Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 196/08 #1Usnesení ÚS ze dne 16.07.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - správce konkurzní podstaty úpadce EZOP, s. r. o.
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
právní úkon/neplatný
procesní zásady
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.196.08.1
Datum podání22.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

113/1895 Sb., § 228

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 196/08 ze dne 16. 7. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Františka Kollmana, správce konkurzní podstaty EZOP, s. r. o., se sídlem Vrchlabí, Školní 1396, zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem AK v Náchodě, Tyršova 64, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. listopadu 2007 sp. zn. 32 Odo 866/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2006 sp. zn. 2 Cmo 266/2004, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. května 2004 sp. zn. 38 Cm 43/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na určení neplatnosti smluv o postoupení pohledávek z důvodu neprokázání naléhavého právního zájmu.

Ke skutkovým okolnostem případu stěžovatel uvedl, že soud prvního stupně zamítl žalobu na určení neplatnosti citovaných smluv o postoupení pohledávek, neboť není dán naléhavý právní zájem a učinil právní závěr, že žaloba má povahu předběžné otázky ve vztahu k jiné právní otázce - a to platnosti dalších právních úkonů, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto v jiném soudním řízení.

Stěžovatel namítal, že odvolací soud nevyhověl jeho odvolání, neboť se zabýval pouze formální stránkou posuzovaných smluv a pominul jejich obsah.Takový právní úkon by pak nešlo co do jeho obsahu přezkoumat nikdy. Nesouhlasil s aplikovanou chronologií předběžných otázek, která postrádá logiku a v důsledku toho by nikdo nemohl v samostatném řízení uplatnit dílčí nároky, neboť tyto by se mohly stát základem nároku právně silnějšího.

S právním názorem obecných soudů stěžovatel nesouhlasil a poukázal na to, že existoval a stále existuje právní zájem na požadovaném určení, a tvrdil, že na plnění nelze žalovat. Pokud nebyla kupní smlouva uzavřena platně, nelze se domáhat jejího zaplacení. Pokud bylo od smlouvy odstoupeno, nelze se domáhat zaplacení. Rozhodující bylo určení vlastnictví k nemovitostem (Okresní soud v Trutnově sp. zn. 9 C 68/2000), které dosud není pravomocně skončeno. Stěžovatel vytýkal obecným soudům, že řízení o určení vlastnictví mělo být přerušeno do doby, než bude rozhodnuto o otázce platnosti smluv o postoupení pohledávek. S otázkou zásadního právního významu se stěžovatel obrátil na dovolací soud, který dovolání odmítl, aniž by se jím věcně zabýval.

Stěžovatel tvrdil, že ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu bylo porušeno, neboť obecné soudy neposkytly ochranu právům stěžovatele, přestože v řízení postupoval v souladu se zákonem a využil všech možností daných zákonem.

II.

Ústavní soud, který není součástí obecné soudní soustavy a kterému nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím či jiným zásahem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Stěžovatel namítal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy, Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska ústavně zaručených procesních práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatele se zamítnutím žaloby na určení neplatnosti právního úkonu z důvodu neexistence procesních předpokladů uplatnění takového typu žaloby, tj. nedostatku naléhavého právního zájmu. Právně relevantním předmětem přezkumu tedy byla otázka výkladu a aplikace ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., a to z pohledu ústavní konformity takového výkladu.

Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze u soudu uplatnit návrh na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Protiústavnost uvedené procesní normy stěžovatel netvrdil a ani Ústavní soud o její konstituční konformitě pochybnosti neměl. Žaloba na určení práva je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy, jde o žalobu svou povahou preventivní, jejímž účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu; její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích. Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Platí pravidlo, že dospěje-li soud k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení (určovací žaloba se nejeví být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva), zamítne žalobu, aniž by se musel zabývat meritem věci. Ústavní soud se s touto premisou teorie i praxe ztotožňuje a zásadně respektuje, že to jsou především obecné soudy, které relativně neurčitý pojem "naléhavý právní zájem" v individuálních případech vymezují a interpretují v kontextu se všemi konkrétními okolnostmi daného případu.

Z ústavněprávního hlediska bylo věcí Ústavního soudu, aby posoudil, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po posouzení napadených rozhodnutí a po prostudování připojeného spisu Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů nic, co by svědčilo o důvodnosti ústavní stížnosti.

Rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení byla odůvodněna jednak povahou uplatněných důvodů, pro které stěžovatel podal žalobu na určení neplatnosti smluv o postoupení pohledávek, která má povahu předběžné otázky ve vztahu k jiným právním otázkám (o nichž již bylo rozhodováno v jiném soudním řízení) a zpochybnění oprávněnosti jednat navenek jednatelem P. K.

Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 38 Cm 43/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že žalobce EZOP, s. r. o., IČ: 49812980 (právní předchůdce stěžovatele), se žalobou podanou dne 2. října 2001 proti žalovaným 1. K.P.K. - UNISTAV PARDUBICE, s. r. o., IČ: 47451041, 2. EZOP HC a. s. IČ: 25255312, domáhal určení, že jsou neplatné jejich právní úkony, jimiž byly postoupeny pohledávky z faktur a směnek. Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl s tím, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem, bylo-li možno žalovat přímo na existenci práva nebo právního vztahu. K samotným smlouvám o postoupení pohledávek soud konstatuje, že zákonem požadovaná písemná forma i povinnost postupitele oznámit dlužníkovi postoupení pohledávek byly dodrženy.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců přezkoumal předcházející rozhodnutí a rozsudkem ze dne 12. ledna 2006 (2 Cmo 266/2004) potvrdil ve vztahu ke stěžovateli (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V průběhu řízení byl na majetek žalobce prohlášen konkurz (usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2005 sp. zn. 42 K9/2005-91), správce konkurzní podstaty - stěžovatel podal návrh na pokračování v řízení. Dále se odvolací soud zabýval procesními otázkami, výrokem II. zrušil část napadeného rozhodnutí ve vztahu k žalobci M. V., jež do řízení vstoupil jako fyzická osoba. Z důvodu nedostatku podmínek řízení odvolací soud tuto II. část rozsudku zrušil a spor postoupil místně příslušnému Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že soud vzal za nesporné, že za EZOP, s. r. o., IČ: 49812980, byl oprávněn jednat navenek každý z jednatelů. Jednání P. K. v rozhodné době bylo jednáním právnické osoby a právní úkony, které činil nelze zpochybňovat prostřednictvím sporu o určení neplatnosti smluv o postoupení pohledávek. Vrchní soud v Praze vyložil, že případnou odpovědnost za existenci postupované pohledávky nesou účastníci této smlouvy.

Nejvyšší soud České republiky usnesením odmítl dovolání stěžovatele usnesením ze dne 7. listopadu 2007 (32 Odo 866/2006-344) pro nepřípustnost dle § 243b odst. 5 věta první o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř., neboť dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. S otázkou zásadního právního významu se stěžovatel obrátil na dovolací soud, zda a kdy se může stát otázka, která je pro jiné řízení otázkou předběžnou, hlavním předmětem sporu a kdy je to vyloučeno. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl a přiklonil se k právnímu názoru obecných soudů, když neshledal ani existenci jiných okolností pro jeho zásah; dovolání stěžovatele směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti kterému není mimořádný opravný prostředek přípustný.

Ústavní soud, maje na paměti, že jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze jej hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti; žádné z takových pochybení svědčící o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy v projednávané věci neshledal. Právní názor obecných soudů, že je-li možno žalovat na plnění, nelze využít žaloby na určení, neboť rozhodnutí o žalobě na plnění zahrnuje i posouzení prejudicielní otázky ohledně platnosti konkrétního právního úkonu, je právním názorem stabilizovaným po desítky let jak procesualistickou doktrínou, tak judikaturou (srov. k tomu ustanovení § 228 zákona č. 113/1895, ř. z., a k němu existující bohatou literaturu i judikaturu). Ústavní soud má předně za potřebné odkázat na stanovisko, které k této a související problematice přijal v plénu dne 1. listopadu 2005 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, dále srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2006 sp. zn. I ÚS 185/2005, sp. zn. II ÚS 14/2004 ze dne 25. ledna 2006 atd. (http://www.judikatura.cz/).

Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 či čl. 96 Ústavy, přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 16. července 2008

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru