Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1939/18 #1Usnesení ÚS ze dne 09.07.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánOBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Zlín
SOUD - KS Brno
KRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - KÚ Zlínského kraje
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinnéh... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Správní řízení
pravidla silničního provozu
Přestupek
alkohol a drogy
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.1939.18.1
Datum podání05.06.2018
Napadený akt

rozhodnutí správní

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2, čl. 10 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

361/2000 Sb., § 5 odst.1 písm.f, § 47, § 125c odst.1 písm.k


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1939/18 ze dne 9. 7. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Víta Kabourka, zastoupeného JUDr. Jiřím Svozilem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, tř. T. Bati 180, proti rozhodnutí Magistrátu města Zlína č. j. MMZL 034584/2015 ze dne 23. 3. 2015, Krajského úřadu Zlínského kraje č. j. KUZL-23107/2015 ze dne 23. 4. 2015, Krajského soudu v Brně č. j. 22 A 36/2015-59 ze dne 8. 12. 2016 a Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 7/2017-28 ze dne 22. 3. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nelze po sedmi nočních hodinách žádat, aby se stěžovatel podrobil vyšetření na přítomnost alkoholu v krvi.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Magistrát města Zlína napadeným rozhodnutím rozhodl, že stěžovatel je vinen tím, že se jako řidič osobního motorového vozidla plně nevěnoval řízení vozidla a sledování situace na pozemní komunikaci, přičemž mimo jiné při couvání mezi podélně zaparkovaná vozidla u pravého okraje vozovky poškodil vozidla, mezi které parkoval, čímž způsobil hmotnou škodu na uvedených vozidlech, neoznámil neprodleně dopravní nehodu policistovi, neponechal při stání s vozidlem jízdní pruh široky nejméně tři metry pro každý směr jízdy, a odmítl se podrobit vyšetření na přítomnost alkoholu v krvi. Za to stěžovateli uložil pokutu ve výši 30 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu 12 měsíců. Jedna ze zásadních námitek už v řízení před obecnými soudy byla stěžovatelova námitka, že nebylo na místě po něm požadovat podrobení se vyšetření na přítomnost krvi v alkoholu s ohledem na časový odstup mezi nehodou a tímto požadavkem.

3. Nejvyšší správní soud k tomuto tématu uvedl, že odstup mezi dobou nehody (1:30 hod.), vyzváním stěžovatele ze strany policie prostřednictvím domovního zvonku, aby se dostavil na místo (8:10 hod.) a vyzváním stěžovatele ke zkoušce na ovlivnění alkoholem (8:25 hod.) je nesporný. K nehodě došlo v ranních hodinách beze svědků, bez nahlášení a bez označení viníka, a prodlevu mezi nehodou a výzvou policie způsobily faktory přičitatelné jednání stěžovatele. Neohlášená nehoda totiž musela být nejprve zjištěna (ohlásil ji poškozený v 7:21 hod.), stěžovatel jako její viník musel být dohledán a až pak byl vyzván policii, aby se dostavil na místo nehody. Stěžovatel při objasňování okolnosti nehody uvedl pouze tolik, že po zaparkování automobilu odešel domů a tam požil alkoholické nápoje. Vzhledem k času nehody a odstupu od jejího nahlášení, policie stěžovatele jako řidiče identifikovala v nejbližším možném okamžiku (tj. asi hodinu od nahlášení nehody). Stěžovatel v čase výzvy neuvedl nic o činnosti, které by se po příchodu domů (po čase 1:30 hod.) věnoval (lze předpokládat, že alespoň nějakou dobu spal), netvrdil nic o konkrétním množství či době požitého alkoholu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel již v čase 8:25 hod. (tj. v ranních hodinách) podle svědků jevil známky ovlivnění alkoholem a přitom nic netvrdil věrohodného o tom, co by mohlo jeho stav vysvětlit, vzbudilo to podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela oprávněné podezření policie, že se stěžovatel nachází ve stavu vyvolaném požitím alkoholu. Zejména v souvislosti s denní dobou uskutečnění výzvy bylo logické i důvodné podezření, že pod tímto vlivem mohl být i jako řidič v čase nehody. Uvedené indicie byly podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečné k tomu, aby policie stěžovatele oprávněně vyzvala k orientační dechové zkoušce a k odběru krve a moči. Samotné podrobení se dechové zkoušce či odběru krve ve smyslu výše uvedeného evidentně spadá do kategorie důkazů, které existuji nezávisle na vůli podezřelého z přestupku. Jedná se o obstarání těch důkazů, jež lze za splnění určitých podmínek v souladu s judikaturou Evropského soudu získat i za pomoci zákonného donucení, aniž by bylo porušeno pravidlo nemo tenetur. V projednávané věci navíc ani není sporné, že by policie stěžovatele ke splnění výzvy nějak nutila fyzicky či psychicky. Vycházeje z uvedeného proto v okolnostech této věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ani hrozba sankce za přestupek spočívající v nesplnění výzvy policie podrobit se zkoušce na ovlivnění alkoholem neznamenala porušení zákazu sebeobvinění stěžovatele ani zásah do jeho práva na ochranu soukromí. Pokud stěžovatel výzvě policie nevyhověl a vyšetření na možné ovlivnění alkoholem odmítl, dopustil se podle Nejvyššího správního soudu jednání, které žalovaný správně kvalifikoval jako přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na soukromí právě proto, že byl nucen podrobit se vyšetření, zda při řízení motorového vozidla nebyl ovlivněn alkoholem. K tomu uvedl, že po návratu domů od zaparkovaného auta vypil jednu nebo dvě skleničky červeného vína, aniž by si byl vědom jakékoli mimořádné situace. Když ho ráno policisté probudili a po sedmi hodinách od nehody na něm chtěli provést zkoušku na alkohol, stěžovatel odmítl, protože po tak dlouhé době od nehody nelze objektivně potvrdit ani vyvrátit, zdali byl řidič při řízení ovlivněn alkoholem. Správní orgány a soudy potrestaly stěžovatele za to, že nehodu nenahlásil a od zaparkovaného vozidla odešel. Ze znaleckého posudku Ing. Petra Kohoutka č. 169-12-18 ze dne 30. 5. 2018 vyplývá, že stěžovatel nemohl vědět o tom, že způsobil dopravní nehodu. V jeho vozidle zněl tak silně zvukový signál parkovacích čidel, že neslyšel zvuk tření mezi nárazníky vozidel. Stalo se tak za tmy na vozidlech tmavé barvy při slabém veřejném osvětlení. Stěžovatel tedy neměl důvod kontrolovat případná poškození vozidel, neboť o jejich existenci nic netušil. Stěžovatel je dále přesvědčen, že policista u přestupkového orgánu křivě svědčil v jeho neprospěch a že nejevil známky opilosti.

5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že byť stížnostní námitky stěžovatele směřují v zásadě jen proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí, Ústavní soud vyložil stěžovatelovu ústavní stížnost tak, že namítá porušení svých základních práv nejen v řízení před správními orgány, ale též v rozhodování obecných soudů.

7. Stěžovatelovy námitky však směřují jen proti skutkovým závěrům, z nichž vycházela napadená rozhodnutí, a proti právnímu hodnocení věci obecnými soudy. Zásadní výhrada pak směřuje proti tomu, že správní orgány nebyly oprávněny po stěžovateli požadovat zkoušku na alkohol.

8. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.

9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

10. Ústavní soud upozorňuje na to, že obsahem ústavní stížnosti byly argumenty nesprávné aplikace podústavního práva a nedostatečného zjištění skutkového stavu. Ústavní soud však zjistil, že obecné soudy se všemi stěžovatelovými námitkami pečlivě zabývaly a vysvětlily, proč dospěly ke svým závěrům, že správní orgány ve stěžovatelově věci neporušily jeho základní práva. Velmi pečlivě se zabývaly i námitkou, zda nebyl požadavek na zkoušku alkoholu nezákonný. Ústavnímu soudu nepřísluší revidovat jejich závěry a neshledal, že by jejich argumentace byla natolik nepřesvědčivá či nedostatečná, aby bylo zasaženo do základních práv stěžovatele, které jsou primárně pod ochranou obecných soudů.

11. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru