Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 196/2000Nález ÚS ze dne 23.08.2000K nabytí vlastnického práva vydržením

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkVydržení
Vlastnictví
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 120/19 SbNU 137
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.196.2000
Datum vyhlášení23.08.2000
Datum podání29.03.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 134


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 196/2000 ze dne 23. 8. 2000

N 120/19 SbNU 137

K nabytí vlastnického práva vydržením

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě věci ústavní stížnosti K. K.,

zastoupené JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu

v Brně ze dne 8.12.1999, ve věci sp. zn. 15 Co 220/96, a proti

rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 12.9.1995, č.j. 5

C 471/93-38, o určení vlastnictví, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8.12.1999, ve věci sp.

zn. 15 Co 220/96, se zrušuje.

Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne

12.9.1995, č.j. 5 C 471/93-38, se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení

rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.12.1999, ve věci sp. zn.

15 Co 220/96, a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne

12.9.1995, č.j. 5 C 471/93-38. Okresní soud v Blansku, jako soud

I. stupně, zamítl návrh stěžovatelky na určení vlastnického práva

k pozemku parc. č. 1829/2 v kat. úz. S., když po provedeném

dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka se nestala vlastnicí

pozemku na základě kupní smlouvy uzavřené dne 4.5.1963 (s ohledem

na absenci přivolení okresního národního výboru a registraci

státním notářstvím), vlastnické právo nenabyla ani vydržením,

protože nebyla v dobré víře o tom, že ji věc patří. K odvolání

stěžovatelky rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, který

napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně, i když

převážně z jiných důvodů. Jeho argumentace byla založena především

na analýze vývoje podmínek vydržení zakotvených

v občanskoprávních předpisech v období 1963-1993, s důrazem na

podmínky vydržení vlastnického práva k pozemku. Po provedené

analýze zaujal stanovisko, že stěžovatelce mohla započít vydržecí

doba až dnem 1.1.1992, a protože ke dni podání žaloby tato

vydržecí doba neuplynula, nebyly splněny předpoklady pro vydržení

a stěžovatelka se nemohla stát vlastnicí sporného pozemku. Takový

výklad nepovažuje stěžovatelka za správný a v důsledku toho

nepovažuje za správné i samotné rozhodnutí. Namítá, že

v inkriminované době nebyla omezena držba pozemku ve vlastnictví

státu a jakmile odpadly překážky bránící vydržení vlastnického

práva k pozemku (tj. v důsledku novelizace provedené zákonem č.

509/1991 Sb.), uplatnily se právní následky oprávněné držby.

V této souvislosti poukazuje i na právní názor Nejvyššího soudu ČR

uvedený v rozsudku ze dne 25.1.1999 ve věci sp. zn. 22 Cdo

506/98. Protože stěžovatelka setrvává na stanovisku, že se stala

vlastnictví sporného pozemku ke dni 1.1.1992, přičemž v soudním

řízení nebyly její argumenty akceptovány, odepřely jí soudy

ochranu práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. l Listiny

základních práv a svobod.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ač řádně vyzván,

se ke stížnosti nevyjádřil.

Pozemkový fond ČR se přípisem ze dne 11.4.2000 vzdal

postavení vedlejšího účastníka řízení.

Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaného vyjádření

účastníka a ze spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 5 C 471/93

učinil Ústavní soud následující zjištění: Stěžovatelka se žalobou

doručenou Okresnímu soudu v Blansku dne 21.6.1993 domáhala proti

České republice, Okresnímu úřadu v Blansku, určení vlastnictví

pozemku parc. č. 1829/2 v kat. úz. S., když uvedla, že tento

pozemek zakoupila kupní smlouvou z r. 1963 od prodávajících za

dohodnutou kupní cenu, kterou zaplatila před podpisem smlouvy. Od

té doby pozemek užívá a řádně z něho platila zemědělskou daň.

K registraci smlouvy nedošlo pro nesouhlas ONV v Blansku, což

nepovažovala za významné (zejména když jí předseda MNV ve S.

sdělil, že registrace smlouvy je formalita, když pozemek vlastní

a užívá). V roce 1992 (v návaznosti na zamýšlený převod

vlastnického práva k pozemku na syna) z výpisu z listu vlastnictví

zjistila, že vlastníkem pozemku je Česká republika, Okresní úřad

v Blansku podle darovací smlouvy ze dne 28.8.1978. Soud v průběhu

řízení zjistil, že předmětný pozemek byl původně ve

spoluvlastnictví osob, které se stěžovatelkou uzavřely kupní

smlouvu, po úmrtí jedné spoluvlastnice přešel spoluvlastnický

podíl na dědičku, která společně s druhým spoluvlastníkem pozemek

v r. 1978 darovala státu. V procesu zemědělských restitucí byl

spoluvlastnický podíl vydán dárkyni. Okresní soud žalobu zamítl,

neboť dospěl k závěru, že kupní smlouva nesplňovala stanovené

požadavky, když nebyl dán souhlas bývalým Okresním národním

výborem v Blansku k jejímu uzavření a následně neproběhla ani

registrace na Státním notářství v Blansku . Přestože stěžovatelka

uvedla, že pozemek obhospodařuje a řádně z něj platí daň, po celou

dobu si uvědomuje, že k registraci nedošlo. Z tohoto důvodu dospěl

soud k názoru, že stěžovatelce chyběla dobrá víra k tomu, že ji

předmětná věc patří, a proto nepřipadá v úvahu otázka vydržení.

Z těchto důvodů soud žalobu rozsudkem ze dne 12.9.1995, č.j. 5

C 471/93-38, zamítl. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání,

v němž zpochybnila svoje tvrzení ohledně vědomosti o tom, že

nedošlo k registraci smlouvy, učiněné při výslechu a dále

zpochybnila oprávněnost uspokojení restitučního nároku dárkyní.

V průběhu odvolacího řízení došlo k ujasnění právních vztahů ke

spornému pozemku, který se stal předmětem správy vykonávané

Pozemkovým fondem ČR a z toho důvodu došlo ke změně v označení

žalovaného subjektu. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I.

stupně i řízení, které mu předcházelo, a rozhodnutí shledal věcně

správným, byť především z jiných důvodů. Jeho argumentace byla

založena na zjištění, že až do účinnosti novely obč. zákoníku

provedené zákonem č. 509/1991 Sb., tedy ke dni 1.1.1992, nemohla

žalobkyně podle dříve platné právní úpravy nabýt vlastnického

práva ke spornému pozemku vydržením. V době od uzavření neplatné

smlouvy do 31.3.1964 z toho důvodu, že neuplynula vydržecí doba

stanovená obč. zákoníkem č. 141/1950 Sb., v době od 1.4.1964 do

31.3.1983 proto, že obč. zákoník č. 40/1964 Sb. v tehdy platném

znění nabytí vlastnictví vydržením neumožňoval, a v době od

1.4.1983 do 31.12.1991 z toho důvodu, že sporný pozemek nebyl

předmětem způsobilým k vydržení. Pokud jde o dobu od 1.1.1992,

vychází odvolací soud z dikce § 134 obč. zákoníku stanovící

nezbytnou desetiletou vydržecí dobu a poukazuje na jeho odst. 4

umožňující přiměřené použití ustanovení o běhu promlčecí doby pro

počátek trvání doby vydržecí. Mezi takto aplikovatelná ustanovení

zařazuje i § 870 obč. zákoníku, jako přechodné ustanovení

k úpravám účinným od 1.1.1992, které stanoví, že podle dosavadních

předpisů se až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby,

které počaly běžet před účinností zákona č. 509/1991 Sb. Z toho

soud dovozuje, že stěžovatelce začala běžet vydržecí doba ke

spornému pozemku dne 4.5., event. 6.5.1963, avšak právní účinky

spojené s jejím plynutím zanikly ke dni nabytí účinnosti obč.

zákoníku č. 40/1964 Sb. a protože tento obč. zákoník ve znění

platném od 1.4.1964 do 31.12.1991 vydržení sporného pozemku

nepřipouštěl, neběžela ani vydržecí doba. Soud dále konstatuje, že

při určení počátku běhu vydržecí doby je třeba vycházet ze dne,

kdy nabyla účinnosti novela obč. zákoníku provedená zákonem č.

509/1991 Sb., která znovu upravila nabytí vlastnického práva

k pozemku vydržením a jako jeden ze zákonných předpokladů nabytí

vlastnictví uvedeným způsobem stanovila uplynutí vydržecí doby

v trvání deseti let a na tomto základě uzavírá, že vydržecí doba

nemůže tedy uplynout dříve, než ke dni 1.1.2002, a protože ke dni

podání žaloby tato vydržecí doba neuplynula, nebyly předpoklady

pro vydržení vlastnického práva vyplývající z § 134 odst. 1 obč.

zákoníku splněny, a stěžovatelka se tedy nemohla stát vlastnicí

sporného pozemku.

Ústavní stížnost je důvodná.

Právní úprava vydržení na území ČR doznala v posledních

desetiletích řadu významných změn. V souvislosti s nimi bylo vždy

nezbytné posoudit účinky nové úpravy, zejména z hledisek

intertemporálních. Obecný zákoník občanský z r. 1811 upravoval

vydržení velmi podrobně, včetně podmínek, obsahoval různé vydržecí

doby pro vydržení věcí movitých a věcí nemovitých, pro mimořádné

vydržení apod. Obč. zákoník č. 141/1950 Sb. omezil předmět

vydržení a odlišně upravil lhůty. Užší rozsah regulace a tím

i menší použitelnost si nevyžádala žádná speciální přechodná

ustanovení. Obč. zákoník č. 40/1964 Sb. v původním znění vydržení

neupravil. Proto bylo třeba vycházet z toho, že po 1. dubnu 1964

nebylo možné vlastnické právo nabýt vydržením, a to ani tehdy,

jestliže počaly běžet lhůty před 1. dubnem 1964, tj. za účinnosti

předcházejícího občanského kodexu. Jestliže k nabytí vlastnického

práva vydržením došlo nejpozději 31.3.1964, po nabytí účinnosti

tohoto obč. zákoníku mohl být již tento fakt pouze deklarován,

účinky složené právní skutečností (skutkové podstaty vydržení)

automaticky nastoupily v době jejich přípustnosti. Po 1.dubnu

1983 platilo, že nepřetržitou desetiletou držbou pozemku vydržela

fyzické osoba vlastnické právo k pozemku nebo jeho části pro stát,

sama nabyla právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku

(zák. č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník

a upravují některé další majetkové vztahy). Také tyto účinky

nastoupily nezávisle na lidském vědomí, k jejich vzniku nebylo

třeba žádného právního úkonu, ani vědomost o jejich vzniku. Tento

předpis současně do obč. zákoníku výslovně zakotvil princip

započitatelnosti doby držby před jeho účinností (i když tehdy

držba nebyla upravena), vydržecí doba však neskončila dříve než za

rok po jeho účinnosti, tj. 31.3.1984. Současná úprava vydržení

(s účinností od 1.1.1992 - viz zák. č. 509/1991 Sb.) znamená

obnovení tradičních důsledků spojených s vydržením, zrušila

nedůstojná omezení jeho užití (tj. zejména omezení předmětů

způsobilých k vydržení fyzickou osobou, vyloučení nabytí

právnickou osobou).

Stručný přehled obsahu právních úpravy a jejich vzájemných

návazností dokládá rozdílný zákonodárcův přístup. Je evidentní, že

pokud docházelo k zúžení možnosti vydržení, příp. ke zpřísnění

předpokladů, pokud účinky vydržení nenastaly do účinnosti nové

úpravy, posuzovaly se dle příslušné nové regulace. Jiný postup

však vyžaduje preciznější specifikaci dopadů nové právní úpravy,

neboť jde o jeden z projevů intertemporality spočívající

v posouzení vlivu nového předpisu na právní kvalifikaci

skutečností, které nastaly před jeho účinností, a to takových

situací, kdy určitý společenský jev mohl vyvolat právní následky

pouze ve spojení s jinými jevy, s nimiž by vytvořil složenou

právní skutečnost vedoucí ke vzniku, změně nebo zániku právního

vztahu, sám o sobě však žádné konkrétní právní následky nevyvolal.

Nejradikálnější projev ochrany oprávněné důvěry v právní řád

vyúsťuje do principu ochrany minulých právních skutečností a je

obvykle omezována na ochranu podstatných a nejzávažnějších

právních skutečností, tj. projevů lidského chování. To znamená, že

lidskému chování dokončenému v minulosti, ponechává právní předpis

dosavadní právní kvalifikaci. Při hodnocení významu držby podle

minulé právní úpravy nelze přehlédnout, že držba na základě zák.

č. 131/1982 Sb. byla všeobecně přípustná, součástí skutkové

podstaty vydržení však byla jen omezeně. Nová právní úprava (zák.

č. 509/1991 Sb.) držbu uskutečňovanou do 31.12.1991 nekvalifikuje

odlišně, pouze ji započítává do délky nezbytné vydržecí doby.

Přitom však účinky souhrnné právní skutečnosti mohly nastat

nejdříve 1.1.1992. V obecné rovině lze považovat za nejvhodnější

takovou právní konstrukci, která by posunula konec příslušné lhůty

až na uplynutí stanovené doby po účinnosti nového zákona (srov.

zmíněnou vydržecí lhůtu v zák. č. 131/1982 Sb.). Jestliže tak

zákonodárce neučinil, nelze z toho vyvozovat, že celá lhůta musí

uplynout až po jeho účinnosti (v posuzovaném případě to platí jak

o vydržení věci ve státním vlastnictví, tak pro vydržení

právnickou osobou).

Ze všech uvedených důvodů se Ústavní soud ztotožňuje

s myšlenkovými závěry Nejvyššího soudu ČR obsaženými

v rozhodnutích zabývajících se vydržením vlastnického práva

k pozemku ve vlastnictví státu (rozsudek ze dne 7.1.1999, sp. zn.

22 Cdo 1193/98, rozsudek ze dne 25.1.1999, sp. zn. 22 Cdo 506/98,

rozsudek ze dne 27.4.1999, sp. zn. 2 Cdon 1134/96) a podotýká, že

jsou výrazem ústavně konformní interpretace příslušných ustanovení

obč. zákoníku, včetně úvah o intertemporálních důsledcích nového

předpisu a z toho pohledu je třeba výklad Krajského soudu v Brně

považovat za nesouladný s objektivním právem. V judikatuře

Ústavního soudu sice byla již opakovaně vyslovena myšlenka, že

nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci

práva nelze podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl.

36 odst. 1 Listiny, nicméně nesprávná interpretace může být

důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu tehdy, pokud je jí

zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz

nález ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu, svazek 8, Praha 1998, nález č. 66, jakož i nález

ve věci sp. zn. I. ÚS 34/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního

soudu, svazek 12, Praha 1999, nález č. 137). Ústavní soud shledal,

že přijatým výkladem odvolací soud zásadním způsobem zasáhl do

stěžovatelčina práva domoci se právními prostředky určení

vlastnictví, čímž došlo k porušení čl. 90 Ústavy, dle něhož je

soud povolán k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval

ochranu právům, a ve svých důsledcích mohlo též dojít k porušení

čl. 11 Listiny.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zák. č.

182/1993 Sb. ústavní stížnosti částečně vyhověl a rozsudek

Krajského soudu v Brně ze dne 8.12.1999, ve věci sp. zn. 15 Co

220/96, zrušil, když shledal porušení čl. 90. Ústavy a též čl. 36

odst. 1 Listiny [§ 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona]. Návrh

na současné zrušení rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne

12.9.1995, č.j. 5 C 471/93-38, Ústavní soud zamítl, neboť

neshledal, že by se soud I. stupně při svém rozhodování řídil

úvahami založenými na nesprávné interpretaci počátku a běhu

vydržecí doby v závislosti na změnách právní úpravy. Ústavní soud,

k jehož úkolům patří ochrana ústavnosti, již nemohl posuzovat, zda

byly splněny všechny zákonné podmínky nabytí vlastnického práva ke

spornému pozemku vydržením. Bude proto na obecných soudech, aby

v souladu se svojí pravomocí a příslušností posoudily, zda

v inkriminovaném případě existuje u stěžovatelky, především

s ohledem na fakt, že po celou dobu po uzavření smlouvy pozemek

užívala, platila příslušnou zemědělskou daň a stát tuto daň

přijímal, corpus possesionis, animus possidendi a bona fides (se

zřetelem ke všem okolnostem).

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat..

V Brně dne 23. srpna 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru