Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 195/96Nález ÚS ze dne 01.10.1997K právu na řádný proces ve správním soudnictví. K jednání soudu bez účastníka a jeho advokáta.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /spr... více
Věcný rejstříkSprávní řízení
soud/odročení jednání
předvolání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 119/9 SbNU 103
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.195.96
Datum podání17.07.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 250g odst.2, § 41 odst.2, § 49 odst.1, § 246c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 195/96 ze dne 1. 10. 1997

N 119/9 SbNU 103

K právu na řádný proces ve správním soudnictví. K jednání soudu bez účastníka a jeho advokáta.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci stěžovatelky

S. R. o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 22. 5. 1996, sp. zn. 10 Ca 114/96, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.

5. 1996, sp. zn. 10 Ca 114/96, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že napadeným

rozsudkem byla u jednání, nařízeného na den 22. 5. 1996, zamítnuta

v její i advokátově nepřítomnosti žaloba, kterou se domáhala

přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých

Budějovicích ze dne 20. 2. 1996, čj. 199/1996-1, kterým bylo

zamítnuto její odvolání proti prvostupňovému platebnímu výměru

Finančního úřadu v Českém Krumlově ze dne 21. 9. 1995, čj.

KONTR/SV/76/95, jímž jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmu

fyzických osob za rok 1993 ve výši 1.007.209,-Kč, přestože se její

zastupující advokát k nařízenému jednání před krajským soudem jak

telegramem, tak písemně omluvil z důvodu kolidujícího jednání

u Městského soudu v Praze, přičemž nedopatřením vztáhl důvod

omluvy na 23. května 1996, ač skutečný termín kolidujícího jednání

byl 22. května 1996. Protože krajský soud ve věci dne 22. 5. 1996

jednal a současně i rozhodl, došlo dle stěžovatelky ke zkrácení

jejího práva na právní pomoc v řízení, kde zastoupení je

obligatorní, a dále bylo porušeno její právo vyjádřit se ke všem

prováděným důkazům, včetně toho, že byla zbavena možnosti

navrhnout důkaz svědeckou výpovědí, učiněnou rozdílně v rámci

občanského soudního řízení na jedné straně, a pro daňové účely,

tj. v řízení před finančními orgány, na druhé straně. Dále uvedla,

že v důsledku výpovědi tohoto svědka na ni bylo navíc podáno

trestní oznámení pro krácení daně ve výši přes jeden milion korun,

čímž se dostala do situace, kdy jí jako matce dvou nezletilých

dětí hrozí trest až 15 let odnětí svobody.

Krajský soud ve svém vyjádření jako účastník řízení uvedl, že

zástupce stěžovatelky odročení jednání nenavrhl; že důvody omluvy

byly známy v den jednání a navíc se vztahovaly k jinému datu

s tím, že dle § 119 odst. 1 o.s.ř. lze jednání odročit jen

z důležitých důvodů. V této souvislosti krajský soud také

poznamenal, že vzhledem k dalším nařízeným jednáním v uvedený den

(22. května 1996) neměl možnost ověřovat, zda datum 23. května je

omylem. K tvrzení stěžovatelky, že právní zástupce měl nové

informace, krajský soud namítl, že při přezkoumávání zákonnosti

rozhodnutí správních orgánů je rozhodující skutkový stav v době,

kdy bylo správním orgánem rozhodováno. Dále v této souvislosti

krajský soud uvedl, že zpochybněná výpověď P. H. nebyla jediným

důkazem ve věci.

Finanční ředitelství v Českých Budějovicích jako vedlejší

účastník řízení ve svém vyjádření odkázal na svoje rozhodnutí,

jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti prvostupňovému

platebnímu výměru. Dále vyslovil názor, že bylo věcí soudu, zda

žádosti o odročení jednání vyhoví či nikoliv, jestliže důvod byl

sdělen až v den jednání a navíc k jinému datu. Dále vedlejší

účastník poukázal na § 250g o.s.ř., dle něhož nedostaví-li se

účastníci k jednání, může být věc projednána v jejich

nepřítomnosti. Ohledně tvrzeného zkrácení práv stěžovatelky na

právní pomoc před soudem vedlejší účastník namítl, že stěžovatelka

byla zastoupena, a to Mgr. I. S., a pokud jde o porušení práva

vyjádřit se ke všem důkazům, poukázal na § 250i, dle něhož se

dokazování ve správním soudnictví neprovádí. Dále vedlejší

účastník v tomto směru uvedl, že vzhledem k tomu, že pro soud je

rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného

rozhodnutí, byla nová informace právního zástupce bezcenná

a nepoužitelná. Závěrem znovu vyloučil porušení čl. 37 odst. 2

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože

byla stěžovatelka zastoupena, a stejně tak i porušení čl. 38 odst.

2 Listiny, a to proto, že dokazování se dle příslušné právní

úpravy, obsažené v o.s.ř., neprovádí. Navíc vyslovil názor, že

právo na veřejné projednání má jiný význam v trestním a civilním

řízení, což se odráží i ve specifické úpravě, obsažené v o.s.ř.

Dle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany

ústavnosti, který dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR ve spojení

s § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

rozhoduje o ústavních stížnostech fyzických nebo právnických osob,

které tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jejich

ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Vzhledem k tomu, že

stěžovatelka takové porušení základního práva ve své ústavní

stížnosti tvrdí, a to v souvislosti s rozhodnutím Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 22. května 1996, sp. zn. 10 Ca

114/96, nezbylo Ústavnímu soudu než se věcí zabývat. Ústavní soud

pak z připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích,

sp. zn. 10 Ca 114/96, zjistil, že v řízení dle části páté hlavy

druhé o.s.ř. krajský soud dne 22. 5. 1996 jednal v nepřítomnosti

jak stěžovatelky, tak jejího advokáta, a dokonce i rozhodl,

ačkoliv měl a u jednání i četl úřední záznam o tom, že advokát se

nemůže k jednání dne 23. 5. 1996 dostavit, spolu s telegramem

téhož obsahu a dále měl k dispozici i samotnou omluvu, v níž

advokát rozvádí, že má na den 23. 5. 1996 v 8.45 hod. veřejné

zasedání na Městském soudě v Praze ve vazební věci, přičemž

zastoupení kolegy mu bylo odmítnuto, s tím, že jeho osobní vůz má

poruchu, takže je odkázán na hromadnou dopravu a tudíž nemá

možnost jednání ve 13.00 hod. stihnout. Závěrem se opakovaně

omluvil s poznámkou, že danou situaci nezavinil, a poděkoval za

pochopení. Dále Ústavní soud z protokolu o jednání ze dne 22. 5.

1996 zjistil, že u stěžovatelky bylo konstatováno, že se

nedostavila a že má doručení vykázáno, ačkoliv z referátu soudce,

jímž bylo jednání nařizováno, i ze zpátečních lístků, obsažených

ve spise, jasně plyne, že stěžovatelka vůbec nebyla soudem

obeslána. Dále z uvedeného protokolu bylo zjištěno, že soud

vyhlásil usnesení, kterým se žádosti právního zástupce o odročení

jednání ve smyslu § 119 o.s.ř. nevyhovuje, a poté následovalo

další usnesení o tom, že bude jednáno v nepřítomnosti žalobkyně,

dnes stěžovatelky, a jejího právního zástupce.

Ústavní soud na

základě shora uvedených skutkových zjištění, týkajících se

procesní stránky věci, dospěl k závěru, že v daném případě nebyly

ze strany soudu dodrženy zásady spravedlivého procesu, tak jak

jsou upraveny v hlavě páté Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jestliže totiž soud za situace, kdy mu byla řádně a včas doručena

omluva zástupce účastníka, byť až v den jednání (neboť nikde není

upraveno, jak dlouho před termínem nařízeného jednání se lze

účinně omluvit), s uvedením důvodu omluvy, což správně z hlediska

obsahu bylo ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř., ve spojení

s § 246c o.s.ř., soudem posouzeno jako návrh na odročení jednání,

a takto o něm i rozhodnuto, a kdy sám stěžovatelku jako účastnici

nepředvolal a přitom vzhledem k záměně v datu jednání právního

zástupce nemohl dle § 246c o.s.ř. vycházet z přiměřeného použití

§ 49 odst. 1 o.s.ř. ("Má-li účastník zástupce s plnou mocí pro

celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci") a tedy

aplikovat § 250g odst. 2 o.s.ř., který předpokládá řádné obeslání

účastníků, přesto ve věci jednal a rozhodl, porušil čl. 38 odst.

2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla

projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti

a tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a to tím

spíše, že správní senáty obecných soudů jsou prvním, ale také

posledním nezávislým orgánem veřejné moci, u něhož občan realizuje

své ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Pro úplnost Ústavní

soud uvádí, že v dané věci nelze pro účely rozhodování o odročení

argumentovat § 119 o.s.ř., neboť dané ustanovení čelí bezdůvodnému

odročování, resp. průtahům ve věci tam, kde byli účastníci řízení

nejen řádně předvoláni, ale také tam, kde s nimi bylo řádně ve

věci jednáno. K další námitce krajského soudu a vedlejšího

účastníka, týkající se irelevantnosti záměru právního zástupce

nabídnout k důkazu svědeckou výpověď, učiněnou rozdílně svědkem

pro účely občanského soudního řízení a pro účely daňové v důsledku

úpravy obsažené v § 250i o.s.ř. (při přezkoumávání zákonnosti

rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl

v době vydání napadeného rozhodnutí; dokazování se neprovádí),

považuje Ústavní soud za vhodné upozornit, že se nelze ve správním

soudnictví omezit jen na zkoumání zákonnosti rozhodnutí, aniž by

se soud nezabýval otázkami skutkovými, neboť § 250j odst. 2

o.s.ř. ukládá soudu posoudit, zda zjištění skutkového stavu je

dostačující k posouzení věci a zda zjištění skutkového stavu, ze

kterého vycházelo správní rozhodnutí, není v rozporu s obsahem

spisu, a pokud tomu tak není, je soud povinen napadené správní

rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení.

Ostatně i komentář autorů Bureš, Drápal, Mazanec k § 250i o.s.ř.,

2. vydání, rok 1996, uvádí, že slova "dokazování se neprovádí"

nelze vykládat tak, že se dokazování provádět nesmí. Z důvodů

shora uvedených Ústavní soud zrušil dle ustanovení § 82 odst.

2 a 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížností

napadený rozsudek krajského soudu.

Zcela na závěr Ústavní soud uvádí (srov. Pl. ÚS 18/96), že si

je vědom problematičnosti existující právní úpravy správního

soudnictví z hlediska závazků, které pro Českou republiku

vyplývají z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nicméně má za to, že v mnohém

směru je věcí obecných soudů, aby i při stávající úpravě, žádající

zcela novou komplexní úpravu správníhosoudnictví, tyto závazky

svou interpretační a aplikační praxí naplňovaly.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 1. 10. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru