Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 195/08 #1Usnesení ÚS ze dne 03.04.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně u... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
důkaz/volné hodnocení
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.195.08.1
Datum podání22.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 195/08 ze dne 3. 4. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Danielem Krajčo, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 36, o ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2007, č. j. 22 Cdo 2982/2006-242, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2006, č. j. 19 Co 832/2006-223, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. prosince 2005, č. j. 18 C 268/2004-177, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Š. N., R. D. a M. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavním pořádkem chráněných práv. Konkrétně namítá, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tím, že mu soudy neposkytly ochranu a tím současně nedostály své ústavní povinnosti vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky a porušily právo na řádný proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel v postavení žalobce se v řízení před obecnými soudy žalobou vedenou proti vedlejším účastníkům domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem blíže specifikovaným v rozhodnutí soudu prvního stupně, a dále zřízení věcného břemene v rozsahu práva přístupu, údržby a oprav přípojky vody a vodovodního uzávěru váznoucích na pozemcích specifikovaných v petitu žaloby. Obě žaloby, které byly projednávány ve spojeném řízení, byly soudem prvního stupně zamítnuty. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem a Nejvyšší soud jako soud dovolací odmítl dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu s odůvodněním, že napadené rozhodnutí neřeší žádnou otázku zásadního právního významu.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu řešení obsahu ústavní stížnosti, musí zkoumat zda jsou splněny formální náležitosti podání. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Mezi takové prostředky patří dovolání, je-li jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), závislá na rozhodnutí dovolací soudu. Podle § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Z uvedených ustanovení vyplývá, že proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem (v tomto případě dovoláním) napadeno, t. j. proti odvolání, lze podat ústavní stížnost do šedesáti dnů po doručení rozhodnutí o dovolání pouze za té podmínky, že byla dovolacímu soudu předestřena otázka, kterou bylo nutno podrobit přezkumu z hlediska toho, zda nejde o otázku zásadního právního významu. Pokud však, jako tomu bylo v tomto případě, žádná taková otázka dovoláním nastolena nebyla, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu žádnou takovou otázku neřeší, pak na tuto situaci nelze výjimku vyplývající z ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vztahovat, a platí zde obecná lhůta stanovená v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Proto je ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně nepřípustná, neboť byla podána po lhůtě.

Za této situace mohl Ústavní soud podrobit věcnému přezkumu pouze rozhodnutí dovolacího soudu, proti němuž byla ústavní stížnost podána řádně a včas. Stěžovatel však proti tomuto rozhodnutí neuplatnil žádnou ústavněprávní argumentaci. Pouze konstatuje, že dovolací soud odmítl jeho dovolání s argumentem, že neřeší otázku zásadního právního významu a že jeho námitky mají povahu námitek skutkových, ke kterým "nelze v dovolacím řízení přihlížet". K tomu dodává, že se s takovou argumentací nemůže ztotožnit.

Stěžovatel si především nesprávně vyložil odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu. Ten totiž uvedl, že skutkovými otázkami se v rámci dovolacího řízení nemůže zabývat, je-li přípustnost dovolání daná podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., což je správný závěr, který vyplývá z § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze jako dovolací důvod uplatnit nesprávné skutkové zjištění, nemající oporu v provedeném dokazování jen, je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.

V ničem dalším pak stěžovatel svoji argumentaci proti rozhodnutí dovolacího soudu nekonkretizuje. Jeho názor, že se v žádném případě nemůže ztotožnit se závěry dovolacího soudu, je pouhým nesouhlasem s rozhodnutím, které samo o sobě nemá žádnou právní, tím spíše ústavněprávní relevanci. Je pouhým projevem nespokojenosti stěžovatele s výsledkem soudního sporu. Garance ústavních práv v soudním řízení ovšem není garancí úspěchu ve věci. Jejím smyslem je zajistit každému účastníkovi soudního řízení rovné postavení a právo využít všech procesních prostředků k prokázání svého práva. Stěžovatel netvrdí, že by byl v tomto smyslu na svých právech v dovolacím řízení zkrácen a Ústavní soud z podkladů, které má k dispozici nezjistil, že by byl zkrácen na svých právech. Lze tedy uzavřít, že byla-li v daném případě dodržena pravidla civilního procesu, bylo dodrženo ústavním pořádkem chráněné právo na spravedlivý proces.

Pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení práva na ochranu majetku, ani zde nebylo zjištěno, že by ze strany dovolacího soudu došlo k jeho porušení. Ochranu vlastnického práva lze poskytnout jen tomu, kdo prokáže, že je vlastník, a že došlo k neoprávněnému zásahu do jeho vlastnictví. Pokud stěžovatel neprokázal, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohlo logicky dojít ani k zásahu do práva věc vlastnit.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poznamenává, že polemika stěžovatele s hodnocením důkazů, jak ji rozvádí v ústavní stížnosti, jde zcela mimo rámec ústavněprávní argumentace a nemohla by vést k uplatnění kasační pravomoci Ústavního soudu ani v případě, že by věcnému přezkumu bylo možno podrobit rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud sice na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. O takový případ však v daném případě nejde. Soudy logicky vyložily důvody, které je vedly k zamítnutí žalob a jejich skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Ústavní soud proto neshledal, že by v řízení před dovolacím soudem došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele. Na základě těchto skutečností ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to pokud směřovala proti rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu jako opožděně podanou podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť byla podána po lhůtě, a pokud směřovala proti rozhodnutí dovolacího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru