Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1957/20 #1Usnesení ÚS ze dne 01.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Trestní odpovědnost
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1957.20.1
Datum podání13.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 12 odst.2, § 39 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1957/20 ze dne 1. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Brno-Bohunice, právně zastoupeného JUDr. Karlem Schellem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem Ambrožova 6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1430/2019-6312 ze dne 22. 4. 2020, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 153/2018-5973 ze dne 19. 6. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 53 T 1/2017-5728 ze dne 25. 9. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 7. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků v řízení zaručeného čl. 37 odst. 1 a též k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně byli stěžovatel a další spoluobvinění obvinění uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Přesný popis skutku je detailně popsán ve skutkové větě rozsudku. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců ve věznici s ostrahou, peněžitý trest podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1 tr. zákoníku ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců a rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích a družstvech včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva, a to v trvání 5 let. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost (společně a nerozdílně s dalšími spoluobviněnými) nahradit v rozsudku specifikovanou škodu.

3. Stěžovatel a ostatní spoluobvinění si proti rozsudku podali odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 6. 2019 sp. zn. 3 To 153/2018, tak, že všechna odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal jak stěžovatel, tak další spoluobvinění dovolání, které v jeho případě Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že na základě zjištěné důkazní situace nelze předmětné jednání podřadit pod trestný čin, tak jak bylo dovozeno prvostupňovým a následně i odvolacím a dovolacím soudem. Pro posuzování trestní odpovědnosti vyplývající z obchodněprávních či občanskoprávních vztahů, regulovaných zejména občanským zákoníkem, je třeba mít zvláště na paměti subsidiární charakter trestního práva. Ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve v případě, kdy jsou tyto neúčinné a porušení občanskoprávního či obchodněprávního vztahu naplňuje znaky určité skutkové podstaty trestného činu, včetně jeho materiální stránky, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost. V právní státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávního povahy. Obecné soudy podle stěžovatele nesprávně zjistily a vyhodnotily skutkový stav věci, kdy nepostupovaly při hodnocení důkazů důsledně dle § 2 odst. 6 tr. řádu, neboť provedené důkazy nehodnotily tak, aby na jejich základě učinily logická a důsledná skutková zjištění. V hodnocení důkazů jsou podstatné vnitřní rozpory, mající dopad na logiku skutkových zjištění soudu vycházející z toho, že soud se v rozhodných okolnostech důsledně a logicky nevypořádal se všemi provedenými důkazy relevantními pro posouzení průběhu skutkového děje v jejich vzájemných souvislostech. Ze strany rozhodujících soudů tak byla nesprávně vyložena zásada subsidiarity trestní represe, tak jak je stanovena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.

7. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.

8. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

9. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu jsou dostatečným způsobem odůvodněné, přičemž z nich vyplývá, že se všechny tři soudy zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaného trestného činu argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu.

10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru