Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 194/11 #1Nález ÚS ze dne 22.11.2012Řízení o omezení/zbavení způsobilosti k právním úkonům a ustanovení opatrovníka

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Děčín
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
základní práva a svobody/způsobilost mít práva
právo na... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
lékař
Opatrovník
procesní postup
způsobilost k právním úkonům/omezení/zbavení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 193/67 SbNU 319
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.194.11.1
Datum vyhlášení28.11.2012
Datum podání19.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 5, čl. 38 odst.2, čl. 10 odst.2, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 187 odst.2, § 186, § 189


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Zbavení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity občana, neboť se dotýká způsobilosti jednotlivce mít práva (čl. 5 Listiny) a jeho práva na soukromý a rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny). Z tohoto důvodu musí obecné soudy při aplikaci zákonných ustanovení umožňujících rozhodnout o zbavení/omezení způsobilosti občana k právním úkonům dbát toho, aby při jejich používání šetřily smysl a podstatu základních práv a svobod, jak to vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny.

Postup, kdy je obecným soudem ustanoven a poté tolerován nedostatečně činný opatrovník, je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku popírá právo zastoupeného účastníka na spravedlivé řízení. Nerespektování těchto pravidel ze strany obecného soudu je porušením ústavně zaručených práv jednotlivce ve smyslu čl. 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky M. O. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 22. listopadu 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Okresního soudu v Děčíně č. j. 9 Nc 1206/2009-21 ze dne 8. ledna 2010 a usnesení Okresního soudu v Děčíně č. j. 26 P 27/2010-36 ze dne 20. července 2010, a to pro rozpor s čl. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelka brojila proti rozsudku okresního soudu, kterým byla zbavena způsobilosti k právním úkonům, a rovněž proti usnesení téhož soudu, kterým jí byl ustanoven opatrovník ad litem pro toto řízení. Stěžovatelka okresnímu soudu vytýkala jeho ryze formální postup, navíc namítala, že ustanovený opatrovník neučinil ani jediný úkon v jejím zájmu, pouze se připojil k návrhu na zbavení způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se primárně zabýval přípustností ústavní stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím vydaným ve věci omezení (zbavení) způsobilosti k právním úkonům je oprávněna podat osoba těmito rozhodnutími dotčená, aniž by k takovému úkonu bylo třeba souhlasu opatrovníka (viz analogie podle § 186 odst. 3 o. s. ř.).

Ústavní soud dále uvedl, že k postupu obecných soudů v řízení o omezení/zbavení způsobilosti k právním úkonům podle § 186 a násl. o. s. ř. se již v minulosti vyjádřil v mnoha rozhodnutích, např. nálezech sp. zn. IV. ÚS 412/04 ze dne 7. prosince 2005 (N 223/39 SbNU 353), sp. zn. II. ÚS 2630/07 ze dne 13. prosince 2007 (N 224/47 SbNU 941) a sp. zn. I. ÚS 557/09 ze dne 18. srpna 2009 (N 188/54 SbNU 325). Konkrétně ve vztahu k Okresnímu soudu v Děčíně zmínil nález sp. zn. II. ÚS 303/05 ze dne 13. září 2007 (N 141/46 SbNU 361), jímž došlo ke zrušení rozsudku jmenovaného soudu o zbavení způsobilosti k právním úkonům z důvodu závažných procesních vad. Ústavní soud vycházel z uvedené judikatury i v nyní posuzovaném případě a konstatoval, že okresní soud se touto závaznou judikaturou neřídil.

O zbavení způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům okresní soud rozhodl, aniž by ji vyslechl či jen předvolal k ústnímu jednání, navíc poté upustil i od doručení rozhodnutí stěžovatelce, přičemž tak učinil na podkladě toliko obecného a stručného poukazu na znalecký posudek. V tomto směru Ústavní soud uvedl, že obecný soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, přičemž znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění.

Ústavní soud dále konstatoval, že účastníkovi soudního řízení, u něhož je podezření, že trpí duševní chorobou omezující či vylučující jeho svéprávnost, musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. K tomu slouží funkce opatrovníka, která byla vytvořena proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy vyšetřovaného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření, a vedení celého sporu za vyšetřovaného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Funkce opatrovníka nebyla v žádném případě procesním řádem zakotvena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že okleští procesní práva účastníka.

Z předloženého spisu však Ústavní soud zjistil, že ustanovená opatrovnice stěžovatelky – byť se jednalo o advokátku – neučinila jménem stěžovatelky či v součinnosti s ní v průběhu řízení ani jediný úkon, nepočítaje v to účast u ústního jednání, kde se s ohledem na závěry znaleckého posudku připojila k návrhu na zbavení způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům, jinými slovy neučinila ani jediný úkon v zájmu stěžovatelky.

Ústavní soud uzavřel, že okresní soud ze všech výše uvedených důvodů porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky ve smyslu čl. 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto napadená rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 194/11 ze dne 22. 11. 2012

N 193/67 SbNU 319

Řízení o omezení/zbavení způsobilosti k právním úkonům a ustanovení opatrovníka

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 22. listopadu 2012 sp. zn. II. ÚS 194/11 ve věci ústavní stížnosti M. O. proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně č. j. 9 Nc 1206/2009-21 ze dne 8. ledna 2010 a usnesení Okresního soudu v Děčíně č. j. 26 P 27/2010-36 ze dne 20. července 2010, jimiž byla stěžovatelka zbavena způsobilosti k právním úkonům a byl jí ustanoven opatrovník, za účasti Okresního soudu v Děčíně jako účastníka řízení.

Rozsudek Okresního soudu v Děčíně č. j. 9 Nc 1206/2009-21 ze dne 8. ledna 2010 a usnesení Okresního soudu v Děčíně č. j. 26 P 27/2010-36 ze dne 20. července 2010 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 19. ledna 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých ústavně zaručených práv, jmenovitě práva na spravedlivý proces a práva na ochranu soukromého života, garantovaných v čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 9 Nc 1206/2009, 26 P 27/2010 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:

Dne 7. dubna 2009 bylo u Okresního soudu v Děčíně (dále též "okresní soud") zahájeno řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům stěžovatelky, a to na základě návrhu Ústavu sociální péče Jiříkov (dále jen "ÚSP Jiříkov") ze dne 2. dubna 2009. V ÚSP Jiříkov byla stěžovatelka trvale (cca 15 let) umístěna. Z návrhu, respektive připojené lékařské zprávy MUDr. J. K., datované téhož dne, se podává, že stěžovatelka trpí paranoidní schizofrenií, její zdravotní (mentální) stav je již delší dobu neuspokojivý a nejeví známky jakéhokoliv zlepšení. Dle vyjádření navrhovatele stěžovatelka není schopna respektovat běžné společenské normy a hospodařit se svěřenými finančními prostředky. Peníze, které získá na kapesném, rychle utratí za tabákové výrobky a pak se uchyluje k žebrání, nedodržuje řád ani hygienu.

Příslušný návrh spolu s poučením o možnosti zvolit si právního zástupce byl stěžovatelce doručen dne 4. května 2009. Jelikož stěžovatelka nijak nereagovala, usnesením č. j. 9 Nc 1206/2009-4 ze dne 26. května 2009 jí okresní soud ustanovil dle § 187 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") pro dané řízení opatrovníka - JUDr. V. K., advokátku. Za účelem vyšetření duševního stavu stěžovatelky okresní soud poté usnesením č. j. 9 Nc 1206/2009-5 ze dne 2. července 2009 ustanovil znalce z oboru lékařství-psychiatrie - MUDr. P. Z. Znalec v podaném znaleckém posudku (založen ve spise na č. l. 7 až 13) konstatoval, že stěžovatelka trpí duševní poruchou v pravém slova smyslu, residuální schizofrenií, těžkou poruchou s rozsáhlým postpsychotickým defektem osobnosti, jedná se přitom o stav v čase trvalý, neměnný. Stěžovatelka není podle znalce schopna činit žádné právní úkony a z psychiatrického hlediska u ní byly vzhledem ke zjištěnému duševnímu stavu shledány podmínky pro zbavení způsobilosti k právním úkonům. Současně znalec uvedl, že stěžovatelka není schopna správně chápat smysl soudního řízení a být hodnotným účastníkem soudního jednání, účast u soudu by jí mohla přivodit zhoršení duševního stavu, dále není schopna chápat smysl soudního rozhodnutí, a není vhodné jí proto podle znalce soudní rozhodnutí doručovat. Obsah znaleckého posudku znalec stvrdil při výslechu za přítomnosti vyšší soudní úřednice, uskutečněného dne 15. září 2009.

Dne 8. ledna 2010 proběhlo ústní jednání bez přítomnosti stěžovatelky, která o jeho konání nebyla vyrozuměna. V jeho průběhu zástupce navrhovatele přednesl podaný návrh, soud konstatoval znalecký posudek a protokol o výslechu znalce, pročež řediteli ÚSP Jiříkov byla dána možnost se k věci vyjádřit, stejně tak přítomné opatrovnici, která s návrhem na zbavení způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům souhlasila. Soud ještě téhož dne, tedy 8. ledna 2010, vyhlásil napadený rozsudek č. j. 9 Nc 1206/2009-21, jímž stěžovatelku zbavil způsobilosti k právním úkonům (výrok I) s tím, že se od doručení rozsudku stěžovatelce upouští (výrok II). Ve výrocích III až V soud rozhodl o nákladech řízení státu, účastníků řízení a odměně ustanovené opatrovnice ad litem. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. ledna 2010, neboť navrhovatel ÚSP Jiříkov i soudem ustanovená opatrovnice stěžovatelky, jimž jako jediným bylo rozhodnutí doručováno, se vzdali práva na odvolání. V návaznosti na to, usnesením č. j. 26 P 27/2010-36 ze dne 20. července 2010, okresní soud stěžovatelce ustanovil hmotněprávního opatrovníka, paní J. K., sociální pracovnici občanského sdružení CEDR.

Obě posledně jmenovaná rozhodnutí napadla stěžovatelka v ústavní stížnosti, byť ve vztahu k usnesení okresního soudu ze dne 20. července 2010 o ustanovení opatrovníka tak učinila z formálních důvodů, jelikož se jedná o navazující rozhodnutí, které by v případě zrušení rozsudku okresního soudu o zbavení "svéprávnosti" pozbylo podkladu. Stížnostní argumentaci stěžovatelka směřovala výlučně do postupu soudu při rozhodování o zbavení způsobilosti k právním úkonům, jemuž vytkla pochybení především v rovině procesněprávní. Stěžovatelka poukázala na zcela formální postup opatrovnice ad litem, jež ji nijak nekontaktovala, návrh s ní nekonzultovala a naopak se k návrhu připojila, rovněž s posléze vydaným rozhodnutím opatrovnice stěžovatelku neseznámila a nepodala proti němu odvolání, pročež za takový postup dle mínění stěžovatelky může za určitých okolností nést odpovědnost veřejná moc. Ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, stěžovatelka uvedla, že se jeví jako "nekvalitní a povrchní", je značně stručný, nejsou z něj patrné odborné úvahy znalce, obsahuje hodnocení skutečností, jež znalci nepřísluší, např. explorace vrchní sestry ÚSP Jiříkov, a i samotný závěr, že stěžovatelka trpí residuální schizofrenií, je prý pro účely zbavení svéprávnosti nepřesvědčivý. Jak dále stěžovatelka upozornila, znalec MUDr. P. Z. byl lékařem ÚSP Jiříkov, který v řízení vystupoval jako navrhovatel, což mělo vést k vyloučení tohoto lékaře z podání znaleckého posudku. S odkazem na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Štukaturov proti Rusku a Salontaji - Drobnjak proti Srbsku, jakož i nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 303/05 ze dne 13. 9. 2007 (N 141/46 SbNU 361) bylo okresnímu soudu v ústavní stížnosti rovněž vytýkáno neprovedení osobního výslechu stěžovatelky. Napadený rozsudek konečně dle mínění stěžovatelky nerespektuje převládající trendy v demokratických právních státech, tj. upouštění od omezování či zbavování způsobilosti k právním úkonům a volbu jiných institutů, např. sociální asistence či formy opatrovnictví při současném zachování svéprávnosti.

Poněvadž napadený rozsudek o zbavení způsobilosti k právním úkonům nabyl právní moci dne 20. ledna 2010, aniž by bylo proti němu uplatněno odvolání, požádala stěžovatelka o aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to jednak s ohledem na okolnosti případu, kdy rozsudek o zbavení způsobilosti k právním úkonům jí nebyl doručován a dověděla se o něm až v červenci 2010 v souvislosti s ustanovením opatrovnice. Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutí svým významem přesahuje její zájmy, což odůvodnila tím, že osoby zdravotně postižené patří mezi znevýhodněné menšiny a je známo, že standardy řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům v České republice zdaleka nevyhovují požadavkům, které lze dovodit např. z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

II.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil.

Okresní soud v Děčíně v podání ze dne 27. března 2012 ústavní stížnost stěžovatelky označil za účelovou, přičemž popřel, že by v rámci řízení o způsobilosti k právním úkonům stěžovatelky porušil ustanovení § 187 odst. 2 o. s. ř. či ustanovení čl. 6 a 8 Úmluvy. Při rozhodování soud podle svých slov vycházel ze zjištěného psychického stavu stěžovatelky, která je již od roku 1994 umístěna v ÚSP Jiříkov. Okresní soud v tomto směru odkázal na závěry znaleckého posudku, k nimž se přiklonila i procesní opatrovnice stěžovatelky, proti tvrzení o formálním postupu opatrovnice v řízení se přitom okresní soud ohradil. Dodal, že pokud by stěžovatelka netrpěla tak závažnou poruchou duševního stavu, bezesporu by s ní jednal a vyslechl její názor na věc. Stěžovatelka tohoto ovšem s ohledem na svůj zdravotní stav nebyla schopna. Pro uvedené má nasvědčovat fakt, že jmenovaná neumí hospodařit s penězi, které velmi rychle utratí za tabákové výrobky, a následně pak žebrá na zaměstnancích ústavu nebo na ulici, nedodržuje ani základní hygienická pravidla a na domluvy nedbá. Stěžovatelka podle soudu, shodně i znalce, nebyla tedy schopna pochopit smysl a význam soudního jednání, jakož i rozhodnutí soudu. Okresní soud v Děčíně závěrem vyjádřil přesvědčení, že řízení o způsobilosti k právním úkonům stěžovatelky proběhlo v souladu s občanským soudním řádem i Úmluvou a navrhl zamítnutí, případně odmítnutí podané ústavní stížnosti.

Stěžovatelka svého práva repliky nevyužila.

III.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti; posuzoval způsobilost stěžovatelky zahájit (vyvolat) řízení o ústavní stížnosti bez účasti jejího opatrovníka, přípustnost ústavní stížnosti a dodržení lhůty pro její podání.

Co se týče v pořadí prvé zkoumané otázky, Ústavní soud vzal v úvahu, že podle zákona (§ 186 odst. 3 o. s. ř.) i ten, kdo byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, může podat návrh na vrácení způsobilosti k právním úkonům. V takovém případě je nutno připustit, aby i ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím vydaným ve věci omezení (zbavení) způsobilosti k právním úkonům byla oprávněna podat osoba těmito rozhodnutími dotčená, aniž by k takovému úkonu bylo třeba souhlasu opatrovníka. Ústavní soud proto považoval stěžovatelku, která je řádně zastoupena advokátem, za oprávněnou k podání ústavní stížnosti samostatně, bez přímé účasti její opatrovnice.

Ústavní stížnost byla dále posouzena jako přípustná a včasná, neboť při dodržení jednoroční lhůty od vydání rozsudku okresního soudu byly splněny i další podmínky uvedené v ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k aplikaci tohoto ustanovení je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže dochází k aplikaci neústavního právního předpisu, který je třeba zrušit, či k ústavně nekonformnímu výkladu právního předpisu nebo se jednalo o řešení zásadní ústavněprávní otázky, k níž se Ústavní soud dosud neměl příležitost vyjádřit, jestliže by rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo mít dopad na mnoho osob a mohlo předejít množství soudních sporů či rozhodnutí o ústavní stížnosti by mohlo prosadit závaznost předchozího nálezu Ústavního soudu nebo by mohlo vést k odstranění nejednotnosti judikatury obecných soudů a Ústavního soudu, případně jestliže by prostředek ochrany práv, který nebyl stěžovatelem vyčerpán, nebyl tzv. "systémově efektivní".

Postupům obecných soudů při rozhodování o zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům či jejím navrácení byla v judikatuře Ústavního soudu pozornost již věnována, otázky nadnesené stěžovatelkou byly v různé míře řešeny např. v nálezech Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 412/04 ze dne 7. prosince 2005 (N 223/39 SbNU 353), sp. zn. II. ÚS 2630/07 ze dne 13. prosince 2007 (N 224/47 SbNU 941) a sp. zn. I. ÚS 557/09 ze dne 18. srpna 2009 (N 188/54 SbNU 325). Konkrétně ve vztahu k Okresnímu soudu v Děčíně je třeba zmínit nález sp. zn. II. ÚS 303/05 ze dne 13. září 2007 (N 141/46 SbNU 361), jímž došlo ke zrušení rozsudku jmenovaného soudu o zbavení způsobilosti k právním úkonům z důvodu závažných procesních vad. V podstatě totožná procesní pochybení jsou přitom Okresnímu soudu v Děčíně vytýkána i v nyní posuzovaném případě, což zrovna nesvědčí o existenci respektu dotčeného soudu k citovanému nálezu. Ústavní soud, aby zajistil soudní respekt k základním právům a svobodám jednotlivých osob tak, aby byly dodržovány maximy vyjádřené v tomto, jakož i v dalších zmiňovaných rozhodnutích Ústavního soudu, přistoupil proto k aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost shledal přípustnou i přes absenci naplnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně práva poskytoval. Ústavní soud vedle toho zohlednil skutečnost, že právní subjektivita svobodného jednotlivce a garance jejího faktického výkonu se řadí mezi vysoce důležité ústavní hodnoty mající ústřední postavení v ústavním pořádku (čl. 1, čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 5 Listiny). K ochraně těchto složek komplexně pojímané důstojnosti jednotlivce (preambule Ústavy České republiky, čl. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny) je Ústavní soud zavázán (čl. 83 Ústavy České republiky).

IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatelka se v projednávané věci domáhá ochrany svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na ochranu soukromého života, zakotvených v čl. 6 a 8 Úmluvy, jež měla být dotčena v řízení před Okresním soudem v Děčíně při rozhodování o způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům.

Ústavní soud se k postupům obecných soudů v řízeních vedených podle ustanovení § 186 a násl. o. s. ř., jak již bylo shora řečeno, vyjádřil v mnoha rozhodnutích. Při té příležitosti konstatoval, že způsobilost mít práva a povinnosti není jen otázkou vztahů mezi občany navzájem v soukromoprávních vztazích, ale uplatňuje se jako veřejné subjektivní právo v oblasti veřejného práva, ve vztazích vertikálních, tj. vztazích mezi státem a jednotlivcem, kde jednotlivce chrání před zásahy státu, resp. veřejné moci, do své osobnosti. Za vertikální vztah lze beze zbytku označit postavení účastníka tzv. nesporného řízení, které lze zahájit i bez návrhu, což je i případ řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům. Jde totiž o řízení, ve kterém zákonodárce učinil osobu "objektem" práva, neboť měl za to, že jde o věci, v nichž je přítomen silný veřejný zájem. Přesto tento veřejný zájem nemůže vždy a zcela, jaksi automaticky, převážit nad zájmem jednotlivce a zbavit jej svrchu zmíněných základních práv. Ve vertikálních vztazích se naopak uplatňují všechna základní práva jako přímo aplikovatelná práva, která státní moc (zde soud) přímo zavazují a znemožňují, aby s člověkem bylo manipulováno jako s pouhým objektem objektivního práva. Zájmy osoby omezované ve způsobilosti k právním úkonům musí být brány v úvahu i při samotném soudním rozhodování. Jinými slovy, v žádném aplikačním postupu ani v žádném individuálním či v normativním aktu veřejné moci nesmí být obsaženo nic, co by porušovalo základní práva člověka (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 412/04 a sp. zn. I. ÚS 557/09).

V nálezu sp. zn. II. ÚS 2630/07 Ústavní soud dodal, že "zbavení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity občana. Dotýká se totiž způsobilosti mít práva, která je garantována čl. 5 Listiny, a práva na soukromý a rodinný život, které je garantováno v čl. 10 odst. 2 Listiny, ale současně také práva volit a být volen. Právě proto při aplikaci zákonných ustanovení umožňujících rozhodnout o zbavení, případně omezení způsobilosti občana k právním úkonům musí soudy dbát o to, aby při jejich používání šetřily smysl a podstatu základních práv a svobod, jak to vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny."

Z uvedených východisek Ústavní soud vycházel i v nyní souzené věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatelky. Ústavní soud se v prvé řadě zaměřil na procesní postup okresního soudu, opírající se o § 187 odst. 2 a § 189 o. s. ř. Dle prvého z uvedených ustanovení lze upustit od výslechu vyšetřovaného, pokud jej nelze provést vůbec či bez újmy pro zdravotní stav vyšetřovaného, dle druhého ustanovení může soud rozhodnout, že upustí od doručení rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům, jestliže podle závěrů znaleckého posudku (§ 187 odst. 3 o. s. ř.) adresát není s to význam rozhodnutí pochopit. Jak již Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. II. ÚS 303/05, z hlediska ústavní konformity je třeba na tato ustanovení nahlížet tak, že se jedná o mezní případy omezení základních procesních práv účastníka soudního řízení. Tím spíš je nutno bezpodmínečně trvat na zužující interpretaci těchto ustanovení, která bude přísně sledovat jen ústavně aprobovaný účel.

V daném případě se tak nestalo. O zbavení způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům obecný soud rozhodl, aniž by ji vyslechl, či ji byť jen předvolal k ústnímu jednání, a poté upustil i od doručení rozhodnutí stěžovatelce, přičemž tak učinil na podkladě toliko obecného a stručného poukazu na znalecký posudek. V tomto směru Ústavní soud upozorňuje, že soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký posudek musí soud nadto hodnotit, nikoli přebírat doslovně, a to včetně tvrzení, že vyšetřovaná není schopna chápat význam soudního řízení či soudního rozhodnutí. Okresní soud v Děčíně si takto nepočínal, když své závěry opřel toliko o znalecký posudek a přednes zástupce navrhovatele, přičemž účast samotné stěžovatelky na procesu, a tedy možnost uvést skutečnosti ve svůj prospěch zcela vyloučil, a to přesto, že podle obsahu spisového materiálu, s nímž se Ústavní soud seznámil, uvedenému nic nebránilo. Z tohoto postupu soudu je seznatelný zřejmý nedostatek respektu k osobnosti stěžovatelky, je z něj patrná snaha ulehčit věc "pro dobro soudu samotného", s nímž je zmíněný respekt k osobě stěžovatelky v kolizi. Tento cíl sledovaný obecným soudem při použití popsaného procesního postupu však nelze označit za legitimní, a tím méně šlo o sledování cíle, který by byl nezbytný pro svobodnou a demokratickou společnost, tedy ochranu základních práv jiných osob anebo ochranu veřejného zájmu. Ústavní soud je naopak přesvědčen, že postup soudu je v příkrém rozporu s ideami demokratické a svobodné společnosti, která je založena na respektu státní moci k základním právům jednotlivých osob. V tomto ohledu Okresní soud v Děčíně porušil vedle práva na spravedlivý proces i základní právo stěžovatelky na její osobnost garantované čl. 5 Listiny, neboť její osobnost zvoleným procesním postupem ignoroval.

Účastníkovi soudního řízení, u něhož je podezření, že trpí duševní chorobou omezující či vylučující jeho svéprávnost, musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. K tomu slouží funkce opatrovníka, která byla vytvořena proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy vyšetřovaného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za vyšetřovaného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Funkce opatrovníka nebyla v žádném případě procesním řádem zakotvena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že okleští procesní práva účastníka.

Z předloženého spisu Ústavnísoud zjistil, že ustanovená opatrovnice stěžovatelky, byť se jednalo o advokátku, neučinila jménem stěžovatelky či v součinnosti s ní v průběhu řízení ani jediný úkon, nepočítaje v to účast u ústního jednání, kde s ohledem na závěry znaleckého posudku (nikoliv osobního kontaktu se stěžovatelkou) se připojila k návrhu na zbavení způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům; jinými slovy, neučinila ani jediný úkon v zájmu stěžovatelky. Nepodala soudu žádné vyjádření, nebyla přítomna výslechu znalce psychiatra okresním soudem a neuplatnila posléze proti napadenému rozsudku opravný prostředek. Ústavnímu soudu se popsaná situace jeví tak, že bylo sice učiněno zadost procesnímu požadavku ustanovit vyšetřované osobě opatrovníka, vzhledem ke způsobu, jakým byla tato povinnost splněna, však takové ustanovení evidentně nebylo v zájmu stěžovatelky a rozhodně nevedlo k ochraně jejích práv.

Pokud má účastník řízení svého zvoleného zástupce, odpovídá za jeho volbu a za jeho konkrétní kroky v řízení tento účastník sám. Pokud však opatrovníka, coby zástupce účastníka řízení, ustanovísoud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitom povinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, pokud zjistí, že opatrovník svoji funkci v řízení buďto nevykonává fakticky vůbec, anebo zcela nedostatečně (jako v posuzovaném případě). Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován nedostatečně činný opatrovník, je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku popírá právo zastoupeného účastníka na spravedlivé řízení.

S ohledem na shora vyložené důvody, shledávaje v postupu Okresníhosoudu v Děčíně porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ve smyslu čl. 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadený rozsudek jmenovaného soudu č. j. 9 Nc 1206/2009-21 ze dne 8. ledna 2010, jakož i na rozsudek navazující usnesení téhož soudu č. j. 26 P 27/2010-36 ze dne 20. července 2010 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), když účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas.

V dalším řízení bude mít Okresnísoud v Děčíně prostor pro nové opětovné posouzení potřebnosti omezení stěžovatelky ve způsobilosti k právním úkonům, a to na základě řádně provedeného šetření o zdravotním stavu stěžovatelky a současně při zachování respektu k základním právům stěžovatelky. Ústavní soud nikterak nepředjímá, k jakému rozhodnutí v nastalé situaci dotčený soud nakonec dospěje, neboť by tím v rozporu s principem subsidiarity ústavněprávního přezkumu zasahoval do jeho rozhodovací činnosti. Nicméně doporučuje okresnímu soudu při jeho rozhodování věnovat pozornost závěrům přijatým v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 557/09 ze dne 18. srpna 2009. V souladu s nimi soudní rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům nemůže být prováděno automatickou subsumpcí skutkového stavu pod zákonnou normu. "Platí obecně, a při řešení dané problematiky zvláště, že právní norma umožňující omezení základních práv musí být vykládána a aplikována s vědomím významu a šíře vztahů, které pokrývají omezovaná základní práva. Tuto právní normu lze aplikovat až po pečlivém zjištění, které musí být vyjádřeno v odůvodnění samotného rozhodnutí, která kolidující základní práva třetích osob, popř. jaké veřejné zájmy jsou v kolizi se základními právy osoby omezované v jejích právech. Jinými slovy, omezení základních práv musí být přísně proporcionální." Na jiném místě Ústavní soud zdůraznil, že "obecné soudy vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy [bod 22 písm. c)], kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících práv či veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. - vyjádřeno jazykem základních práv - k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinak řečeno - při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. o jeho rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření ..." .

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru