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy se řádně vypořádaly s otázkou aktivní legitimace vedlejší účastnice, přičemž v tomto ohledu je jejich rozhodnutí řádně odůvodněno a nejeví ani znaky libovůle, formalismu či jiné vady, které by způsobily zásah do ústavních práv stěžovatelky.

9. Závěrem je třeba dodat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku 4 000 Kč s příslušenstvím, tedy částku, kterou lze s ohledem na § 202 odst. 2 o. s. ř. považovat za bagatelní. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v tzv. bagatelních věcech se ústavní přezkum omezuje zpravidla na zjištění, zda ve věci nedošlo ke zcela extrémnímu vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální a které působí zřetelný zásah do základních práv stěžovatele [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Jak již přitom bylo uvedeno, žádné takovéto pochybení shledáno nebylo.

10. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost. O návrhu na odklad vykonatelnosti již Ústavní soud nerozhodoval, neboť v důsledku rozhodnutí o ústavní stížnosti se tento návrh stal obsoletním.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru