Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1967/10 #1Usnesení ÚS ze dne 24.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Společná domácnost
dědic
Dědění
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1967.10.1
Datum podání08.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 115, § 475 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1967/10 ze dne 24. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené Mgr. Václavem Horčíkem, advokátem, se sídlem Masarykova 311, 252 19 Rudná, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, č. j. 21 Cdo 2013/2009-98, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2008, č. j. 62 Co 257/2008-80, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. června 2007, č. j. 4 C 42/2004-64, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v důsledku toho došlo i k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. června 2007, č. j. 4 C 42/2004-64, poté, co jeho předchozí vyhovující rozhodnutí bylo zrušeno odvolacím soudem, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně (stěžovatelka) žila se zůstavitelem Z. B. ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí, a je tedy dědičkou ze zákona po zemřelém. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala splnění podmínky trvalého soužití ve společné domácnosti. K tomu uvedl, že z výpovědí svědků bylo prokázáno, že žalobkyně sice byla se zůstavitelem v přátelském vztahu, avšak společně nebydleli a nevedli společnou domácnost.

3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2008, č. j. 62 Co 257/2008-80, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků nepostačují občasné návštěvy), přičemž výjimku zpravidla představuje dočasný nebo přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Základním znakem ovšem je, že jde o spotřební společenství trvalé povahy, což v daném případě prokázáno nebylo.

4. Následné dovolání žalobkyně bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, č. j. 21 Cdo 2013/2009-98, zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud (i soud prvního stupně) aplikoval a interpretoval relevantní předpisy (§ 115 a § 475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), v souladu s ustálenou judikaturou. Ve věci rovněž neshledal, že by byl naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Podle výše citovaného ustanovení totiž nelze polemizovat s hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními, jako výsledkem hodnocení důkazů, jak učinila žalobkyně.

II.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces. Porušení tohoto práva spatřuje v tom, že se obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečně nevypořádaly se všemi provedenými důkazy a důkazními návrhy, které byly v řízení vzneseny. Stěžovatelka dále namítá nesprávnost poučení o možnosti podat dovolání. V dané věci totiž soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé jinak než ve svém předchozím rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozím zrušovacím rozhodnutí. Stěžovatelka dále napadá nesprávný právní názor, na němž postavily obecné soudy svá rozhodnutí, podle něhož je podmínkou společné domácnosti i společné trvalé bydliště dotčených osob. Stěžovatelka vychází z toho, že existence společného bydlení není nezbytným pojmovým znakem společné domácnosti. Rovněž není dle stěžovatelky odůvodněn závěr pro tvrzení, že byl mezi ní a zůstavitelem pouze přátelský vztah, aniž by jejich soužití mělo charakter společné domácnosti ve smyslu § 115 obč. zák. Stěžovatelka konečně vytýká obecným soudům, že jejich rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování.

III.

6. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastnicí, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě pouze zpochybňuje právní závěry vyvozené ze skutkových zjištění, resp. sama předkládá Ústavnímu soudu svoji verzi a interpretaci skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. Jakkoliv se snaží svým tvrzením dát ústavněprávní rozměr tím, že v ústavní stížnosti uvádí porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jedná se v podstatě o polemiku (navíc opakovanou, neboť obdobnou argumentaci uplatňovala v průběhu celého řízení a zejména v dovolání) se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

9. V dané věci nemá Ústavní soud žádné výhrady proti závěru obecných soudů podepřeném i citovanou judikaturou Nejvyššího soudu o nutnosti prokázání trvalého soužití ve společné domácnosti se zůstavitelem jako nezbytné podmínky pro dědění ze zákona (§ 475 odst. 1 ve spojení s § 115 obč. zák.). K tomuto závěru dospěly obecné soudy na základě náležitě provedeného dokazování. Skutečnost, že stěžovatelka provedené důkazy jinak (subjektivně) interpretuje, není z ústavněprávního hlediska relevantní. Pokud jde o stěžovatelkou namítané nesprávné, resp. nedostatečné, hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z předložených rozhodnutí dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.

10. Co se týče námitky nesprávného poučení ohledně možnosti podat dovolání z rozsudku dovolacího soudu vyplývá, že dovolání zkoumal z pohledu přípustnosti právě podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nikoliv snad podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak by se podávalo z poučení rozsudku odvolacího soudu. V tomto směru i přes nesprávné poučení odvolacím soudem nevznikla stěžovatelce žádná újma, a proto nelze hovořit o porušení práva na spravedlivý proces.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. srpna 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru