Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1957/15 #1Usnesení ÚS ze dne 22.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Teplice
SOUDNÍ EXEKUTOR - Praha-východ - Erbert Ivo
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkvýkon rozhodnutí/náklady řízení
exekutor
odměna
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1957.15.1
Datum podání30.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

330/2001 Sb., § 13 odst.1, § 13 odst.3, § 11 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1957/15 ze dne 22. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Zelenkové, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo nám. 28, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. května 2015, č. j. 45 EXE 635/2014-52, a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného JUDr. Ivo Erbertem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha - východ dne 21. dubna 2015, č. j. 149 EX 3761/14-48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dále bylo porušeno právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.

2. Soudní exekutor JUDr. Ivo Erbert příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 21. dubna 2015, č. j. 149 EX 3761/14-48, určil náklady exekuce (vedené pro vymožení částky ve výši 1.224 Kč spočívající ve státem uhrazeném svědečném) v celkové výši 7.865 Kč a uložil povinné (stěžovatelce) povinnost k jejich úhradě. Náklady exekuce sestávaly z částky 3.000 Kč jako odměny exekutora podle § 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb."), částky 3.500 Kč jako paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., a částky 1.365 Kč představující daň z přidané hodnoty.

3. Proti tomuto příkazu k úhradě nákladů exekuce podala povinná námitky, které byly usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. května 2015, č. j. 45 EXE 635/2014-52, zamítnuty. Okresní soud v Teplicích konstatoval, že soudní exekutor při stanovení výše nákladů exekuce nepochybil a jeho postup byl v souladu s právním řádem. K námitkám povinné uvedl, že její finanční situace nemohla být považována za špatnou, když měla na účtu částku přesahující 191.000 Kč, takže měla dostatek prostředků k úhradě jistiny i nákladů exekuce ve snížené výši. Soud rovněž zdůraznil, že na danou věc nebylo lze aplikovat nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125), neboť povinná plnila až pod tíhou exekuce po jejím nařízení.

II.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Po stručné rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí se věnuje vlastní ústavněprávní argumentaci. Vyslovuje přesvědčení, že výše nákladů exekuce je zcela nepřiměřená s ohledem na vymáhanou jistinu. Napadená rozhodnutí jsou navíc nepřezkoumatelná, neboť soudní exekutor nespecifikoval, co v exekučním řízení provedl a jaké úkony vykonal. Ve světle uvedeného se stěžovatelce jeví nepřiměřená i paušální náhrada hotových výdajů, která nekoresponduje se skutečně vynaloženými hotovými výdaji exekutora, jejichž výši a účelné vynaložení by měl exekutor podle názoru stěžovatelky prokázat. Stěžovatelka rovněž upozorňuje, že nebyla k úhradě jistiny vyzvána, resp. že ke splnění vymáhané povinnosti byla vyzvána až poté, co jí byly obstaveny účty a bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem. Stěžovatelka však zejména namítá nepřiměřenost nařízené exekuce. Poukazuje na to, že vymáhanou částku uhradila neprodleně po obstavení účtů a zřízení zástavního práva. Ohledně přiměřenosti exekuce odkazuje na "nález" (pozn. správně usnesení) Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 2081/10. Dále poukazuje na již shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2930/09. Třebaže se stěžovatelka nachází v "lehce" odlišné situaci (plnila až po nařízení exekuce), měly by se závěry z citovaného nálezu s ohledem na její "téměř" dobrovolné plnění vztahovat i na její případ. Ve vztahu ke stanovení přiměřené výše odměny soudního exekutora stěžovatelka zmiňuje i nálezy ze dne 24. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2134/09 (N 236/59 SbNU 399) nebo ze dne 15. prosince 2011 sp. zn. I. ÚS 3219/10 (N 214/63 SbNU 467). Stěžovatelka konečně nesouhlasí s tvrzením Okresního soudu v Teplicích, že exekuční řízení bylo zahájeno před účinností vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 63/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb. Exekuční řízení bylo totiž zahájeno až dne 4. června 2014 pověřením exekutora k vedení exekuce, tedy více než dva roky po nabytí účinnosti citované novely vyhlášky Ministerstva spravedlnosti.

III.

5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

6. V dané věci je předně třeba vidět, že ústavní stížnost se týká rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce stanovených ve výši 7.865 Kč, resp. pokud měly být stanoveny náklady podle představ stěžovatelky, jednalo by se pravděpodobně o částku o 3.932,50 Kč nižší (tedy poloviční). Tento rozdíl tedy představuje částku, o niž ve skutečnosti v ústavní stížnosti jde. Uvedenou částku lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, usnesení ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, usnesení ze dne 4. dubna 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07, nález ze dne 25. července 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj., vše dostupné také na http://nalus.usoud.cz)] dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

7. Stěžovatelka namítá, že při stanovení nákladů exekuce mělo být zohledněno její téměř dobrovolné splnění povinnosti spočívající v uhrazení jistiny ve výši 1.224 Kč. Rozhodováním o úhradě nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění povinným a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně. Rozlišuje mezi situací, kdy povinný plnil zcela dobrovolně předtím, než se o nařízení exekuce dozvěděl, a případem, kdy plnění vymáhané povinnosti vykazuje jisté znaky dobrovolnosti, byť k němu došlo až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. V prvém případě, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, tj. ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce (resp. vyrozumění o zahájení exekuce), Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [srov. např. nález ze dne 29. července 2009, sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175), nebo výše opakovaně citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2930/09]. Ve druhém případě aplikuje zásady odměňování exekutorů vyjádřené v nálezu ze dne 1. března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (č. 94/2007 Sb., N 39/44 SbNU 479), dle kterých je třeba zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Ústavní soud dovodil, že poskytnutí plnění povinným po nařízení exekuce ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění je třeba "ocenit" sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50%, jak to předpokládá § 11 odst. 1 exekutorského tarifu [srov. nález ze dne 11. června 2009, sp. zn. II. ÚS 233/09 (N 142/53 SbNU 753), a nález ze dne 9. března 2010, sp. zn. II. ÚS 1994/09 (N 44/56 SbNU 495)]. Z výše uvedeného plyne, že je-li plněno později, žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní.

8. Pro danou věc je ve světle výše naznačených úvah podstatné, že stěžovatelka v exekutorem stanovené lhůtě uhradila toliko jistinu, neuhradila však zálohu na snížené náklady exekuce vyčíslenou exekutorem, jejíž uhrazení je ovšem předpokladem pro snížení nákladů exekuce v souladu s § 11 odst. 1 písm. a) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Přitom právě přijetím této právní úpravy, podle níž je soudní exekutor povinen zaslat povinnému spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce výzvu k dobrovolnému plnění, v níž povinného zároveň poučí, že splní-li povinný vymáhanou povinnost ve lhůtě třiceti dnů od doručení této výzvy a zároveň uhradí zálohu na snížené náklady exekuce, vydá exekutor neprodleně příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž tyto vyčíslí ve snížené výši, tj. ve výši 50%, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky, bylo vyhověno požadavku Ústavního soudu vyplývajícímu z výše citovaných rozhodnutí, aby povinnému byla poskytnuta možnost splnit vymáhanou povinnost "dobrovolně", byť až po zahájení exekuce, a vyhnout se tak nepřiměřené majetkové újmě spočívající v povinnosti uhradit náklady exekuce v plné výši. Podmínky, při jejichž splnění se soudní exekutor může po povinném domáhat toliko úhrady snížených nákladů exekuce, pak byly zákonodárcem jasně vymezeny a stěžovatelka o nich byla také poučena (§ 46 odst. 6 exekučního řádu). Ve stávající věci však stěžovatelka nebyla dostatečně bdělá ochrany svých práv a nesplnila celou svoji povinnost (tj. neuhradila jistinu a zálohu na náklady exekuce), v důsledku čehož nesplnila právními předpisy stanovené podmínky pro to, aby jí byla uložena povinnost k úhradě nákladů exekuce pouze ve snížené výši. Proto jí nemůže být nyní poskytnuta ochrana ani ze strany Ústavního soudu.

9. Stěžovatelce lze dát zapravdu toliko v tom, že závěr soudu o tom, že exekuční řízení bylo zahájeno před účinností vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 63/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., je nesprávný. Uvedené konstatování Okresního soudu v Teplicích však na posouzení ústavní stížnosti nemělo žádný vliv.

10. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru