Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1952/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkodškodnění
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1952.11.1
Datum podání04.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1952/11 ze dne 19. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. M., zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem, se sídlem Šafaříkovy sady 5, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1253/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 69 Co 420/2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. 27 C 75/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. 7. 2011, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2011 a doplněnou podáním ze dne 15. 7. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti napadl stěžovatel pouze rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3118/10 ze dne 15. 11. 2010), přičemž v tomto rozsahu též zmocnil svého právního zástupce. Podáním ze dne 15. 7. 2011 reagoval stěžovatel na výzvu Ústavního soudu, kterou byl vyzván ke sdělení, zda trvá na jím vymezeném petitu ústavní stížnosti a k jeho případné úpravě spolu s předložením řádné plné moci; stěžovatel ve svém podání upravil pouze plnou moc, když nově zmocnil advokáta k zastupování ve věci ústavní stížnosti směřující i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel formálně neupravil petit ústavní stížnosti, což Ústavní soud hodnotí jako liknavost a profesní pochybení právního zástupce stěžovatele; i přesto, v zájmu zajištění přístupu stěžovatele k Ústavnímu soudu, posoudil Ústavní soud změnu plné moci materiálně - jako doplnění petitu ústavní stížnosti, a to s vědomím, že tím již mezně supluje procesní aktivitu stěžovatele.

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2008 sp. zn. 69 Co 420/2008 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. 27 C 75/2007, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky 1.481.739,-Kč s příslušenstvím, představující stěžovatelem tvrzenou škodu v podobě ušlého výdělku, která mu měla vzniknout v důsledku průtahů v trestním řízení. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1253/2009 jako nepřípustné podle ust. § 243b odst. 5 věty první a ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Soudy všech stupňů zároveň shodně rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zopakoval námitky, které uplatnil v řízení dovolacím, když uvedl, že soudy nižších stupňů na jedné straně uvedly, že se zabývaly možnou příčinou vzniku škody ze všech v úvahu přicházejících důvodů, ale žádný z těchto důvodů nemohl založit důvodnost žaloby. Na straně druhé však odvolací soud připustil, že žalobcem tvrzené skutečnosti jsou důvodem pro přiznání imateriální újmy, stěžovatele však neupozornil na skutečnost, že se má domáhat náhrady za imateriální újmu. Dále stěžovatel uvedl, že v předmětném trestním řízení nepochybně k průtahům řízení došlo (soudní řízení trvalo 9 let a 3 měsíce) a tudíž je namístě, aby byl za tuto újmu odškodněn.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Stěžovatelem předložené námitky jsou opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, zejm. v řízení dovolacím a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak městský, tak zejména Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí podrobně odůvodnily, a to včetně odkazů na ustálenou judikaturu. Nadto, jak uvedl Nejvyšší soud, stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 10. 2007 sp. zn. 27 C 75/2007 vyzván, aby upřesnil, v jaké výši svůj nárok odvozuje z titulu náhrady škody za ušlou mzdu a v jaké výši jako újmu nemateriální; podáním ze dne 5. 11. 2007 stěžovatel setrval na jím vymezeném předmětu řízení, tedy náhradě ušlého výdělku. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2011

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru