Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1944/17 #1Usnesení ÚS ze dne 06.02.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Svitavy
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
Exekuce
řízení/zastavení
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.1944.17.1
Datum podání22.06.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 43 odst.1

99/1963 Sb., § 262 odst.1, § 237, § 241a odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1944/17 ze dne 6. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Havlíčka, zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem, sídlem Pod Věží 121/3, Svitavy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2017 č. j. 20 Cdo 1452/2017-101, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. prosince 2016 č. j. 22 Co 379/2016-84 a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10. srpna 2016 č. j. 12 Exe 214/2016-71, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení a Milana Sobola a Magdaleny Sobolové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud ve Svitavách (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 10. 8. 2016 č. j. 12 Exe 214/2016-71 zamítl návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce vedené na jeho majetek pro vymožení částky ve výši 276 000 Kč s příslušenstvím.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též "krajský soud") usnesením ze dne 16. 12. 2016 č. j. 22 Co 379/2016-84 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Krajský soud ve shodě s okresním soudem dovodil, že vedlejší účastníci řízení (oprávnění v exekučním řízení), kteří se po stěžovateli domáhali splnění povinnosti spočívající v zaplacení částky 276 000 Kč s příslušenstvím, jež byla vázána na splnění jejich vzájemné povinnosti vydat stěžovateli blíže určený počet dveří a dveřních obložek, doložili v souladu s § 43 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, listinu (notářský zápis), z níž bylo patrné, že jsou připraveni vůči povinnému splnit svoji vzájemnou povinnost. Krajský soud uvedl, že vzhledem k tomu, že právní úprava nevyžaduje prokázání splnění vzájemné povinnosti, nýbrž postačuje prokázání pouze připravenosti k jejímu splnění, nemohla obstát námitka stěžovatele, aby byli vedlejší účastníci povinni prokázat splnění své vzájemné povinnosti řádně [podle § 560 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), resp. podle § 1908 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů]. Takový požadavek podle krajského soudu nevyplývá ani z dosavadní judikatury.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017 č. j. 20 Cdo 1452/2017-101 odmítnuto jako nepřípustné, neboť v něm byly uplatněny jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud k tomu uvedl, že dovolatel spatřoval nesprávné právní posouzení věci v otázce, zda vzájemná povinnost oprávněného podle § 262 odst. 1 o. s. ř., resp. § 43 odst. 1 exekučního řádu, musí být splněna řádně, přičemž dále v dovolání polemizoval se skutkovými závěry krajského soudu ohledně připravenosti oprávněných splnit exekučním titulem jim uloženou vzájemnou povinnost, která tak nezávisela na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje dosavadnímu průběhu exekuce a rekapituluje obsah napadených rozhodnutí. V ústavní stížnosti obdobně jako v průběhu celého exekučního řízení nesouhlasí se závěrem soudů, že vedlejší účastníci splnili podmínku stanovenou v § 43 odst. 1 exekučního řádu, resp. v § 262 odst. 1 o. s. ř. Namítá, že vedlejší účastníci, aby naplnili znění citovaných ustanovení, by museli prokázat, že splnili, resp. jsou připraveni splnit svoji povinnost řádně, což se však podle stěžovatele nestalo, neboť dveře a obložky, které měli stěžovateli vydat, byly poškozené. Na podporu svého tvrzení poukazuje na § 559 odst. 2, § 560, popř. § 522 obč. zák., z nichž vyplývá povinnost řádného plnění, čímž argumentoval i ve svém dovolání. Porušení práva na soudní ochranu pak spatřuje v tom, že Nejvyšší soud se s jeho námitkou nevypořádal a vůbec se nezabýval jím nastolenou otázkou, zda vzájemné plnění oprávněného musí být poskytnuto, resp. nabídnuto řádně, či nikoliv.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s názorem vysloveným v ústavní stížností napadených rozhodnutích o tom, že není třeba v případě, kdy je splnění povinnosti jedné strany vázáno na splnění povinnosti druhé strany, prokazovat řádnost splnění, resp. připravenost k řádnému splnění vzájemné povinnosti. S touto námitkou se poměrně podrobně vypořádal krajský soud, který mj. s poukazem na § 43 exekučního řádu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. 20 Cdo 1524/2008 dovodil, že není na místě trvat na tom, aby oprávnění (vedlejší účastníci řízení) prokázali řádné splnění svojí povinnosti. Otázka posouzení řádnosti splnění vzájemné povinnosti vedlejších účastníků řízení nemůže být předmětem exekučního řízení, ale jak podotkl správně krajský soud, jde o jiný a samostatný hmotněprávní nárok, který je případně třeba uplatnit nově v nalézacím řízení. Proti výše uvedeným závěrům nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Stěžovatel svojí ústavní stížností pouze pokračuje v polemice se závěry obecných soudů, která však nemá potřebný ústavněprávní přesah. Takto pojatou ústavní stížností staví stěžovatel Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak bylo uvedeno výše, nepřísluší.

10. Stěžovatel dále brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká, že se nezabýval jím nastolenou právní otázkou. Důvodem pro odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem přitom bylo, že stěžovatel neuplatnil jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení, nýbrž pouze polemizoval se skutkovými závěry. Jak se přitom podává z obsahu dovolání, které je součástí spisu okresního soudu (sp. zn. 12 Exe 214/2016) vyžádaného Ústavním soudem, stěžovatel nejenže neuplatnil relevantní dovolací důvod, nýbrž nesplnil ani základní podmínku dovolání, totiž vymezení předpokladu jeho přípustnosti, když pouze odcitoval znění § 237 o. s. ř., avšak nikterak nekonkretizoval, v čem přípustnost dovolání spatřuje. Už jen z tohoto důvodu by muselo být jeho dovolání odmítnuto. Ústavní soud ani vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu nespatřuje porušení práva na soudní ochranu.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru