Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1946/15 #1Usnesení ÚS ze dne 22.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
rozhodčí nález
rozhodce
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1946.15.1
Datum podání30.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

216/1994 Sb., § 7, § 13, § 31

40/1964 Sb., § 39

9/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1946/15 ze dne 22. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Martina Hajného, zastoupeného JUDr. Martinem Kulhánkem, advokátem, se sídlem Pražákova 1008/69, 639 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2015, sp. zn. 23 Cdo 4692/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. března 2015, sp. zn. 23 Cdo 4692/2014, odmítl jako nepřípustné dovolání žalovaného (stěžovatele) směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. června 2014, č. j. 19 Co 163/2012-111, jímž bylo vyhověno žalobě (na základě právního názoru vysloveného v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v témže řízení dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013), kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu. Dovolací soud dospěl k závěru, že není důvod pro odklon od judikatury v podobě přijatého rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, v němž byl přijat závěr, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Nejvyšší soud neměl důvod se odklonit ani od rozhodnutí ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, v němž dopěl k závěru, že pokud byl rozhodce určen odkazem na "rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Nejvyšší soud nepřisvědčil dovolateli, že by právní stanovisko ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 řešilo pouze nepřípustnost určení rozhodce odkazem na řády vydané právnickými osobami, které nejsou stálými rozhodčími soudy, a že v posuzovaném případě není určující autoritou osoba právnická, ale určená osoba fyzická, jestliže byla sjednána rozhodčí doložka ve znění: "Smluvní strany si dohodly, že veškeré majetkové spory, které mezi nimi vzniknou z této smlouvy nebo v souvislosti s ní, budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, který bude jmenován předsedou dozorčí rady společnosti Sdružení rozhodců a. s. IČ 63496658, se sídlem v Brně, Příkop 8." Odvolací soud se podle Nejvyššího soudu vypořádal se skutečností, že v daném případě měl být rozhodce jmenován předsedou dozorčí rady společnosti Sdružení rozhodců a. s., a to ve vztahu k přijaté uvedené judikatuře Nejvyššího soudu, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rozhodčí smlouva uzavřená do 31. prosince 2012, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je podle § 39 obč. zák. neplatná.

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá shora uvedené porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, stejně jako předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Brně považuje za nedostatečně odůvodněné a tedy nepřezkoumatelné. Podle názoru stěžovatele Nejvyšší soud nesprávně dovodil neplatnost rozhodčí doložky, ve které je rozhodce určen prostřednictvím třetí osoby (tzv. appointing authority). Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž vyslovuje pochybnost nad tím, jak dopadá právní věta z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, o něž bylo opřeno napadené rozhodnutí, na stávající věc, kde rozhodčí doložka byla konstruovaná jinak (osoba rozhodce byla určena konkrétním způsobem přímo v rozhodčí doložce). Nejvyššímu soudu vytýká, že jeho právní závěr o neplatnosti rozhodčí doložky je v příkrém rozporu s § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v rozhodném znění (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"). Stěžovatel považuje způsob výběru rozhodce třetí osobou za zcela souladný se zákonem i mezinárodní praxí. Odlišnost od situace posuzované ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu spočívá podle stěžovatele především v tom, že rozhodčí doložka ve stávající věci neodkazovala na rozhodčí řády, což by znamenalo neplatnost rozhodčí doložky, nýbrž pověřovala konkrétní osobu, aby určila konkrétního rozhodce. Stěžovatel dodává, že obdobně formulované rozhodčí doložky byly akceptovány v řadě dalších soudních rozhodnutí.

III.

4. Ústavní soud úvodem připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jak již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Hlavním argumentem stěžovatele je jeho nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu ohledně posouzení platnosti rozhodčí doložky. Polemizuje přitom především s názorem vysloveným v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, resp. v dalším usnesení ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, která se týkala rozhodčích doložek, v nichž byla osoba rozhodce vybírána podle rozhodčích řádů vydaných právnickými osobami, které nejsou stálými rozhodčími soudy. Přestože se ve stávající věci nejedná o zcela totožnou situaci, Ústavní soud respektuje pravomoc obecných soudů na čele s Nejvyšším soudem vykládat podústavní právo, pakliže v něm existuje mezera, kterou je třeba zaplnit. Pro stávající věci bylo přitom určující předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013 (vycházející z výše citovaných rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu), podle něhož je rozhodčí smlouva, uzavřená do 31. března 2012, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, podle § 39 obč. zák. neplatná. Tímto způsobem Nejvyšší soud vyložil znění § 31 zákona o rozhodčím řízení. Nelze přitom pominout, že ve vztahu k rozhodčím doložkám se zásadním způsobem vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/2010 (N 187/63 SbNU 171), který sice primárně pro oblast spotřebitelských vztahů, nicméně i s přesahem do dalších oblastí, mj. konstatoval, že platnost rozhodčí doložky předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. V nálezu ze dne 24. října 2013 sp. zn. III. ÚS 562/2012 (N 179/71 SbNU 153) pak Ústavní soud problematiku rozvedl a konstatoval, že výběr rozhodce ze seznamu rozhodčí společnosti jejím jednatelem nezávisí na vůli účastníka, který se na rozhodčí společnost obrací, ale je ovlivněn tímto jednatelem rozhodčí společnosti. Takový postup znemožňuje transparentní a předvídatelný výběr rozhodce. Z výše uvedeného vyplývá, že ujednání o osobě rozhodce, jak bylo koncipováno v posuzované rozhodčí doložce (tzn., že majetkové spory vzniklé mezi stranami budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, který bude jmenován předsedou dozorčí rady společnosti Sdružení rozhodců a. s.), nesplňuje předpoklady transparentnosti výběru požadované v citovaných nálezech Ústavního soudu a v řadě dalších rozhodnutí na něj navazujících, a proto závěru Nejvyššího soudu o neplatnosti rozhodčí doložky nelze nic vytýkat.

6. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru